Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. února 2023 ve věcech č. 43932/19 a 43995/19 – Katona a Závarský proti Slovensku
Senát první sekce rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že zákonným znemožněním uspokojení pohledávek stěžovatelů ze směnek v rámci konkurzního řízení dlužníka, a to bez možnosti individuálního posouzení či přezkumu, stát nenastolil spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatelů na pokojném užívání majetku a veřejným zájmem na oddlužení, čímž došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelé vlastnili akcie obchodní společnosti. V roce 2005 první stěžovatel převedl část svých akcii na třetí osobu („dlužník“) za cenu rozdělenou do několika splátek, jejíž zaplacení bylo zajištěno směnkami ve prospěch prvního stěžovatele. První stěžovatel následně převedl jednu z těchto směnek na druhého stěžovatele. Vzhledem k nesplácení ze strany dlužníka podali stěžovatelé žalobu na zaplacení 74 000 eur na základě vydaných směnek. Tato řízení skončila čtyřmi vykonatelnými rozsudky soudů, jenž nabyly právní moci mezi roky 2016 a 2018. Stěžovatelé následně vymáhali a částečně i vymohli žalované nároky ve vykonávacím řízení. V lednu 2019 vydal na žádost dlužníka soud rozhodnutí, na jehož základě vstoupil dlužník do konkurzního řízení. Tímto rozhodnutím byl ukončen výkon předcházejících rozsudků týkajících se zaplacení částky stěžovatelům. V důsledku promlčení se stala nevymahatelná také nežalovaná pohledávka prvního stěžovatelé ze smlouvy, která převáděla akcie od prvního stěžovatele na dlužníka. V srpnu 2021 informoval konkurzní správce soud, že své pohledávky v rámci konkurzního řízení přihlásili jen stěžovatelé a stát. Následně v srpnu téhož roku soud potvrdil konkurznímu správci, že přihlášené pohledávky obou stěžovatelů ze směnek nejsou způsobilé k přihlášení, a tedy nemohou být vypořádané v konkurzním řízení. Postup soudu byl v souladu s novelou konkurzního a restrukturalizačního zákona, která vstoupila v účinnost v březnu 2017 a která stanovila, že v případě oddlužení pohledávky ze směnek vydaných před určitým datem nebudou takové pohledávky způsobilé k uspokojení věřitelů v konkurzním řízení.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelé namítali, že nemožností uspokojit v rámci konkurzního řízení dlužníka své pohledávky ze směnek, které byly před zahájením konkurzního řízení předmětem soudního a vykonávacího řízení, bylo porušeno jejich právo na pokojné užívání majetku.
Soud konstatoval, že vymáhané pohledávky stěžovatelů přiznané závazným soudním rozhodnutím spadají pod pojem „majetek“ vymezený článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Tato skutečnost ostatně nebyla vládou zpochybněna. Soud dále konstatoval, že pod pojem „majetek“ spadá i pohledávka prvního stěžovatele, která nebyla vymáhaná, protože první stěžovatel měl legitimní očekávání, že bude se všemi pohledávkami zacházeno stejným způsobem (srov. Pressos Compania Naviera S.A. a ostatní proti Belgii, č. 17849/91, rozsudek ze dne 20 listopadu 1995, § 31).
Soud poté přistoupil ke zkoumání toho, zda došlo k zásahu do práv stěžovatelů na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1. Souhlasil s argumentací vlády, že splacení pohledávky je svou povahou záležitostí soukromoprávního vztahu mezi stěžovateli a třetí osobou a nelze v tomto vztahu hledat přímou odpovědnost státu. Na druhou stranu jádrem zásahu do chráněného práva je státem zvolené nastavení konkurzního řízení a vliv, který má na vymahatelnost pohledávek stěžovatelů. Soud také přihlédl k tomu, že před zahájením konkurzního řízení byl druhý stěžovatel částečně uspokojen a tedy, že dlužníkova platební neschopnost nepředstavovala absolutní překážku. Ke vzniku absolutní překážky naopak vedla změna zákona, která způsobila, že se pohledávky staly nevymahatelnými. Začátek konkurzního řízení způsobil, že přestože pohledávky dále de iure existovaly, staly se zcela nevymahatelnými v rámci soudního, vykonávacího, konkurzního či jiného typu řízení, což vedlo Soud k závěru, že bylo de facto zasaženo do práv stěžovatelů zamezením pokojného užívání majetku (srov. Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, č. 7151/75 7152/75, rozsudek ze dne 23 září 1982, § 63).
Soud následně přistoupil k posouzení toho, zda byl daný zásah v „souladu s věřeným zájmem“ a zda naplňoval podmínky přiměřenosti. Soud k otázce „veřejného zájmu“ uvedl, že není pochyb, že oddlužení jednotlivce vyžaduje reakci ze strany státu, která může ve veřejném zájmu směřovat k stanovení zvláštního nastavení konkurzního řízení. Tato skutečnost se projevuje v přiznání širokého prostoru pro uvážení státu (např. Béláné Nagy proti Maďarsku, č. 53080/13, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016, § 113). Soud také nezpochybnil, že obecně lze dát přednost splacení některých dluhů před jinými. Soud však v tomto případě přihlédl k tomu, že všechny s výjimkou jedné pohledávky byly předtím soudem potvrzené jako vymahatelné. Nesouhlasil s argumentací vlády, že v daném případě lze ospravedlnit zásah do práv stěžovatelů ochranou spotřebitele, jelikož se v daném případě jednalo o vztah mezi podnikateli.
K otázce přiměřenosti Soud nejdříve zdůraznil, že ustanovení článku 1 Protokolu č. 1 vyžaduje pro zásah do chráněného práva nastolení spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy, přičemž této rovnováhy není dosaženo, pokud jednotlivec nese nepřiměřené individuální břemeno. Soud připomněl, že z článku 1 Protokolu č. 1 vyplývají státu rovněž procesní povinnosti, přestože formulace ustanovení žádné výslovné procesní povinnosti neobsahuje. Stát však musí v souladu s právem na pokojné užívaní majetku poskytnout jednotlivci rozumnou možnost předložit svou záležitost orgánu k účinnému napadnutí opatření, které zasahuje do jeho práva. Soud také zdůraznil, že zásah do chráněného práva nemůže být ospravedlnitelný bez řízení dodržujícího zásadu kontradiktornosti a rovnosti zbraní, umožňujícího projednání každého hlediska ovlivňujícího výsledek řízení (G.I.E.M. S.R.L. a ostatní proti Italii, č. 1826/06, 34163/07, 19029/11, rozsudek velkého senátu ze dne 28. června 2018, § 300 a 302).
V projednávané věci Soud považoval za klíčové, že konkurzní řízení bylo zahájeno dlužníkem a stěžovatelé nebyli v postavení účastníků řízení a ani nemohli výsledek řízení napadnout. Samotné oddlužení pohledávek stěžovatelů pak vyplývalo přímo ze zákona. Soud přihlédl také k tomu, že předmětné ustanovení zákona neumožnovalo výjimky ani zohlednění dalších faktorů (srov. Megadat.com SRL proti Moldavsku, č. 21151/04, rozsudek ze dne 8. dubna 2008, § 74). Soud také zdůraznil, že v případě stěžovatelů neexistovalo riziko dvojího zaplacení původního dluhu a že zde nebyli žádní další soukromí věřitelé, jejichž zájmy by měly být chráněny.
Soud proto uzavřel, že dlužníkovo oddlužení od pohledávek stěžovatelů přeneslo nepřiměřené břemeno na stěžovatele, a nedošlo tak k nastolení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv stěžovatelů a veřejným zájmem. Soud proto shledal porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
III. Oddělené stanovisko
Soudci Paczolay a Wojtyczek ve společném nesouhlasném stanovisku zdůraznili, že řešený případ stěžovatelů je spojen s právy konkrétního dlužníka v konkurzním řízením. Vytkli většině, že tento aspekt nebyl dostatečně identifikován a nebyla mu tak přisuzována patřičná váha. Soudci v odděleném stanovisku uvedli, že se domnívají, že je v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1, aby zákonná úprava konkurzního řízení stanovila pořadí a prioritu nároku. To dle nich může vést až k situaci, že některé typy pohledávek nebudou ze zákona vůbec uspokojeny, což lze použít i na projednávaný případ.