© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. března 2013 ve věci č. 2964/12 – I. K. proti Rakousku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vyhoštěním stěžovatele do Ruska by došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, občan Ruské federace, čečenské národnosti, opustil Čečensko se svou matkou v dubnu 2004. Do Rakouska přicestovali v listopadu téhož roku a oba požádali o udělení azylu. V azylovém řízení tvrdili, že jejich rodina byla pronásledována v Čečensku, protože otec stěžovatele, který byl zastřelen před jejich očima, pracoval pro tajnou službu bývalého prezidenta Čečenska a separatistického lídra A. Maskhadova. Stěžovatel byl navíc v Čečensku několikrát zadržen a údajně bit. V březnu 2007 byla jak jeho, tak žádost jeho matky o azyl zamítnuta jako neopodstatněná. Oba se proti tomuto rozhodnutí odvolali, avšak stěžovatel následně své odvolání stáhnul, což později vysvětlil tím, že mu byla poskytnuta špatná právní rada. V květnu 2009 příslušný soud odvolání matky stěžovatele vyhověl a na základě výše uvedených důvodů jí azyl udělil. V červnu 2009 podal stěžovatel novou žádost o azyl, v níž však neuvedl žádné nové skutečnosti. V lednu 2011 byla jeho žádost odmítnuta jako res judicata. Ani jeho odvolání vyhověno nebylo. Od června do července 2011 byl stěžovatel hospitalizován ve vídeňské nemocnici, protože trpěl depresemi, posttraumatickou stresovou poruchou a sklony k sebevraždě. Z důvodu, aby se stěžovatelův psychický stav nadále zlepšoval, nemocnice doporučila nejen další farmakologickou a psychoterapeutickou léčbu, ale i nevyhoštění stěžovatele do Ruska. V lednu 2012 vydal Soud předběžné opatření zamezující vyhoštění stěžovatele do Ruské federace.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud zkraje zopakoval základní principy posuzování stížnosti na poli článku 3 Úmluvy v případech vyhoštění (z poslední doby srov. např. M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011 a Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012). Jako obvykle mimo jiné uvedl, že k porušení článku 3 vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě, bude-li vyhoštěna, hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.
Pokud jde o individuální situaci stěžovatele, Soud nejprve uvedl, že vnitrostátní orgány jsou v lepší pozici pro zhodnocení jim předložených tvrzení a důkazů, a proto Soud nemá důvod zpochybňovat posouzení věrohodnosti azylových důvodů matky stěžovatele, které, jak již bylo poznamenáno výše, byl azyl udělen. Stěžovatel navíc dodal lékařskou zprávu dokládající staré rány, které mu byly způsobené bitím. Soud zdůraznil, že nic nenasvědčuje tomu, že by se důvody jeho útěku ze země původu jakkoliv lišily od těch, které v azylovém řízení uváděla jeho matka a že by snad stěžovateli hrozilo nižší riziko pronásledování v Rusku než jeho matce. Soud připomněl, že stěžovatel byl ve svých výpovědích v rámci jednotlivých azylových řízení konzistentní a že vnitrostátní orgány při jeho opětovné žádosti o udělení azylu nezohlednily úspěšné azylové řízení jeho matky. Na základě výše uvedeného Soud uzavřel, že v případě stěžovatele existuje silná indikace, že by mu hrozilo reálné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, byl-li by vyhoštěn do Ruska.
Co se týče obecné bezpečnostní situace, Soud nejprve připomněl svoji rozsáhlou judikaturu týkající se shledaných porušení článků 2 a 3 Úmluvy týkajících se Čečenska (srov. např. Imakayeva proti Rusku, č. 7615/02, rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Sambiyeva proti Rusku, č. 20205/07, rozsudek ze dne 8. listopadu 2011 a další). I když zprávy z poslední doby poukazují na pokles aktivity ozbrojených skupin a obecné úrovně násilí v Čečensku v porovnání s Dagestánem, stále dochází ze strany jak skupin rebelů, tak vládních tajných služeb k pravidelnému porušování lidských práv, včetně únosů, zabíjení i bití. Zprávy dále poukazují na prostředí beztrestnosti, na nedostatek účinného vyšetřování případů špatného zacházení, a na praxi odvetných akcí a kolektivního trestání příbuzných a údajných příznivců povstalců. Soud byl proto toho názoru, že Soudem analyzované zprávy o lidských právech ve sledovaném regionu (především zpráva komisaře Rady Evropy pro lidská práva z jeho návštěvy Ruské federace z roku 2009, zprávy Ministerstva zahraniční USA o stavu lidských práv z roku 2009 a 2012, zprávy Amnesty International o Ruské federaci z roku 2009 a 2012, zpráva Human Rights Watch z roku 2012) nevyvracejí stěžovatelovy individuální obavy z pronásledování, pokud by byl navrácen do Ruska.
Z výše uvedených důvodů Soud shledal, že byla prokázána existence závažných důvodů domnívat se, stěžovateli hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, pokud by byl vyhoštěn.
Závěrem se Soud zabýval námitkou stěžovatele týkající se tvrzeného zhoršení psychického stavu v případě, že by byl navrácen do Ruska. Soud se v této souvislosti opřel o principy obsažené v rozsudku ve věci N. proti Spojenému království (č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008, § 42-44). Ačkoliv Soud na základě dodaných lékařských zpráv uznal, že stěžovatel trpěl depresemi a posttraumatickou stresovou poruchou a lékaři doporučili pokračující léčbu, uvedl, že pouze za „velmi výjimečných okolností“ může vyvstávat otázka na poli článku 3 Úmluvy, pokud jde o přístup ke zdravotní péči v případech vyhoštění. Dodal, že o „velmi výjimečné okolnosti“ v případě psychického stavu stěžovatele a jeho možného zhoršení ve státě původu nešlo.
Soud uzavřel, že byť důvody zdravotního rázu nebrání vyhoštění stěžovatele do Ruska, byla prokázána existence jiných závažných důvodů potvrzujících existenci skutečného a individuálního nebezpečí, že by stěžovatel byl v případě návratu do Ruska vystaven špatnému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy