© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 10. ledna 2017 ve věci č. 32407/13 – Kacper Nowakowski proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány nepřijaly všechna opatření, jež po nich bylo možné rozumně požadovat pro usnadnění styku mezi stěžovatelem a jeho synem, a neochránily tak právo stěžovatele na respektování jeho rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je hluchoněmý. Ke komunikaci používá znakový jazyk. Matka jeho dítěte, které se narodilo v roce 2006 rovněž se sluchovým postižením, komunikuje jak ústně, tak pomocí znakového jazyka. Po rozvodu rodičů v roce 2007 bylo dítě svěřeno do péče matky a byl stanoven styk stěžovatele s dítětem v rozsahu několika hodin týdně, avšak stěžovatel jej kvůli svým zdravotním problémům plně nevyužíval.
V srpnu 2011 stěžovatel podal návrh na rozšíření styku za účelem posílení vazeb se synem. Matka dítěte kontaktům bránila. Dle znalců bylo dítě fixováno na matku, konflikty mezi rodiči bránily vzájemné spolupráci. Znalci navrhli pomoc odborníka, jelikož se nespecializovali na osoby se sluchovým postižením. Okresní soud v srpnu 2012 návrh stěžovatele zamítl s tím, že rozšíření styku není v nejlepším zájmu dítěte. Uznal sice právo stěžovatele na styk se synem, ale s ohledem na komunikační bariéru, kdy stěžovatel používá pouze znakový jazyk a dítě komunikuje pouze ústně, by měla být styku přítomna matka, jež komunikuje oběma způsoby a komunikaci tak může usnadnit. Okresní soud nepovažoval za nutné nařídit rodičům povinnost podstoupit rodinnou terapii, která by jim pomohla vzájemně se coby rodiče akceptovat, jelikož matka již navštěvovala podpůrnou skupinu pro rodiče při mateřské škole a stěžovatel prohlásil, že učiní totéž. V odvolání se stěžovatel dovolával Úmluvy osob se zdravotním postižením. Krajský soud v listopadu 2012 potvrdil rozsudek okresního soudu s tím, že prioritu mají zájmy dítěte, nikoli zájmy jednoho z rodičů. Dále zdůraznil, že přítomnost matky při styku je nutná, aby byl zajištěn pocit bezpečí dítěte, současně matčina přítomnost řeší problémy s komunikací mezi stěžovatelem a dítětem.
Samostatný návrh stěžovatele, aby byla matce nařízena povinnost podstoupit rodinnou terapii, byl zamítnut jak okresním, tak krajským soudem, který uvedl, že komunikační bariéra představuje objektivní překážku vztahů mezi stěžovatelem a jeho synem a její zohlednění nelze považovat za formu diskriminace stěžovatele.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel s poukazem na článek 8 Úmluvy namítal, že zamítnutím jeho žádosti o rozšíření styku se synem došlo k porušení jeho práva na respektování rodinného života. Nadto mu soudy nenabídly žádnou pomoc k usnadnění kontaktu se synem.
A.Obecné zásady
Soud uvedl, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči (Elsholz proti Německu, č. 25735/94, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2002, § 43). Při posouzení postupu státních orgánů ve světle článku 8 Úmluvy je potřeba zohlednit situaci všech členů rodiny, neboť ochrana stanovená tímto ustanovením se vztahuje na celou rodinu (Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014, § 117). Soud uznává, že státní orgány disponují mírou posuzovací volnosti při rozhodování o záležitostech týkajících se péče; přísnější kontrola je ale nutná tam, kde jde o veškerá další omezování např. rodičovských práv styku. Taková omezení s sebou nesou nebezpečí, že rodinné vztahy mezi malým dítětem a jedním nebo oběma rodiči budou prakticky zkráceny (Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2013, § 65).
