Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 31. srpna 2021 ve věci č. 61344/16 – Karrar proti Belgii
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu pochybností o nestrannosti předsedy soudního senátu kvůli jeho schůzce s matkou dětí, za jejichž vraždu byl stěžovatel (otec dětí) odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v roce 2015 odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za vraždu svých dvou dětí. V průběhu odvolacího řízení v roce 2016 se dozvěděl, že předseda senátu, který v jeho věci rozhodoval, týden před hlavním líčením telefonicky kontaktoval matku dětí a navštívil ji doma – na místě činu. Při této příležitosti jí měl vyjádřit upřímnou soustrast. Matka se k trestnímu řízení připojila jako poškozená. Stěžovatel v žalobě na náhradu škody proti předsedovi senátu namítal, že jeho postup byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Navrhoval, aby kasační soud zrušil odsuzující rozsudky, přikázal věc k rozhodnutí jiným soudcům a nařídil, aby se předseda senátu zdržel projednávání jakýchkoli sporů týkajících se jeho osoby, jeho přímých příbuzných a jeho manželky. Předseda senátu naproti tomu tvrdil, že se z jeho strany jednalo pouze o zdvořilostní návštěvu, na které matce zemřelých dětí popřál hodně štěstí v nadcházejícím soudním řízení. Dále uvedl, že prohlídka místa činu je obvyklým úkonem. Kasační soud stěžovateli nevyhověl. Ačkoliv postup předsedy senátu nebyl správný, nebylo podle něj prokázáno, že by jakkoliv stranil matce dětí nebo že by během hlavního líčení vystupoval vůči stěžovateli způsobem, který by mohl zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti.
II. Rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že předseda senátu z důvodu setkání s matkou zavražděných dětí jednal v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy způsobem, který vyvolal legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti.
Soud nejprve připomněl, že v demokratické společnosti má zásadní význam požadavek, aby soudy vzbuzovaly důvěru v účastnících řízení a zejména v obžalovaných v trestních řízeních (Kyprianou proti Kypru, č. 73797/01, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2005, § 118). Proto článek 6 Úmluvy zakotvuje požadavek nestrannosti soudů. Pojem nestrannosti je vnímán jako absence předsudku či předpojatosti, přičemž je třeba zkoumat subjektivní i objektivní hledisko. Subjektivní hledisko bere v potaz osobní zaujatost a chování soudce ve vztahu k posuzované věci. Objektivní hledisko určuje, zda existují dostatečné záruky umožňující vyloučit jakékoli oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudu (Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku, č. 55391/13 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 6. listopadu 2018, § 145). U subjektivního hlediska se osobní nestrannost soudce předpokládá, dokud není prokázán opak (Hauschildt proti Dánsku, č. 10486/83, rozsudek ze dne 24. května 1989, § 47). Pokud jde o druh požadovaného důkazu, Soud se např. snažil ověřit, zda soudce neprojevil nepřátelství nebo zlomyslnost z osobních důvodů (De Cubber proti Belgii, č. 9186/80, rozsudek ze dne 26. října 1984, § 25; Kyprianou proti Kypru, cit. výše, § 119; a Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 74). V kontextu objektivního posouzení může být důležité i zdání (De Cubber proti Belgii, cit. výše, § 26; Hauschildt proti Dánsku, cit. výše, § 48; Kyprianou proti Kypru, cit. výše, § 118; Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku, cit. výše, § 149; a Mugemangango proti Belgii, č. 310/15, rozsudek velkého senátu ze dne 10. července 2020; § 95). Do hry vstupuje pohled osoby, která nestrannost zpochybňuje, rozhodující však je, zda lze obavy dotčené osoby považovat za objektivně odůvodněné (Hauschildt proti Dánsku, cit. výše, § 48; Kyprianou proti Kypru, cit. výše, § 118; Morice proti Francii, cit. výše, § 76; a Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku, cit. výše, § 147).
Judikatura Soudu rozlišuje dvě situace, které mohou svědčit o tom, že soudce není nestranný. V první situaci – funkční – se absolutně nejedná o osobní chování soudce, ale např. o výkon různých funkcí v soudním řízení stejnou osobou nebo existující hierarchické či jiné vazby na jiného účastníka řízení. To pak vyvolává objektivně odůvodněné pochybnosti o nestrannosti soudu. Druhá situace – osobní – se týká samotného chování soudce v posuzované věci. Z objektivního hlediska může takové jednání postačovat k navození legitimních a objektivně odůvodnitelných obav, ale může také představovat problém v kontextu subjektivního přístupu či dokonce odhalovat osobní předsudky ze strany soudců. V tomto ohledu odpověď na otázku, zda se uchýlit k objektivnímu přístupu, subjektivnímu přístupu nebo obojímu, závisí na okolnostech předmětného jednání (Kyprianou proti Kypru, cit. výše, § 121).
K projednávané věci Soud poznamenal, že předseda senátu sám kontaktoval matku obětí telefonicky a navštívil ji před konáním hlavního líčení. Návštěva se konala bez vědomí a účasti stěžovatele a jeho právního zástupce a bez účasti kohokoli dalšího. S ohledem na absenci svědků byly kasačnímu soudu předloženy různé verze povahy návštěvy. Předseda senátu tvrdil, že návštěva byla zdvořilostní a matce obětí popřál „hodně štěstí“ v řízení, zatímco dle stěžovatele předseda senátu vyjádřil matce obětí „soucit“. Soud uznal, že vyjádření pocitu zdvořilosti nebo soucitu vůči straně v řízení jako takové nelze ztotožňovat s vyjádřením podjatosti vůči obviněnému, ale lze je naopak považovat za vyjádření spravedlnosti s lidskou tváří. Pouze na tomto základě tak nelze dospět k závěru o nedostatku nestrannosti.
Soud nicméně podotkl, že návštěvu, která proběhla bez přítomnosti třetí osoby, si jednostranně vyžádal předseda senátu, který se tak vystavil riziku kritiky. Nadto, byť se neprokázalo, že předseda senátu byl předem přesvědčen o vině stěžovatele ve vztahu ke skutkům, za něž byl tento soudně stíhán, jednání tohoto soudce, označené kasačním soudem jako „sporné“, mohlo vést k důvodným obavám stran absence jeho nestrannosti, což zpochybňuje jeho nestrannost v objektivní rovině. Argument vlády, že návštěva na místě činu mohla být spojena s diskreční pravomocí předsedy senátu dle trestního řádu prohlédnout si místo činu, nenapraví uvedené zjištění. Soud již v minulosti rozhodl, že ve světle čl. 6 odst. 1 Úmluvy není rozhodující, že nedostatek objektivní nestrannosti se týká pouze jednoho člena senátu. Vzhledem k neveřejnosti porady a hlasování je nemožné zhodnotit skutečný vliv soudce na věc (Morice proti Francii, cit. výše, § 89; Otegi Mondragón proti Španělsku, č. 4184/15 a další, rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, § 67; Škrlj proti Chorvatsku, č. 32953/13, rozsudek ze dne 11. července 2019, § 46; a Sigríður Elín Sigfúsdóttir proti Islandu, č. 41382/17, rozsudek ze dne 25. února 2020, § 57).
V projednávané věci rozhodovala o vině stěžovatele, v souladu s belgickým právem, lidová porota složená z dvanácti občanů vybraných losem. Předseda senátu se nicméně spolu se dvěma přísedícími soudci a členy poroty podílel na odůvodnění rozhodnutí výroku poroty, jednání o výši trestu a výroku o trestu. Kromě toho měl značnou diskreci při organizování soudního řízení za účelem zjištění pravdy. Skutečnost, že dle kasačního soudu nebylo jednání předsedy senátu podvodem, není pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodující. Soud měl za to, že chování předsedy senátu mohlo přinejmenším vyvolat objektivně odůvodnitelné obavy o jeho objektivní nestrannosti, a zpochybnit tak nestrannost samotného soudu při rozhodování o obvinění vůči stěžovateli.
Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.