© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 12. listopadu 2013 ve věci č. 25330/07 – Jokšas proti Litvě
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že tím, že se vnitrostátní soudy nezabývaly tvrzením stěžovatele, že byl propuštěn z armády z diskriminačních důvodů, porušily jeho právo na spravedlivý proces chráněné článkem 6 Úmluvy. Soud nicméně na druhou stranu shledal, že stěžovatel nebyl z armády propuštěn v rozporu s článkem 10 (svoboda projevu) ve spojení s článkem 14 Úmluvy (zákaz diskriminace). Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 6 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel uzavřel v roce 2002 pětiletou smlouvou o profesionální vojenské službě v litevských ozbrojených silách. V březnu roku 2006 stěžovatel publikoval v litevském deníku článek, který kriticky hodnotil novelu zákona o disciplinárním řízení v ozbrojených silách. Následně bylo zahájeno vnitřní vyšetřování, zda stěžovatel neporušil svým jednáním zákon o vojenské službě. Vyšetřovací komise neshledala žádné porušení pravidel ze strany stěžovatele. V květnu téhož roku byla stěžovateli v rámci disciplinárního řízení uložena důtka za porušení povinností vojenského právního poradce (stěžovatel měl poskytnout svému nadřízenému nesprávný právní názor). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil u vnitrostátních soudů, které rozhodly, že stěžovatel své povinnosti neporušil, a rozhodnutí zrušily. V červenci téhož roku byla stěžovateli ukončena výše uvedená smlouva, a to s ohledem na dosažení důchodového věku (50 let), který je stanoven zákonem o vojenské službě. Stěžovatel byl následně propuštěn a přeřazen do aktivní zálohy.
Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal a namítl, že jiným vojákům působícím na obdobné pozici jako on bylo ze strany nadřízených umožněno pokračovat ve vojenské službě i po dosažení důchodového věku. Toto tvrzení mohlo být dle stěžovatele prokázáno pomocí záznamů týkajících se konkrétních vojáků, které mu však nadřízení odmítli poskytnout. Stěžovatel se domníval, že rozhodnutí o jeho propuštění bylo ovlivněno jeho jednáním (viz kritika vyjádřená článkem), čímž bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu v souvislosti se zásadou nediskriminace. Vnitrostátní soudy nevyhověly námitkám stěžovatele a dospěly k závěru, že stěžovatelovo propuštění nebylo protizákonné, a to ani s ohledem na předčasně ukončenou smlouvu o profesionální vojenské službě. Ze zákona o vojenské službě vyplývá, že bylo povinností nadřízeného rozhodnout o ukončení dané smlouvy okamžitě po dosažení důchodového věku stěžovatele. Vnitrostátní soudy odmítly požadavek stěžovatele, aby bylo jeho nadřízeným nařízeno poskytnout vojenské záznamy požadované stěžovatelem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel především tvrdil, že vnitrostátní soudy porušily jeho právo na spravedlivé řízení, jelikož nevyhověly jeho požadavku, aby bylo jeho nadřízeným přikázáno poskytnout důkazy, kterých se domáhal v průběhu řízení.
Žalovaná vláda namítla, že řízení v daném případě nespadá pod rozsah článku 6 Úmluvy. Soud připomněl, že z ustálené judikatury (srov. Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007 a Igor Vasilchenko proti Rusku, č. 6571/04, rozsudek ze dne 3. února 2011) vyplývá, že ve věcech služebního poměru není článek 6 Úmluvy aplikovatelný, jen pokud jsou splněny následující podmínky: a) vnitrostátní právo neumožňuje stěžovateli přístup k soudům, b) taková výjimka je ospravedlnitelná. Soud konstatoval, že v projednávané věci se jednalo o právo pokračovat ve vojenské službě, což je ze své podstaty občanské právo, spor o toto právo byl skutečný, přičemž výsledek řízení byl pro dané právo přímo určující. Vnitrostátní právo stěžovateli umožňovalo podat v dané věci žalobu ke správnímu soudu. Soud proto uzavřel, že článek 6 Úmluvy je na dané vnitrostátní řízení aplikovatelný.