Ve vztahu k pozitivním závazkům Soud rozhodl, že v případech týkajících se styku rodiče a dítěte má rodič právo na přijetí opatření za účelem setkání s dítětem a je dána povinnost vnitrostátních orgánů setkání usnadnit vzhledem k tomu, že zájem dítěte přikazuje, že musí být učiněno vše pro zachování rodinných vztahů a případného znovuvytvoření rodiny. Závazek státu není povinností na výsledek, nýbrž na prostředky (P. K. proti Polsku, č. 43123/10, rozsudek ze dne 10. června 2014, § 86). Soud připomněl, že v současnosti existuje široká shoda (i v mezinárodním právu), že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být prvořadý jejich nejlepší zájem. Zájmy rodičů, zejména na pravidelném styku s dítětem, nicméně zůstávají faktorem při vyvažování různých zájmů (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 134–135).
B.Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud poznamenal, že podle rozsudku o rozvodu manželství z listopadu 2007 měl v té době jedenáctiměsíční syn žít se svou matkou, přičemž stěžovatel mohl syna vídat každý týden. Následkem svých zdravotních problémů stěžovatel plně nevyužíval určeného práva na styk, nicméně v srpnu 2011 podal žádost o rozšíření styku se synem za účelem posílení jejich vazeb, neboť syn již dosáhl věku pěti let a zahájil předškolní vzdělávání.
Vnitrostátní soudy žádost zamítly s tím, že požadovaná změna by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte, a to s ohledem na postižení dítěte a jeho těžkou závislost na matce, kdy bylo nezbytné, aby styk probíhal za její přítomnosti. Dále uvedly, že vzhledem k předchozímu omezenému styku byla požadovaná úprava příliš rozsáhlá. Nadto vzaly v úvahu komunikační problémy – stěžovatel užíval výlučně znakový jazyk, zatímco jeho syn komunikoval pouze ústně. Soud tak především zkoumal, zda vnitrostátní orgány učinily vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat, aby styk mezi stěžovatelem a jeho synem usnadnily.
Soud s odkazem na čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte uvedl, že je v zásadě v nejlepším zájmu dítěte udržovat kontakt s oběma rodiči, s výjimkou zákonných omezení ospravedlněných faktory týkajícími se jeho nejlepších zájmů. Vnitrostátní soudy nikdy nezpochybnily právo stěžovatele syna vídat, avšak musely též zajistit, aby stěžovatel byl své právo na styk schopen účinně vykonávat (Gluhaković proti Chorvatsku, č. 21188/09, rozsudek ze dne 12. dubna 2011, § 62). Dle Soudu bylo třeba posoudit dvě otázky: vážný spor mezi rodiči a postižení stěžovatele a jeho syna.
a)Spor mezi rodiči
Soudy si byly konfliktu mezi rodiči vědomy. Okresní soud ve svém rozsudku poznamenal, že matka styku bránila. Znalci uvedli, že spor mezi rodiči brání jejich spolupráci ohledně dítěte, a doporučili pomoc odborníka. Okresní soud však na jejich návrh nepřistoupil s tím, že matka navštěvuje rodičovskou podpůrnou skupinu a stěžovatel prohlásil, že se ke skupině připojí. Nepovažoval tudíž za nutné uložit rodičům povinnost podstoupit rodinnou terapii. Soud uvedl, že zákon o rodině obsahuje řadu nástrojů, jež mohou pomoci zmírnit rozpory mezi rodiči a usnadnit styk rodiče, který nemá dítě ve své péči, s dítětem. Vnitrostátní předpisy nicméně nestanoví mediaci v rodinně-právních sporech, přičemž ta by byla žádoucím prostředkem podpory spolupráce mezi všemi stranami případu (Cengiz Kiliç proti Turecku, č. 16192/06, rozsudek ze dne 6. prosince 2011, § 132 in fine). Soud v této souvislosti odkázal na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (98) 1 o rodinné mediaci a uvedl, že rodinná mediace může být účinným nástrojem pro realizaci práv chráněných článkem 8 Úmluvy.
