© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 1. září 2015 ve věci č. 16483/12 – Khlaifia a ostatní proti Itálii
Senát druhé sekce Soudu rozhodl jednomyslně o tom, že zajištění stěžovatelů v souvislosti s imigrační krizí na ostrově Lampedusa v roce 2011 bylo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy. V poměru pěti hlasů proti dvěma konstatoval, že podmínky zajištění byly po určitou dobu v rozporu s článkem 3 Úmluvy, konkrétně zákazem ponižujícího zacházení, a e došlo rovněž k porušení zákazu kolektivního vyhoštění stanoveného článkem 4 Protokolu č. 4 a že stěžovatelé v rozporu s článkem 13 Úmluvy nedisponovali na vnitrostátní úrovni účinným prostředkem nápravy, kterým by mohli uplatnit své námitky na poli článku 3 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 4. Soud přiznal každému stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, tři muži tuniského původu, se v září 2011 pokoušeli na provizorních plavidlech dostat k italským břehům. Byli však ještě na moři zadrženi italskou pobřežní policií a dopraveni na ostrov Lampedusa, kde byli zajištěni za účelem identifikace v příslušném přijímacím středisku. Tamější prostory byly podle tvrzení stěžovatelů přeplněné, přičemž z důvodu nedostatku matrací či jejich špatné kvality byli nuceni spát přímo na zemi. Zajišťovací zařízení bylo nepřetržitě střeženo bezpečnostními složkami a kontakt zajištěných s vnějším světem byl vyloučen. Stěžovatelé byli ve středisku drženi po dobu tří, resp. čtyř dní, když zde vypukla násilná vzpoura a požár a stěžovatelé byli evakuováni. Následně se jim podařilo na čas uniknout a přidat se k manifestaci dalších přibližně 1800 cizinců v ulicích ostrova, byli však opět zadrženi a letecky přepraveni do Palerma. Ve zdejším přístavu byli po dobu pěti, resp. sedmi dní drženi na lodích Vincent a Audacia, aniž by jim byly sděleny jakékoli informace. Prostory byly podle stěžovatelů přeplněné, s omezeným přístupem na toalety a čerstvý vzduch a neustále přítomní policisté měli stěžovatele urážet a špatně s nimi zacházet. Stěžovatelé byli poté přijati tuniským konzulem, který zanesl jejich data do evidence, a na základě bilaterální dohody mezi Itálií a Tuniskem z dubna 2011 deportováni zpět do Tuniska.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé předně namítali, že byli italskými státními orgány zajištěni v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, když jejich omezení na svobodě postrádalo zákonný základ. Protože stěžovatelům po celou dobu jejich omezení na svobodě nebyl sdělen důvod zajištění, namítali rovněž porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy a s ohledem na nemožnost domáhat se soudního přezkumu jejich zajištění rovněž porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Podmínky jejich zajištění v přijímacím středisku na ostrově Lampedusa a na lodích v Palermu byly podle stěžovatelů v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Způsob jejich vyhoštění do Tuniska měl dle stěžovatelů kolektivní charakter v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 4. Z důvodu absence prostředku nápravy, kterým by mohli své námitky na poli článku 3 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 4 vznést již na vnitrostátní úrovni, stěžovatelé nakonec namítali rovněž porušení článku 13 Úmluvy.
A.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Soud předně podotknul, že článek 5 Úmluvy zaručuje základní právo spočívající v ochraně jednotlivce před svévolným zásahem státu do jeho svobody. Ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, podle kterého je možné jedince zbavit svobody mj. v případě, kdy proti němu probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání, představuje výjimku z výše uvedeného práva, která státům umožňuje vykonávat kontrolu nad imigrací. Řízení o vyhoštění či vydání však musí probíhat urychleně a – především – zbavení svobody musí být zákonné, tedy v souladu s hmotněprávními i procesními normami vnitrostátního práva a zejména se základním účelem článku 5 Úmluvy, tedy ochranou proti svévoli (Herczegfalvy proti Rakousku, č. 10533/83, rozsudek ze dne 24. září 1992, § 63). Co do požadavku na kvalitu zákona, je třeba dbát zejména na zásadu právní jistoty a předvídatelnost zákona (Baranowski proti Polsku, č. 28358/95 , rozsudek ze dne 28. března 2000, § 50–52).
V projednávané věci stěžovatelé vstoupili nelegálně na italské území, v návaznosti na což započaly italské státní orgány s úkony směřující k identifikaci a repatriaci stěžovatelů. Podle Soudu nicméně italské právo nepředvídalo zajištění osob v přijímacím středisku a o zajištění stěžovatelů ani nebylo vydáno žádné formální rozhodnutí. I pokud by Soud připustil, že zajištění stěžovatelů bylo založeno bilaterální dohodou mezi Itálií a Tuniskem, tato nemohla představovat zákonný základ zbavení osoby, protože nebyla nikdy zveřejněna a zpřístupněna osobám, kterých se týkala. Zbavení svobody stěžovatelů tak bylo v rozporu se zásadou právní jistoty a neposkytovalo záruky proti svévoli, proto jej nebylo možné považovat za zákonné ve výše uvedeném smyslu. Došlo tedy k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy
Soud připomněl, že příslušné ustanovení představuje pro jednotlivce základní záruku, aby se dozvěděl, proč byl zadržen, aby se mohl následně před soudem domáhat přezkumu zákonnosti zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to v co nejkratším možném čase (Van der Leer proti Nizozemsku, č. 11509/85, rozsudek ze dne 21. února 1990, § 28).
Soud připustil, že stěžovatelé nedisponovali žádnými vstupními vízy, přičemž již z povahy jejich cesty do Itálie byl zřejmý jejich záměr obejít imigrační zákony. O svém právním postavení cizince podle vnitrostátního práva byli současně po zadržení informováni v jazyce, kterému rozuměli. Podle Soudu však tato stručná informace nezbavovala stát povinnosti vyplývající z čl. 5 odst. 2 Úmluvy informovat jednotlivce o právních a faktických důvodech jeho zbavení svobody. V projednávané věci nemělo zajištění stěžovatelů zákonný základ a ani dekrety o vyhoštění stěžovatelů, které italská vláda předložila v řízení před Soudem, neobsahovaly o zajištění stěžovatelů jedinou zmínku. Byly navíc vydány po deseti a více dnech po zadržení stěžovatelů, tedy ve zjevném rozporu s požadavkem na urychlenost (Shamayev a ostatní proti Gruzii a Rusku, č. 36378/02, rozsudek ze dne 12. dubna 2005, § 416). Došlo proto i k porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Článek 5 odst. 4 Úmluvy zaručuje osobám zbaveným svobody možnost domáhat se soudního přezkumu zákonnosti jejich zajištění. Povaha přezkumu musí umožňovat, aby příslušný soud neměl toliko poradní úlohu, ale mohl rozhodnout o nezákonnosti zbavení svobody a případně rovněž nařídit propuštění (Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 130). Musí být schopen takto učinit urychleně (Moisyev proti Rusku, č. 62936/00, rozsudek ze dne 9. října 2008, § 160).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nebyli informováni o důvodech svého zajištění, Soud konstatoval, že právo zaručené čl. 5 odst. 4 Úmluvy se pro ně stalo zcela bezobsažným a nebylo tedy nutné – jako je tomu běžně v jiných případech – zjišťovat zda, případně jakými prostředky nápravy ve smyslu příslušného ustanovení Úmluvy stěžovatelé podle italského práva disponovali. Navíc, pokud jde o výše uvedené dekrety o vyhoštění, tyto jednak neobsahovaly důvody zajištění stěžovatelů, jednak byly stěžovatelům předány krátce před jejich faktickou repatriací. I kdyby tedy bylo možné v určitých případech nechat přezkoumat důvody zajištění cizinců alespoň prostřednictvím nepřímé soudní kontroly spočívající v opravném prostředku proti těmto dekretům, stěžovatelé mohli příslušný prostředek nápravy uplatnit až po jejich propuštění a návratu do Tuniska. Došlo tedy k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
D.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud nejprve zopakoval základní zásadu vyplývající z jeho ustálené judikatury, podle které musí určité zacházení dosáhnout minimálního stupně závažnosti, má-li být považováno za zakázané ve smyslu článku 3 Úmluvy. Posouzení této intenzity bude vždy záviset na okolnostech konkrétního případu, jakými jsou doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické následky a v některých případech též pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Ačkoli zbavení svobody s sebou nevyhnutelně přináší určitý stupeň utrpění a ponížení, státní orgány musí zajistit, aby podmínky zbavení svobody respektovaly lidskou důstojnost a aby osoby zbavené svobody nebyly vystaveny utrpení, které není nezbytně nutné. V případech, kdy jsou stěžovatelé zbaveni svobody ve velmi přeplněných zařízeních, zejména disponují-li méně než 3 m2 osobního prostoru, může Soud bez dalšího dospět k závěru o porušení článku 3 Úmluvy (srov. Andrey Frolov proti Rusku, č. 205/02, rozsudek ze dne 29. března 2007, § 47–49). Nicméně i v případech, kdy stěžovatelé disponovali mezi 3 a 4 m2 [dle Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT) by měl minimální osobní prostor dosahovat 4 m2], Soud konstatoval porušení předmětného ustanovení Úmluvy, a to např. z důvodu nedostatků při zajištění adekvátního odvětrání a osvětlení, přístupu na čerstvý vzduch či naprostého nedostatku soukromí v celách (např. Torreggiani a ostatní proti Itálii, č. 43517/09 a další, rozsudek ze dne 8. ledna 2013, § 69; István Gábor Kovács proti Maďarsku, č. 15707/10, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 26; Novosselov proti Rusku, č. 66460/01, rozsudek ze dne 2. června 2005, § 32 a 40–43).
