© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. listopadu 2016 ve věci č. 59001/08 – Karapetyan a ostatní proti Arménii
Senát první sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že propuštěním stěžovatelů zastávajících diplomatické pozice za to, že v médiích uveřejnili prohlášení, v němž kritizovali průběh prezidentských voleb, které dle jejich názoru provázely podvody, nedošlo k porušení jejich práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Dne 19. února 2008 se v Arménii konaly prezidentské volby. Bezprostředně po jejich konání opoziční kandidát Levon Ter-Petrosyan prohlásil, že volby byly zmanipulovány. V důsledku toho vypukly následujícího dne nepokoje organizované jeho podporovateli. Dne 23. února 2008 několik arménských velvyslanců vydalo prohlášení, ve kterém uvedli, že pouze prezident zvolený ve svobodných volbách se může vyrovnat s problémy, kterým země čelí. Zároveň vyslovili obavy o zachování demokracie a svobody, domáhali se toho, aby veřejnoprávní televize dala prostor k vyjádření veřejnosti, a vyzvali své kolegy diplomaty, aby se k jejich prohlášení připojili.
Následujícího dne se stěžovatelé, kteří v té době zastávali různé pozice na ministerstvu zahraničních věcí, připojili k prohlášení svých kolegů a veřejně vyjádřili rozhořčení nad volebním podvodem, který dle jejich názoru vrhal stín na vůli arménské společnosti konat rovné a svobodné volby, a vyzvali k realizaci doporučení zahraničních pozorovatelských misí a mezinárodních organizací. Toto prohlášení, pod kterým byla uvedena jména stěžovatelů včetně jejich služebního zařazení na ministerstvu zahraničních věcí, bylo široce citováno médii. Zveřejnění prohlášení vedlo k tomu, že stěžovatelé byli obratem ze svých pozic na ministerstvu propuštěni s odůvodněním, že podle zákona o diplomatické službě nemá diplomat právo využívat svého postavení ve prospěch politických stran a neziskových organizací nebo za účelem jiných politických nebo náboženských aktivit.
V březnu 2008 stěžovatelé podali žalobu proti rozhodnutí o skončení jejich služebního poměru a domáhali se opětovného zařazení na původní služební místa. Jejich žaloba však byla v květnu 2008 správním soudem zamítnuta s tím, že uvedením jmen a služebního zařazení pod předmětným prohlášením, které bylo šířeno médii a citováno na politických demonstracích, stěžovatelé zjevně zneužili svého postavení. V září 2008 kasační soud odmítl dovolání stěžovatelů pro zjevnou neopodstatněnost.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že propuštěním z pozic, které zastávali na ministerstvu zahraničních věcí, s odkazem na prohlášení, které zveřejnili v médiích a v němž kritizovali průběh prezidentských voleb, došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
Soud nejprve zkoumal, zda namítaný zásah do práva na svobodu projevu stěžovatelů měl oporu ve vnitrostátním právu a zda jeho ustanovení byla formulována dostatečně přesně a předvídatelně. Soud v tomto ohledu zopakoval, že žádná norma nemůže být považována za zákon, pokud není vyjádřena dostatečně přesně tak, aby jednotlivci umožnila předvídat na takovém stupni, který je rozumný za daných okolností, důsledky, které může jeho jednání přinést. Absolutní přesnost je však nemožná; nadto, zákon nesmí být příliš rigidní, aby umožňoval zohlednit měnící se okolnosti. Řada zákonných ustanovení je tak nevyhnutelně vyjadřována prostřednictvím pojmů, které jsou více či méně vágní, a jejich výklad a použití je otázkou praxe [The Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), č. 6538/74, rozsudek pléna ze dne 26. dubna 1979, § 49]. Ve světle uvedeného Soud shledal, že zákon o diplomatické službě byl formulován dostatečně jasně a předvídatelně, když obsahoval přesné ustanovení obsahující výčet podmínek, za nichž lze skončit služební poměr, přičemž mezi ně řadil i „zneužití oficiálního postavení diplomata“ a „účast na jiných politických aktivitách“. V rozhodné době byl zákon o diplomatické službě platný již několik let a všichni stěžovatelé byli navíc profesionální diplomaté s více než desetiletou praxí, neznalost tohoto předpisu tak nemohli relevantně namítat. O předvídatelnosti uvedeného zákona dle Soudu mimo jiné svědčilo i to, že na stejném právním základě byli propuštěni i velvyslanci, kteří učinili prvotní veřejné prohlášení, a to i přes to, že tato skutečnost nemusela být stěžovatelům v danou dobu známa. Propuštění stěžovatelů tak bylo zákonné ve smyslu článku 10 Úmluvy. Sledovalo též legitimní cíle ochrany národní a veřejné bezpečnosti a předcházení nepokojům.
Soud dále připomněl, že zásah do svobody projevu musí být přiměřený sledovaným legitimním cílům a důvody, o které se vnitrostátní orgány opřely, musí být relevantní a dostatečné. Soud přitom musí přezkoumat, zda vnitrostátní orgány uplatnily standardy, které jsou slučitelné se zásadami vtělenými do článku 10, a zda založily svá rozhodnutí na přijatelném zhodnocení relevantních skutkových okolností [The Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), č. 13166/87, rozsudek pléna ze dne 26. listopadu 1991, § 50]. Ochrany podle článku 10 Úmluvy požívají i státní zaměstnanci (Vogt proti Německu, č. 17851/91, rozsudek velkého senátu ze dne 26. září 1995, § 53). Výkon práva na svobodu projevu však zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, což má vzhledem k jejich specifickému postavení zvláštní význam právě pro státní zaměstnance. Omezení jejich svobody projevu nicméně nesmí zasáhnout do její samotné podstaty. Vždy tak musí být zohledněno postavení daného úředníka a individuální okolnosti konkrétního případu. Je legitimní, aby stát od svých úředníků vyžadoval loajalitu, politickou neutralitu a diskrétnost a za tímto účelem jejich svobodu projevu případně omezil. Toto dle Soudu platí o to více v případě diplomatů, od kterých se loajalita vůči státu, který reprezentují, vyžaduje na prvním místě. Povinnost loajality může být navíc znásobena v období budování demokratického státu (Rekvényi proti Maďarsku, č. 25390/94, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 47).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že stěžovatelé byli vysoce postavení diplomaté, kteří v předmětném prohlášení výslovně uvedli svá jména včetně služebního zařazení na ministerstvu, z čehož je patrné, že šlo o činnost, na niž se vztahovala povinnost loajality. Z obsahu a načasování prohlášení, které bylo vydáno v bezprostřední návaznosti na předchozí proklamaci několika velvyslanců, je zřejmé, že šlo o politickou činnost. Propuštění stěžovatelů ze služebního poměru bylo navíc přezkoumáno vnitrostátními soudy, které zohlednily, že došlo k zásahu do svobody projevu stěžovatelů, přičemž postupovaly v souladu s požadavky článku 10 Úmluvy. Nadto, předmětné prohlášení bylo učiněno v napjaté situaci politické krize. Soud konečně připomněl, že stát sice musí umožnit úředníkům účastnit se v určité míře politické debaty, a to zejména tehdy, mohou-li jejich zkušenosti a odborné znalosti přispět k diskusi o otázkách veřejného zájmu, avšak v projednávané věci bylo postavení stěžovatelů jiné než ve věci Baka proti Maďarsku (č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016), kde měl stěžovatel povinnost jako předseda nejvyššího soudu vyjádřit se k reformě soudnictví, za což byl následně zbaven funkce. Závěrem Soud konstatoval, že přestože propuštění stěžovatelů z jejich diplomatických pozic představovalo přísný postih, nebyl s ohledem na okolnosti projednávané věci a možnosti, které poskytovala vnitrostátní právní úprava, nepřiměřený.
Soud tak dospěl k závěru, že k porušení článku 10 Úmluvy nedošlo.
III. Oddělené stanovisko
Soudkyně Lazarova Trajkovska konstatovala, že na rozdíl od většiny má za to, že propuštění stěžovatelů z jejich diplomatických pozic bylo velmi přísným a za okolností projednávané věci nepřiměřeným opatřením, zejména proto, že nebyla zvažována opatření méně přísná, například důtka či snížení platu, ačkoli je vnitrostátní právní úprava umožňovala.
Full & Egal Universal Law Academy