Soud byl toho názoru, že vnitrostátní soudy řádně nepřezkoumaly možnost uchýlit se k jiným existujícím právním nástrojům, jež mohly usnadnit rozšíření styku mezi stěžovatelem a jeho synem. Připustil, že situace byla ztížena napjatým vztahem mezi rodiči dítěte, avšak nedostatek spolupráce mezi rodiči není okolností, jež může sama o sobě zprostit orgány jejich pozitivních povinností. Spíše na ně klade povinnost přijmout opatření, jež smíří protichůdné zájmy při zohlednění nejlepšího zájmu dítěte (Zawadka proti Polsku, č. 48542/99, rozsudek ze dne 23. června 2005, § 67).
b)Stěžovatelovo postižení a komunikační bariéra
Druhým významným faktorem při posuzování práva na styk byla zdravotní postižení stěžovatele a jeho syna, jež mezi nimi tvořila komunikační bariéru. Soud se ztotožnil s názorem vnitrostátních orgánů, že bez ohledu na své postižení má stěžovatel na styk se synem právo a problém v komunikaci by měl být zohledněn při úpravě styku. Vnitrostátní soudy našly řešení v zapojení matky dítěte do úpravy styku, která byla schopna komunikovat ústně i ve znakovém jazyce. Toto řešení však nevzalo v úvahu animozitu mezi rodiči ani to, že matka styku do jisté míry bránila. Nadto rozvoj vztahu mezi stěžovatelem a jeho synem vyžadoval vzhledem k problémům v přímé komunikaci oproti běžným případům mnohem více času.
Dle názoru Soudy měly vnitrostátní orgány přijmout další konkrétní opatření, jež by zohlednila specifika případu a zdravotní postižení stěžovatele. Soud odkázal na čl. 23 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jež stanoví, že státy poskytují osobám se zdravotním postižením při plnění jejich rodičovských povinností odpovídající podporu. Vnitrostátní soudy nicméně nezískaly znalecké posudky od odborníků na sluchová postižení. Stávající znalci zdůraznili svou omezenou odbornou způsobilost a nezabývali se možnými prostředky pro překonání bariér plynoucích ze sluchového postižení stěžovatele. Soustředili se na existenci překážek namísto forem jejich překonání. Povinností vnitrostátních soudů v takových případech je vypořádat se s otázkou, jaké kroky mohou být přijaty k odstranění existujících překážek a usnadnění styku. V projednávané věci se však vnitrostátní soudy nezabývaly prostředky, které by stěžovateli napomohly v překonání bariér plynoucích z jeho postižení.
Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy neučinily všechny kroky, které od nich bylo možné rozumně očekávat, aby usnadnily styk stěžovatele se synem. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy. Soud dále vyslovil, že není třeba samostatně přezkoumávat stížnost z pohledu článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Soudce Sajó vyjádřil politování nad tím, že Soud neshledal potřebu stížnost přezkoumat rovněž na poli článku 14 Úmluvy, který zakazuje diskriminaci.
Soudkyně Motoc vyjádřila nespokojenost s tím, že Soud nezohlednil diskriminaci stěžovatele zakládající se na jeho postižení. Případ dokládá praxi Soudu, kdy automaticky vtáhne článek 14 Úmluvy, který nemá autonomní význam, do působnosti hmotného práva. Závěr o porušení článku 8 Úmluvy je jen částečnou odpovědí na výtky stěžovatele. Dle jejího názoru byla komunikační bariéra klíčovým aspektem, který mohl vést k závěru o diskriminaci, pokud by se jím vnitrostátní soudy a Soud náležitě zabývaly. Vnitrostátní orgány měly uložit vyvinout snahu zajistit, aby se dítě naučilo znakový jazyk a mohlo komunikovat se svým otcem.
Full & Egal Universal Law Academy