Soud uznal, že v roce 2011 zažíval ostrov Lampedusa výjimečnou situaci. Itálie byla tehdy nucena vyhlásit stav humanitární tísně a žádat o pomoc další státy Evropské unie. Ke dni 21. září 2011, kdy stěžovatelé na ostrově pobývali, zde bylo již více než 55 000 uprchlíků. Organizační a logistické problémy provázející krizi byly v projednávané věci ještě zkomplikovány násilnou vzpourou a požárem v přijímacím středisku a manifestací v ulicích ostrova, kdy došlo ke střetu mezi cizinci a místním obyvatelstvem. Tyto okolnosti přispěly ke zhoršení již tak špatné situace a vyvolaly napjatou atmosféru, kterou se italská vláda rozhodla řešit bezprostřední leteckou a námořní evakuací cizinců z ostrova. Podle Soudu však ani takové okolnosti, kterým státy musí čelit v případech natolik výjimečných imigračních vln, nezbavují státy povinnosti zajistit osobám zbaveným svobody podmínky slučitelné s respektem k lidské důstojnosti. Závazek stanovený článkem 3 Úmluvy je totiž závazkem absolutním, bez možnosti jakýchkoli výjimek (M. S. proti Belgii, č. 50012/08, rozsudek ze dne 31. ledna 2012, § 122).
Pokud jde o pobyt stěžovatelů v přijímacím středisku po dobu tří, resp. čtyř dní, tvrzení stěžovatelů o závažné přeplněnosti a špatných podmínkách, zejména hygienických, byla posílena podrobnými zjištěními zvláštní vyšetřovací komise italského Senátu, zprávou Amnesty International z dubna 2011 nebo zprávou ad hoc podkomise Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze září 2011 – tato se navíc odvolávala na závěry organizace Lékaři bez hranic a Mezinárodního červeného kříže. Z uvedených podkladů bylo možné jednoznačně uzavřít, že podmínky zbavení svobody stěžovatelů v přijímacím středisku byly v rozporu se závazky státu vyplývajících z článku 3 Úmluvy, a to přes poměrně krátkou dobu, kdy zde byli stěžovatelé drženi; nacházeli se totiž – s ohledem na jejich předchozí nebezpečnou plavbu po moři – v obzvláště zranitelném postavení. K porušení článku 3 Úmluvy zde proto došlo.
Jiná byla ovšem podle Soudu situace na lodích Vincent a Audacia, kdy z dokumentů předložených v řízení před Soudem nebylo možné tvrzení stěžovatelů potvrdit. Závěry vyšetřujícího soudce z Palerma v jiné věci a zjištění člena italského Parlamentu, který se byl osobně o podmínkách na příslušných lodích přesvědčit, naopak svědčily o tom, že podmínky zajištění stěžovatelů nedosahovaly závažnosti potřebné pro použití článku 3 Úmluvy. Tvrzení stěžovatelů, že byli policisty uráženi a biti a že jim bylo jídlo servírováno hozením na holou zem, nebyla podložena žádným dalším důkazem. K porušení článku 3 proto v daném ohledu nedošlo.
E.K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 4
Soud připustil, že stěžovatelé byli vyhoštěni na základě dekretů o individuálním vyhoštění. Jejich znění však byla naprosto identická s jedinými rozdíly v osobních údajích osob, kterých se týkaly. Tato skutečnost sama o sobě sice nemůže vést k závěru o porušení zákazu hromadného vyhoštění, pokud mají dotyčné osoby možnost před příslušnými orgány přednést argumenty proti vyhoštění (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek ze dne 23. února 2012, § 184). Dekrety nicméně neobsahovaly jakékoli údaje o osobní situaci stěžovatelů, se stěžovateli nebyly vedeny žádné pohovory a stejný procesní postup byl v daném období přijat vůči velkému množství dalších cizinců tuniského původu. Dohoda mezi Itálií a Tuniskem, která nebyla nikdy zveřejněna, navíc repatriaci osob tuniského původu na základě pouhé identifikace jednotlivce sama předvídala. Nebyly tedy přijaty záruky pro skutečné a diferencované posouzení každého individuálního případu (Čonka proti Belgii, č. 51564/99, rozsudek ze dne 5. února 2002, § 61–63). Došlo proto k porušení článku 4 Protokolu č. 4.
F.K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy a článkem 4 Protokolu č. 4
Soud připomněl, že podle článku 13 Úmluvy musí státy zaručit existenci vnitrostátního prostředku nápravy, prostřednictvím kterého se mohou jednotlivci domáhat nápravy porušení ustanovení Úmluvy, pakliže o takovém porušení předloží státním orgánům hájitelné tvrzení. V případech námitek týkajících se jednak rizika špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy nebo práva na život podle článku 2 Úmluvy, jednak hromadného vyhoštění ve výše uvedeném smyslu je potom účinnost takového prostředku nápravy třeba hodnotit zejména ve světle požadavku na nezávislý a důkladný přezkum a odkladný účinek prostředku nápravy (De Souza Ribeiro proti Francii, č. 22689/07, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 82; Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, cit., výše, § 197 a 206).
Soud předně s ohledem na své závěry na poli článku 3 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 4 konstatoval, že tvrzení stěžovatelů byla hájitelná ve smyslu článku 13 Úmluvy. Zatímco italská vláda ani neuvedla, jakým způsobem mohli stěžovatelé namítat špatné podmínky v přijímacím středisku či na lodích Vincent a Audacia, Soud konstatoval, že opravným prostředkem proti dekretům o vyhoštění mohli stěžovatelé napadnout toliko důvody jejich zajištění, a to navíc až po svém propuštění. V daném ohledu proto účinným prostředkem nápravy nedisponovali. Pokud jde o námitku kolektivního vyhoštění, i kdyby stěžovatelé mohli tuto námitku uplatnit prostřednictvím opravného prostředku proti dekretům o vyhoštění, tento prostředek nápravy při absenci odkladného účinku nesplňoval záruky vyžadované článkem 13 Úmluvy. Došlo proto k porušení uvedeného ustanovení ve spojení s článkem 3 Úmluvy i s článkem 4 Protokolu č. 4.
III. Oddělená stanoviska
K rozsudku připojila souhlasné stanovisko soudkyně Keller, která vznesla toliko výhrady k argumentaci Soudu ohledně výkladu „stavu tísně“ podle mezinárodního práva. Zdůraznila, že podle Úmluvy se nelze dovolávat stavu nouze či jiných důvodů pro odstoupení od závazků států vyplývajících z Úmluvy jinak než ve smyslu článku 15 Úmluvy. U závazků vyplývajících z článku 3 Úmluvy taková derogace není možná vůbec.
Podle soudců Sajó a Vučiniće, kteří připojili částečně nesouhlasné stanovisko, nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu k podmínkám v přijímacím středisku, a to zejména s ohledem na velmi krátkou dobu, kdy zde stěžovatelé museli pobývat. Nesouhlasili rovněž se závěrem většiny Soudu o porušení článku 4 Protokolu č. 4. Pojem kolektivního vyhoštění má podle nich v mezinárodním právu velmi omezený význam, přičemž je třeba činit rozdíl mezi simultánním vyhoštěním určitého počtu jednotlivců v podobném postavení a vyhoštěním skupiny jednotlivců jako takové. Pouze druhé uvedené jednání je totiž podle mezinárodního práva zakázané. V minulosti dospěl Soud k závěru o porušení daného ustanovení Protokolu č. 4 pouze ve dvou skutkově srovnatelných případech (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, cit. výše; Sharifi a ostatní proti Itálii a Řecku, č. 16643/09, rozsudek ze dne 21. října 2014), v obou případech tak nicméně učinil s ohledem na skutečnost, že došlo ke skupinovému vyhoštění osob v tom smyslu, že určitá skupina jednotlivců (nacházející se např. na palubě lodi) byla vyhoštěna, aniž jednotlivé osoby byly jakkoli identifikovány, přičemž přinejmenším některé z těchto osob byly žadateli o azyl. Projednávaná stížnost se však od zmíněných případů v podstatných rysech odlišovala, a většina Soudu proto ustanovení článku 4 Protokolu č. 4, které míří pouze na ty nejextrémnější případy, vyložila a použila nesprávným způsobem.
Částečně nesouhlasné stanovisko nakonec připojil soudce Lemmens, podle něhož byla výše spravedlivého zadostiučinění příliš vysoká a neodrážela individuální situaci jednotlivých stěžovatelů.
Full & Egal Universal Law Academy