Úvodem posouzení merita stěžovatelovy námitky Soud zdůraznil, že článek 6 Úmluvy zaručuje mimo jiné právo na kontradiktornost řízení, zásadu rovnosti zbraní a povinnost vnitrostátních soudů zabývat se všemi tvrzeními a důkazy předkládanými stranami, což však neznamená, že by je nemohly vyhodnotit pro dané řízení jako irelevantní (srov. Kraska proti Švýcarsku, č. 13942/88, rozsudek ze dne 19. dubna 1993).
V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že jádrem tvrzení stěžovatele byl argument, že čtyřem konkrétním vojákům sloužícím v jeho jednotce bylo umožněno ze strany nadřízených pokračovat ve výkonu vojenské služby i po dosažení důchodového věku. Srovnání jeho situace se situací uvedených vojáků bylo nepostradatelné pro prokázání jeho tvrzení, že rozhodnutí nadřízených bylo diskriminační. Vnitrostátní soudy se však omezily pouze na zkoumání toho, zda bylo propuštění stěžovatele v souladu se zákonem o vojenské službě, či nikoliv. Jiné okolnosti nepovažovaly vnitrostátní soudy pro posouzení dané věci za relevantní. Soud připomněl, že není oprávněn posoudit tvrzení a důkazy navrhnuté stěžovatelem, takový postup náleží vnitrostátním soudům. Zdůraznil však, že vnitrostátní soudy měly povinnost posoudit námitku tvrzené diskriminace, jelikož tvořila jádro stěžovatelovy žaloby. Ačkoliv vnitrostátní soudy nebyly povinny nařídit nadřízeným stěžovatele předložení daných důkazů a požadované důkazy nemusely potvrdit argumenty stěžovatele, posouzení těchto důkazů bylo rozhodující pro zhodnocení tvrzení stěžovatele (viz Mantovanelli proti Francii, č. 21497/93, rozsudek ze dne 18. března 1997).
V této souvislosti Soud připomněl, že ačkoli článek 6 Úmluvy vnitrostátním soudům ukládá povinnost odůvodnit svá rozhodnutí, nejedná se o povinnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele. Soud však upozornil, že v projednávané věci stěžovatel dostatečně konkretizoval svá tvrzení, označil důkazy, které mají jeho tvrzení prokázat, a před vnitrostátními soudy uvedl, proč je považuje za relevantní. Za této situace měly vnitrostátní soudy povinnost provést stěžovatelem navrhované důkazy a řádně se jimi zabývat, nebo náležitě odůvodnit, proč není nutné důkazy provést. Omezený přezkum, ke kterému se v projednávané věci vnitrostátní soudy uchýlily, nelze podle Soudu považovat za účinný soudní přezkum ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení proto došlo.
b) K tvrzenému porušení článku 10 ve spojení s článkem 14 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že jeho propuštění bylo diskriminační vzhledem ke skutečnosti, že někteří jiní vojáci propuštění nebyli, a to ani po dosažení důchodového věku, což mohlo souviset se skutečností, že se stěžovatel kriticky vyjádřil k novele zákona o disciplinárním řízení v ozbrojených silách.
Soud posuzoval, zda k propuštění došlo skutečně jen z důvodu, že zákon ukládal povinnost ukončit služební poměr po dosažení důchodového věku, nebo zda byl stěžovatel propuštěn z důvodu svých názorů, které veřejně vyslovil. Ačkoli Soud připustil, že posloupnost událostí – publikace článku, vnitřní šetření, kázeňský postih a následné propuštění – se zdá nasvědčovat stěžovatelově tvrzení, nedá se dle Soudu k tomuto závěru dospět s jistotou. Navíc, vojáci, na jejichž situaci stěžovatel poukazoval, byli v jiném postavení než stěžovatel, jelikož na rozdíl od něho byli kvalifikováni jako vojenští specialisté, pro něž zákon umožňoval výjimku z pravidla ukončení služebního poměru dnem dosažení důchodového věku. Soud proto uzavřel, že k porušení článku 10 ve spojení s článkem 14 Úmluvy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy