© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 27. února 2014 ve věci č. 17103/10 – Karaman proti Německu
Senát páté sekce rozhodl většinou pěti hlasů, že zásada presumpce neviny zaručená čl. 6 odst. 2 Úmluvy nebyla porušena, když byl stěžovatel zmíněn v rozsudku v trestním řízení proti osobám obviněným společně s ním, avšak souzeným samostatně.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl zakladatelem a členem představenstva turecké televizní stanice vysílající i v Německu. V roce 2006 německé úřady začaly vyšetřovat stěžovatele a další osoby pro podezření z podvodu v souvislosti se zneužíváním příspěvků pro dvě neziskové organizace spojené s uvedenou televizní stanicí. V roce 2008 bylo trestní řízení proti stěžovateli odděleno od trestního řízení proti dalším osobám a zároveň proti němu bylo ve vztahu ke stejným okolnostem zahájeno trestní řízení v Turecku. Německý soud stěžovatelovy spoluobviněné v roce 2008 odsoudil za podvod spáchaný v organizované skupině, přičemž dva z odsouzených před soudem vypověděli, že stěžovatel byl jedním z vůdců skupiny a musel dát souhlas ke každému významnému rozhodnutí ohledně použití příspěvků zmíněným spolkům. Tuto informaci převzala německá média, která rovněž uvedla, že předseda senátu při vyhlašování rozsudku pronesl, že darované prostředky byly osobami v pozadí použity pro osobní prospěch, a státní zástupce v řízení odkazoval na stěžovatele jakožto hlavního pachatele a vůdce celé organizace. Verze rozsudku publikovaná na webových stránkách soudu byla anonymizována a obsahovala pouze iniciály stěžovatele, číselné označení společností namísto jejich jmen a v úvodních poznámkách bylo výslovně zmíněno, že je závazný pouze ve vztahu k odsouzeným, zatímco odkazy na jiné osoby, zejména osoby zvlášť stíhané nejsou ve vztahu k těmto osobám závazné. Stěžovatel byl pro uvedené jednání obžalován v roce 2009 v Německu a v roce 2013 v Turecku. V době rozhodování Soudu tato řízení nebyla skončena.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že odkazy na jeho osobu uvedené v trestních rozsudcích proti jiným osobám šly daleko za pouhý popis podezření na jeho úlohu v dané trestné činnosti, neboť ve skutečnosti implikovaly jeho vinu, čímž porušily zásadu presumpce neviny, a předurčily průběh budoucích řízení proti němu samému.
Soud se na úvod vypořádal s námitkami nepřijatelnosti předloženými vládou. Zaprvé posuzoval, zda stěžovatelovo právo na respektování presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy může být dotčeno výroky v rozsudku, který není právně závazný ve vztahu k budoucím či probíhajícím trestním řízením proti stěžovateli. Konstatoval, že z presumpce neviny jakožto procesní záruky, která je součástí práva na spravedlivý proces, vyplývá zákaz předčasných výroků soudu nebo veřejných činitelů o vině dotčené osoby činěných v souvislosti s trestním řízením proti ní. Presumpce neviny může být dotčena i výroky veřejných činitelů ještě před tím, než daná osoba bude formálně obviněna. Podle Soudu však může být dotčena i výroky v řízení proti souběžně stíhaným spolupodezřelým. Ačkoli napadená vyjádření vnitrostátního soudu v tomto případě nebyla právně závazná ve vztahu k řízení proti stěžovateli, mohla toto řízení ovlivnit stejně jako případný předčasný výrok jakéhokoli jiného orgánu pronesený v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele. V takovém případě rovněž není bez významu, že stěžovatel je v řízení, jehož není účastníkem, zbaven možnosti tvrzení o své účasti na trestné činnosti jakkoli zpochybnit. Dle Soudu je proto stěžovatel v postavení oběti možného porušení Úmluvy.
Soud dále odmítl námitku vlády, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní právní prostředky nápravy, jelikož měl vyčkat výsledku svého vlastního řízení a poté se případně odvolat. Podotkl, že stěžovatel před německým federálním Ústavním soudem namítal totéž co nyní před Soudem a na skutečnost, že tato ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání opravných prostředků odmítnuta nebyla. Vnitrostátní soudy tudíž měly příležitost údajnému porušení Úmluvy předejít nebo je napravit. S ohledem na svůj závěr ohledně postavení stěžovatele coby možné oběti porušení zásady presumpce neviny shledal Soud, že stěžovatel byl oprávněn namítat porušení zásady presumpce neviny již před skončením trestního řízení a jiné prostředky než ústavní stížnost mu nebyly k dispozici. Všechny prostředky nápravy tudíž vyčerpal.
Při posuzování odůvodněnosti stížnosti Soud podtrhl význam volby výrazů použitých veřejnými činiteli v projevech týkajících se osob, které nebyly zatím souzeny a odsouzeny za určitý trestný čin. Zda takový projev poruší zásadu presumpce neviny, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Soud přijal argument vlády, že v komplexních případech, jako byl tento, může být pro účely posouzení viny souzených osob nevyhnutelné odkázat na jednání třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně. Připomněl, že německé právo jasně zakazuje vyvozovat závěry o vině souzené osoby na základě řízení, jehož nebyla účastníkem.
Ve vztahu k projednávané věci Soud připustil, že zmínění úlohy stěžovatele v trestné činnosti a jeho úmyslů bylo nevyhnutelné pro posouzení rozsahu, v jakém ostatní souzené osoby jednaly samostatně, a pro určení jejich viny. Byl však přesvědčen, že vnitrostátní soud dostatečně jasně vymezil, že nerozhoduje implicitně o vině stěžovatele, neboť rozsudek odkazoval na stěžovatele jako na „samostatně stíhaného“ a právní posouzení, kde rozsudek odkazoval na „osoby v pozadí“, neobsahovalo žádné hodnocení stěžovatelovy viny. Soud dále připomněl, že úvodní poznámky k verzi rozsudku zveřejněné na stránkách vnitrostátního soudu i rozhodnutí federálního Ústavního soudu zamítající stěžovatelovu ústavní stížnost zdůraznily, že by bylo v rozporu s presumpcí neviny přičítat stěžovateli jakoukoli vinu, jejíž posouzení přísluší až řízení proti němu. Soud proto uzavřel, že vnitrostátní soudy v největší možné míře šetřily právo stěžovatele na presumpci neviny a nic nevylučovalo, aby se stěžovateli dostalo spravedlivého procesu. K porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy proto nedošlo.
(iii) Oddělené stanovisko
Ve společném nesouhlasném stanovisku vyjádřili soudce Villiger a soudkyně Yudkivska názor, že k porušení zásady presumpce neviny v projednávané věci došlo. Ani složitost případu, ani skutečnost, že vnitrostátní soudy v souladu s vnitrostátním právem byly povolány pouze k posouzení trestní odpovědnosti osob, proti nimž je konkrétní řízení vedeno, nestačí dle nich k závěru, že odkazy na osobu stěžovatele neporušily jeho právo zaručené čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Soudci poukázali, že je zásadně třeba rozlišovat mezi pouhým konstatováním, že někdo je podezřelý z trestného činu, a jasným prohlášením, že dotčená osoba spáchala konkrétní trestný čin, aniž byla pravomocně odsouzena, přičemž ne vždy nevhodná vyjádření veřejných činitelů musí nutně znamenat zásah do zásady presumpce neviny. Tato zásada vyžaduje, aby morální a právní posouzení jednání obviněného prováděl pouze soud a pouze v rámci kontradiktorního soudního řízení. V projednávané věci však soud stěžovatelovo jednání posoudil v odděleném řízení proti jeho spoluobviněným. Podle názoru soudců takový postup a jmenovitě odkazy na stěžovatelovu účast na organizované trestné činnosti a jazyk použitý vnitrostátním soudem i s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci představovaly předběžné posouzení stěžovatelovy viny. Rozsudek vnitrostátního soudu šel za pouhý popis podezření stěžovatele; implikoval naopak, že úloha stěžovatele coby jednoho z hlavních pachatelů byla prokázána, čímž předurčil výsledek budoucího řízení proti němu. Tyto výroky nemohly než utvrdit veřejnost ve vnímání stěžovatele coby vůdce organizované skupiny, přestože nebyl vůbec účastníkem řízení. Úvodní poznámky k publikované verzi rozsudku, jakož i jeho status „samostatně stíhaného“ tento účinek odůvodnění rozsudku nebyly s to zvrátit. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy