© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. září 2014 ve věci č. 42461/13 – Karácsony a ostatní proti Maďarsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložení pokuty poslancům za vystavení transparentů během zasedání parlamentu představovalo porušení článku 10 Úmluvy, zaručujícího svobodu projevu a že stěžovatelé v rozporu s článkem 13 Úmluvy neměli k dispozici účinný opravný prostředek.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé byli v rozhodné době členy maďarského parlamentu zvolenými za jednu z opozičních stran. Za vystavení transparentů s hesly namířenými proti vládní straně, resp. proti tabákové lobby během parlamentního zasedání jim na návrh předsedy parlamentu byly uloženy pokuty ve výši 170 až 600 eur s odůvodněním, že se dopustili závažného narušení schůze. Návrh byl přijat bez diskuse. Ústavní soud následně shledal, že pokuty byly uloženy v souladu se zákonem a že z ústavy nevyplývá nutnost, aby proti parlamentním kázeňským trestům existovala možnost podat opravný prostředek.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Soud konstatoval, že uložené pokuty byly zásahem do svobody projevu stěžovatelů, že byly uloženy na základě zákona a že zájem na řádném fungování parlamentu spadá pod legitimní cíl předcházení nepokojům ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Při posouzení nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud na úvod připomněl, že svoboda projevu představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě či považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují, neboť to vyplývá z požadavků pluralismu, tolerance a otevřenosti, bez nichž nemůže žádná demokratická společnost existovat (Oberschlick proti Rakousku, č. 11662/85, rozsudek ze dne 23. května 1991, § 57). Ačkoliv svoboda projevu může být předmětem výjimek, takové výjimky musí být vykládány úzce a jejich nezbytnost musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království, č. 13585/88, rozsudek ze dne 26. listopadu 1991, § 59). Na poli čl. 10 odst. 2 je málo prostoru pro omezení politického projevu nebo debaty o otázkách veřejného zájmu (Feldek proti Slovensku, č. 29032/95, rozsudek ze dne 12. července 2001, § 74). Pakliže je svoboda politického projevu vykonávána prostřednictvím symbolických činů nebo expresivních gest, mohou být omezení použita jen s největší opatrností. Článek 10 chrání nejen podstatu sdělených myšlenek a informací, ale také formu, ve které jsou předávány (Oberschlick, cit. výše, § 57). Jakákoliv opatření zasahující do svobody projevu v případech jiných než podněcování násilí či odmítání demokratických zásad demokracii ohrožují (Alekseyev proti Rusku, č. 4916/07, 25924/08 a 14599/09, rozsudek ze dne 21. října 2010, § 80). V oblasti parlamentního práva je státům ponechán široký prostor pro uvážení (Kart proti Turecku, č. 8917/05, rozsudek velkého senátu ze dne 3. prosince 2009, § 81-82). Organizace činnosti parlamentu ovlivňuje výměnu názorů na jednáních a nutně přináší určitá omezení za účelem rozumného a účinného rokování a rozhodování. To však neznamená, že by svoboda projevu členů parlamentu v politické diskusi ztrácela nejvyšší ochranu. Neoddělitelnou součástí fungování parlamentu je to, že poslanci se mohou zapojovat do smysluplné rozpravy a zastupovat své voliče v záležitostech veřejného zájmu, aniž by museli omezovat či upravovat své názory z důvodu hrozby soudní žaloby (A. proti Spojenému království, č. 35373/97, rozsudek ze dne 17. prosince 2002, § 75).
Při posouzení přiměřenosti namítaného zásahu v projednávané věci Soud zvážil povahu projevu z hlediska sledovaného legitimního cíle, vliv projevu na pořádek a autoritu parlamentu, procesní stránku a uloženou sankci. Předně Soud připomněl zvláštní důležitost svobody projevu volených zástupců lidu, jejíž narušení může být ospravedlněno pouze významnými důvody. Projev stěžovatelů se týkal veřejných záležitostí nejvyšší politické důležitosti, jež jsou přímo spojeny s fungováním demokracie. Symbolický prvek jejich projevu včetně určité hrubosti byl důležitou součástí projevu, jehož hlavním cílem bylo kritizovat parlamentní většinu a vládu, nikoliv osobně útočit na jiné členy parlamentu. Soud konstatoval, že je nezbytné přiznat zvláštní váhu zajištění práva parlamentních menšin na vyjádření názorů, jakož i právu veřejnosti slyšet tyto názory. Vzhledem k důležitosti veřejného prezentování menšinových názorů jakožto nedílné součásti demokracie by měli mít menšinoví členové volnost při vyjadřování svých názorů.
Soud byl dále přesvědčen o tom, že projev stěžovatelů nepředstavoval závažné narušení pořádku ani nepodkopával autoritu parlamentu. Stěžovatelé nezpozdili ani nezabránili parlamentní rozpravě nebo hlasování a jejich projev neohrozil skutečné fungování parlamentu. Nutnost udržovat dekorum v parlamentních funkcích nepředstavuje přesvědčivé odůvodnění pro významné omezení expresivního politického projevu.
Pokud jde o řízení vedoucí k zásahu do práv stěžovatelů, Soud shledal, že předseda parlamentu, který navrhl uložení pokut, nesplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti. Soud přihlédl rovněž k tomu, že parlament uložil pokuty bez rozpravy, takže členům opozice nebyla poskytnuta v řízení žádná ochrana. Předseda parlamentu též neudělil stěžovatelům žádné varování. Dle Soudu podkopávají uvedená pochybení spravedlivost uložení pokuty a za daných okolností neposkytují dostatečnou ochranu politické nestrannosti. Napadené rozhodnutí popisovalo jednání stěžovatelů, avšak neodůvodňovalo, proč bylo takové jednání „závažně urážlivé“. Jelikož bylo rozhodnutí parlamentu přijato bez rozpravy, nemůže být parlamentní plénum považováno za vhodné fórum pro rozhodování o skutkových a právních otázkách, posuzování důkazů a právní kvalifikaci skutečností.
Ohledně přiměřenosti sankce Soud poukázal na přísnost sankcí v protikladu k nízké míře narušení fungování parlamentu.
Soud proto uzavřel, že zásah do politického projevu postrádal přesvědčivý důvod, jelikož pořádek a autorita parlamentu nebyly prokazatelně závažně narušeny ani nebylo prokázáno, že tyto zájmy byly významnější než svoboda projevu opozice. Pokuty byly uloženy bez zvážení méně závažných opatření, jako jsou varování nebo důtka, a měly odrazující účinek na parlamentní opozici. Byly navíc uloženy v řízení bez dostatečných procesních záruk a bez zajištění nestrannosti. Zásah tudíž dle Soudu nelze považovat za nezbytný v demokratické společnosti, a proto došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud shledal, že stěžovatelé neměli k dispozici žádný účinný prostředek nápravy. Nebyla jím s ohledem na závěry ústavního soudu ani ústavní stížnost. Došlo proto k porušení článku 13 Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudci Raimondi, Spano a Kjølbro ve společném souhlasném stanovisku vyjádřili odlišný názor k částem odůvodnění rozsudku. Podle nich Soud zaujal příliš obecný postoj a jeho odůvodnění může vyznívat tak, že článek 10 Úmluvy obecně zakazuje uložení sankce poslanci, který vyjadřuje svůj nesouhlas se závažnou otázkou rušením parlamentního zasedání a jedná v rozporu s vnitřními pravidly parlamentu. Projednávaná věc však nastolovala užší otázku, a sice do jaké míry článek 10 Úmluvy poslance při takovém vyjadřování názorů chrání. Jedinou otázkou, která měla být v tomto případě rozhodnuta, byla přiměřenost uložené pokuty.
Full & Egal Universal Law Academy