© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. ledna 2016 ve věci č. 17429/10 – Kalda proti Estonsku
Senát druhé sekce Soudu dospěl šesti hlasy proti jednomu k závěru, že omezení přístupu vězně ke konkrétním internetovým stránkám obsahujícím právní informace představovalo porušení článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel odpykávající si trest odnětí svobody požadoval v roce 2007 od vedení věznice přístup na internetové stránky Estonské informační kanceláře Rady Evropy (dále jen „stránky EIK“) obsahující překlady rozhodnutí Soudu do estonštiny; stránky „kancléře spravedlnosti“ (instituce založená ústavou s úkolem dohlížet na ochranu ústavnosti, která není součástí zákonodárné, výkonné ani soudní moci a zastává rovněž roli ombudsmana) a estonského parlamentu. Svůj požadavek stěžovatel odůvodnil potřebou ochrany svých práv v rámci probíhajících soudních řízení. Věznice umožňovala vězňům přístup pouze na stránky obsahující online verzi sbírky zákonů a databázi soudních rozhodnutí, jakož i na stránky Soudu. Poté, co byla jeho žádost zamítnuta, se stěžovatel obrátil na soudy.
Nejvyšší soud dal za pravdu vedení věznice s tím, že požadované stránky nespadají pod výjimku stanovenou zákonem, který vězňům povoluje přístup na internet pouze na oficiální databáze právních předpisů a soudních rozhodnutí, a to na počítacích speciálně upravených pro tento účel a pod dohledem vězeňského personálu. Nejvyšší soud uvedl, že poskytnutí přístupu k jakýmkoli dalším internetovým stránkám by zvýšilo bezpečnostní riziko, že by vězni získali informace, které jsou v rozporu s účely výkonu trestu odnětí svobody nebo že by navázali nedovolenou komunikaci. Odstranění těchto rizik by vyžadovalo zvýšenou kontrolu, a tím i náklady. Vězni mají dle nejvyššího soudu možnost kontaktovat parlament a kancléře spravedlnosti poštou s žádostí o poskytnutí informace. Omezení přístupu k požadovaným stránkám tak nejvyšší soud vyhodnotil jako „nižší intenzity“ a v souladu s ústavou.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení práva na informace. Soud předně zdůraznil, že z článku 10 Úmluvy nelze vyvodit obecný závazek poskytnout vězňům přístup k internetu, resp. ke konkrétním internetovým stránkám. Soud nicméně doplnil, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci estonské právo umožňuje přístup k určitým stránkám s právními informacemi, omezení přístupu k dalším stránkám s tímto druhem informací představuje zásah do práva přijímat informace.
Dle Soudu není sporu, že namítaný zásah byl stanoven zákonem. Soud rovněž přijal tvrzení vlády, že zásah sledoval cíle ochrany práv jiných osob a předcházení nepokojům a zločinnosti. Ohledně nezbytnosti užitého opatření Soud připomněl, že stěžovatelem požadované stránky obsahovaly zejména právní informace a informace vztahující se k základním právům, včetně práv vězňů. Přístup k těmto informacím dle Soudu zvyšuje povědomí veřejnosti o lidských právech a jejich respektování. Dále Soud zohlednil tvrzení stěžovatele, že vnitrostátní soudy takové informace používají a stěžovatel k nim potřeboval přístup za účelem ochrany svých práv v soudním řízení. Soud vzal rovněž v potaz argument stěžovatele, dle něhož nelze srovnávat právní průzkum prostřednictvím hledání na internetových stránkách a vznášení konkrétních žádostí o informace. Zdůraznil též, že vnitrostátní orgány poukázaly na možnost stěžovatele dosáhnout předmětných informací jinými cestami, avšak nesrovnaly náklady na tyto alternativy s navýšením nákladů při rozšíření přístupu k internetu. Soud také upozornil na to, že v době, kdy se stěžovatel obrátil na vnitrostátní soudy, estonské překlady rozhodnutí Soudu byly dostupné pouze na stránkách EIK a teprve později se začaly zveřejňovat i jinde, a to v online verzi sbírky zákonů.
Soud podotkl, že nemůže přehlédnout skutečnost, že mnoho dokumentů Rady Evropy a jiných mezinárodních instrumentů uznává důležitost internetu z hlediska uplatňování řady lidských práv. Přístup k internetu tak je v narůstající míře chápán jako právo. Rovněž velké množství služeb a informací je přístupno pouze online, což dokládá přechod estonské sbírky zákonů čistě na online verzi, tedy bez dalšího publikování v papírové podobě.
Konečně Soud připomněl, že příslušný zákon umožňuje omezený přístup k internetu prostřednictvím počítačů zvláště upravených pro tento účel a pod dozorem vězeňských orgánů. Nezbytná bezpečnostní opatření v této oblasti tak již byla realizována a související náklady nesou úřady. V projednávané věci vnitrostátní soudy neprovedly podrobnou analýzu z hlediska tvrzených zvýšených bezpečnostních rizik, která měla být spojena s umožněním přístupu k dalším třem internetovým stránkám. Navíc se tu jednalo o stránky státních orgánů a mezinárodní organizace. Nejvyšší soud se omezil na obecné tvrzení, že povolení přístupu by zvýšilo riziko zakázané komunikace. Nejvyšší soud ani vláda náležitě neprokázaly, že vyhovění stěžovatelově žádosti by vedlo k významnému navýšení nákladů. Soud tak neshledal, že byly předloženy dostatečné důvody k zásahu do stěžovatelova práva na informace. Namítané opatření proto nebylo nezbytné v demokratické společnosti. Došlo tudíž k porušení článku 10 Úmluvy.
III. Oddělené stanovisko
Soudce Kjølbro ve svém nesouhlasném stanovisku především brojil proti závěru většiny, dle něhož namítaný zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti. Upozornil, že jde o první rozhodnutí, v němž Soud konstatoval porušení článku 10 Úmluvy v souvislosti s tím, že byl vězni odepřen přístup k internetu. Tento významný krok byl však učiněn bez toho, aby pro něj existovala dostatečná podpora v mezinárodních dokumentech (žádný z mezinárodních textů, na něž rozsudek odkazuje, se ve skutečnosti netýká přístupu vězňů k internetu) a aby Soud provedl srovnání stávajících evropských vnitrostátních úprav a praxe v dané oblasti. Podle názoru soudce by skutečnost, že se estonský zákonodárce rozhodl poskytnout vězňům omezený přístup k internetu, neměla být přičítána k tíži žalované vlády, neboť by to mohlo odradit ostatní státy od přijetí podobného kroku. Vnitrostátní zákonodárce při přijímání předmětné úpravy vycházel z posouzení rizika zneužití a bezpečnostních rizik při zpřístupnění internetu vězňům a Soudu nepřísluší toto hodnocení zpochybňovat. Zmíněná rizika jsou totiž natolik zásadní, že Soud by se měl vyvarovat toho, aby státy zavazoval k zajištění přístupu k internetu pro vězně, neboť takový postup nutně vyžaduje přijetí kontrolních mechanismů a má pro státy praktické i finanční důsledky. Z uvedených důvodů by měl státům v této oblasti náležet široký prostor pro uvážení a projednávaná věc měla být navíc posuzována velkým senátem.
Full & Egal Universal Law Academy