© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. května 2016 ve věci č. 42461/13 a 44357/13 – Karácsony a ostatní proti Maďarsku
Velký senát Soudu jednomyslně konstatoval, že uložení pokuty poslancům za vystavení transparentů během zasedání parlamentu představovalo porušení článku 10 Úmluvy zaručujícího svobodu projevu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli v rozhodné době opozičními poslanci maďarského parlamentu. Za vystavení transparentů s protivládními hesly: „Fidesz, kradeš, podvádíš a lžeš“, resp. s hesly namířenými proti tabákové lobby: „Tady to řídí tabáková mafie“ během parlamentního zasedání v květnu 2013 jim byly na návrh předsedy parlamentu uloženy pokuty ve výši 170 až 600 eur. V červnu 2013 při třetím čtení zákona o převodu zemědělské půdy stěžovatelé umístili na stůl premiéra zlaté kolečko naplněné zeminou s nápisem „Radši distribuci pozemků než jejich krádež“. Ve všech případech bylo uložení pokut poslancům odůvodněno závažným narušením parlamentní schůze. Návrh předsedy parlamentu na uložení pokuty byl přijat bez rozpravy. Ústavní soud následně shledal, že pokuty byly uloženy v souladu se zákonem a že z ústavy nevyplývá nutnost existence opravných prostředků proti parlamentním kázeňským trestům.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že uložením pokuty za vystavení transparentů během zasedání parlamentu bylo porušeno jejich právo na svobodu projevu a zároveň neměli k dispozici účinný opravný prostředek proti rozhodnutí předsedy parlamentu o uložení této pokuty. V rozsudku ze dne 16. září 2014 senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článků 10 a 13 Úmluvy. Věc byla na žádost žalované vlády následně postoupena velkému senátu Soudu.
Soud prvně konstatoval, že uložené pokuty představovaly zásah do svobody projevu stěžovatelů a že k jejich uložení došlo na základě zákona. Soud zároveň shledal, že ochrana práv jiných členů parlamentu a zájem na předcházení nepokojům v zákonodárném sboru za účelem zajištění jeho řádného fungování představují legitimní cíl ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Úvodem přezkumu nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud připomněl, že svoboda projevu se podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale též na projevy, které šokují, zraňují nebo znepokojují, což plyne z požadavku pluralismu, otevřenosti a tolerance, jež tvoří základ demokratické společnosti.
V judikatuře Soudu je opětovně kladen důraz na svobodu projevu poslanců parlamentu, jejichž projev lze považovat za navýsost politický. Svoboda projevu je sice důležitá pro všechny, má však mimořádný význam pro zvolené zástupce lidu. Zásah do svobody projevu opozičního člena parlamentu vyžaduje dle Soudu nejpřísnější přezkum (Castells proti Španělsku, č. 11798/85, rozsudek ze dne 23. dubna 1992, § 42; Piermont proti Francii, č.15773/89 a 15774/89, rozsudek ze dne 27. dubna 1995, § 76). Parlamentní projev požívá zvýšené úrovně ochrany, zákonodárný sbor totiž představuje výjimečnou platformu pro výměnu názorů tolik potřebných v demokratické společnosti. Tato zvýšená úroveň ochrany se mimo jiné projevuje v podobě parlamentní imunity. Záruky v podobě neodpovědnosti a nestíhatelnosti slouží k zajištění nezávislosti parlamentu při jeho činnosti. Nestíhatelnost napomáhá dosažení plné nezávislosti parlamentu předejitím politicky motivovaného trestního stíhání a tím chrání opozici před zneužitím a nátlaky ze strany politické většiny (Kart proti Turecku, č. 8917/05, rozsudek velkého senátu ze dne 3. prosince 2009, § 90). Ochrana svobody projevu v parlamentu ovšem chrání zájmy parlamentu jako celku a nejedná se toliko o ochranu přiznanou jednotlivým poslancům (A. proti Spojenému království, č. 35373/97, rozsudek ze dne 17. prosince 2002, § 85). Svoboda parlamentní diskuse má tedy zásadní význam v demokratické společnosti, není ovšem absolutní povahy, smluvní státy ji mohou učinit předmětem omezení. V konečném důsledku je úkolem Soudu posoudit soulad omezujících opatření se svobodou projevu. Na základě čl. 10 odst. 2 Úmluvy mohou státy reagovat na chování poslanců narušující chod parlamentu. Omezení parlamentního projevu za účelem zajištění řádného fungování parlamentu lze dle Soudu považovat za oprávněné, zároveň jde v smluvních státech o obvyklý jev.
V této souvislosti Soud poukázal na důležitost rozlišování mezi samotným obsahem parlamentního projevu a mezi časem, místem a způsobem, kterým se tento projev uskutečňuje. Dle názoru Soudu je na státech, resp. jejich parlamentech, nezávisle regulovat čas, místo a způsob projevu v parlamentu, přičemž přezkum těchto otázek ze strany Soudu je pouze omezený. Zcela naopak tomu však je v případě obsahu projevu, u něhož mají státy jen velmi malý prostor pro regulaci. Samotná Úmluva zakládá úzké spojení mezi fungující demokracií a účinnou činností parlamentu. Řádná parlamentní debata slouží nejen politickému a zákonodárnému procesu, nýbrž i zájmům všech poslanců, jelikož jim umožňuje účastnit se jednání parlamentu za stejných podmínek a v konečném důsledku sleduje i zájmy společnosti jako celku. V kontextu okolností projednávané věci je cílem nalézt spravedlivou rovnováhu mezi právy jednotlivých poslanců na straně jedné a účinnou parlamentní činností na straně druhé, a to při současném zohlednění práv opoziční menšiny.
Soud dále připomněl, že vnitřní organizace parlamentu je projevem ústavní zásady parlamentní autonomie. Zákonodárný sbor je oprávněný sám si upravovat vnitřní záležitosti, mimo jiné organizaci, složení orgánů a způsob udržování pořádku během debat, přičemž tato pravidla může také vynucovat. Při stanovení pravidel vztahujících se k těmto otázkám je státům sice poskytnut prostor pro uvážení, čl. 10 odst. 2 Úmluvy ovšem připouští pouze málo prostoru pro omezení politické diskuse nebo debaty týkající se veřejných záležitostí [Sürek proti Turecku (č. 1), č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 61]. Pravidla vnitřní organizace parlamentu nemohou sloužit ke zneužití dominantního postavení většiny na úkor opozice.
Soud shledal, že vystavení transparentů nepředstavuje běžný způsob vyjádření názorů v parlamentu a použití megafonu narušuje pořádek. Také připomněl, že poslancům nebyla uložena pokuta za vyjádření názorů, nýbrž za čas, místo a způsob, jakým tak učinili.
Při posouzení přiměřenosti zásahu do svobody projevu poslanců Soud zvážil, zda bylo omezení práv stěžovatelů doprovázeno účinnými a odpovídajícími procesními zárukami. Výkon pravomocí parlamentu ukládat sankce za narušování pořádku musí být v souladu se zásadou přiměřenosti, zejména musí uložená sankce odpovídat závažnosti kázeňského provinění. Vzhledem k zásadě autonomie parlamentu a širokému prostoru pro uvážení smluvních států mohou dle Soudu nastat dvě alternativy. Jedná-li parlament zjevně svévolně při uložení sankcí, Soud bude přezkoumávat jednání parlamentu v plné šíři. Druhý případ, kdy poslanci nemají k dispozici základní procesní záruky, aby se bránili uloženým kázeňským opatřením, pak nastoluje otázku procesních záruk podle článku 10 Úmluvy. V této souvislosti je nutné rozlišovat mezi bezprostředními sankcemi, zejména vyloučením ze zasedání, které neumožňují poslanci projevit své názory, a sankcemi svou povahou ex post facto, neboť tyto rozdílné situace vyžadují též rozdílné procesní záruky.
V projednávané věci došlo pouze k uložení ex post facto sankcí. U tohoto druhu sankcí mají dle Soudu procesní záruky zahrnovat alespoň právo poslance být v rámci parlamentního řízení slyšen před samotným uložením sankce. Podoba práva být slyšen musí být přizpůsobena prostředí parlamentu, při zajištění náležité ochrany parlamentní menšiny a vyloučení zneužití dominantního postavení většinou. Rozhodnutí o uložení takové sankce musí navíc obsahovat základní odůvodnění umožňující kontrolu veřejností. V rozhodné době však poslancům maďarská právní úprava neposkytovala možnost být slyšen a písemný návrh předsedy na uložení sankce byl přijat bez parlamentní debaty. Příslušná rozhodnutí navíc neobsahovala žádné relevantní odůvodnění, proč bylo jednání stěžovatelů považováno za závažné narušení parlamentního pořádku.
Soud tak dospěl k závěru, že v důsledku chybějících odpovídajících procesních záruk byl zásah do svobody projevu stěžovatelů nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Nelze ho proto považovat za nezbytný v demokratické společnosti, a došlo tak k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy