© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 1. března 2016 ve věci č. 30813/14 – K. J. proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v řízení o navrácení byla vnitrostátními soudy nesprávně posouzena výjimka z pravidla návratu ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy. Nadto návratové řízení neproběhlo urychleně.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2010 se stěžovateli a jeho manželce (oba polské národnosti) narodila ve Velké Británii, kde žili od roku 2005, dcera. V červenci 2012 matka s dítětem odjela se souhlasem stěžovatele na prázdniny do Polska. V září 2012 matka oznámila stěžovateli, že se do Velké Británie nevrátí.
V říjnu 2012 stěžovatel podal žádost o navrácení dítěte do Velké Británie na základě Haagské úmluvy. Matka uvedla, že se jí stěžovatel odcizil a ztratil zájem o rodinu. Současně měla obavu, že by dítě již nikdy nemohlo opustit Velkou Británii. Nesouhlasila s tím, aby se dítě navrátilo do Velké Británie bez ní a informovala vnitrostátní soudy, že ona osobně se do Velké Británie nevrátí.
První jednání před soudem se konalo v prosinci 2012. Na druhém jednání v únoru 2013 soud vyslechl svědky a nařídil vypracování znaleckého posudku, který byl vyhotoven v dubnu 2013. Znalec vyšetřil rodiče i dítě, kterému byly v té době tři roky. Znalec uvedl, že navrácení dítěte a jeho odloučení od matky, která byla jeho hlavní pečovatelkou, by dítěti způsobilo více emoční újmy než nedostatek každodenního kontaktu s otcem. S ohledem na věk dítěte a jeho pohlaví to byla matka, která mohla nejlépe uspokojit jeho potřeby. Znalec dále uvedl, že dítě mělo vazby k oběma rodičům, nespatřovalo rozdíly mezi Polskem a Velkou Británií a dobře se adaptovalo v Polsku. Doporučil, aby dítě zůstalo v Polsku s matkou a s otcem udržovalo pravidelný kontakt. Na třetím jednání v květnu 2013 prvostupňový soud zamítl žádost o navrácení na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, který stanoví výjimku z pravidla návratu v případě, kdy by se dítě návratem ocitlo v nesnesitelné situaci, především s poukazem na závěry znaleckého posudku. Soud se nezabýval důvody, pro které matka odmítala návrat do Velké Británie spolu s dítětem.
Stěžovatel v odvolání namítal, že prvostupňový soud nesprávně posoudil výjimku z pravidla návratu stanovenou v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, jelikož chybně předpokládal, že dítě by muselo být odloučeno od matky, a to za situace, kdy pro její návrat neexistovaly objektivní překážky.
V říjnu 2013 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že návrat dítěte s matkou či bez matky by dítě dostal do nesnesitelné situace, a to s ohledem na jeho nízký věk a na skutečnost, že po příjezdu do Polska bylo dítě nepřetržitě s matkou, otce vídalo jen zřídka a jeho odloučení od matky by pro něj mělo nevratné důsledky. Ani navrácení s matkou by nemělo pozitivní dopad na jeho vývoj. V tomto ohledu soud uvedl, že matka si nikdy nezvykla na život ve Velké Británii, se stěžovatelem měla spory a odjezd z Polska by byl proti její vůli, vynucený okolnostmi.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že zamítnutím jeho žádosti o navrácení dítěte došlo k porušení článku 8 Úmluvy, když polské orgány nesprávně aplikovaly Haagskou úmluvu a dopustily se řady procesních pochybení.
Pokud jde o vztah Úmluvy a Haagské úmluvy, rozsah přezkumu mezinárodních únosů dětí, nejlepší zájem dítěte a procesní závazky států, Soud odkázal především na rozsudek velkého senátu ve věci X proti Lotyšsku (č. 27853/09, ze dne 26. listopadu 2013, § 93–102).
V dané věci nebyl primární zásah do práv stěžovatele způsoben jednáním nebo opomenutím ze strany státu, ale jednáním matky, která dítě zadržela v Polsku (López Guió proti Slovensku, č. 10280/12, rozsudek ze dne 3. června 2014, § 85). V takovém případě má stát za účelem zajištění respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy určité pozitivní závazky.
V projednávané věci však Soud situaci posoudil též jako zásah do práva na respektování rodinného života ze strany státu, který spočíval ve vydání rozhodnutí o nenavrácení z důvodů uvedených v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Uvedl přitom, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno na základě Haagské úmluvy a bylo tudíž zákonné. Současně sledovalo legitimní cíl, kterým byla ochrana práv matky a dítěte. Zbývalo tudíž určit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti a zda byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími zájmy
Soud uvedl, že kromě Haagské úmluvy jsou dalšími mezinárodními instrumenty upravujícími otázky související s mezinárodními únosy dětí mezi Polskem a Velkou Británií rovněž nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (nařízení Brusel II bis)a Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí ze dne 20. května 1980. Haagská úmluva tak musí být vykládána a používána v kontextu těchto textů.
Přezkum nejlepšího zájmu dítěte vnitrostátními soudy se soustředil na otázku, zda by umístění dítěte do péče stěžovatele a jeho odloučení od matky narušilo jeho pocit bezpečí a mělo negativní dopady na jeho emoční stav. Soudy se v tomto ohledu opřely o znalecký posudek, ve kterém bylo uvedeno, že navrácení dítěte bez matky by pro něj mělo škodlivější následky než absence každodenního kontaktu s otcem. Pokud jde o psychickou a fyzickou újmu dítěte v případě jeho navrácení, prvostupňový soud neřešil alternativu navrácení dítěte s matkou, pouze uvedl, že odloučení od matky by znamenalo riziko závažné psychické újmy z důvodu nízkého věku dítěte a skutečnosti, že matka byla jeho primární pečovatelkou. Přestože odvolací soud přeformuloval odůvodnění rozhodnutí o nenavrácení dítěte, skutečnost, že matka nebyla ochotna vrátit se do Velké Británie, sehrála zásadní úlohu v jeho odůvodnění. Odvolací soud argumenty matky, že měla se stěžovatelem spory a údajně si nezvykla na život ve Velké Británii, považoval za natolik objektivní a přesvědčivé, že shledal, že navrácení dítěte s matkou či bez ní by dítě dostaly do nesnesitelné situace ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
Soud poznamenal, že bylo na matce, která odmítala navrácení dítěte, aby odůvodnila tvrzení o rizicích ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Uvedené ustanovení se týká jak rizika fyzické či duševní újmy, tak nesnesitelné situace, avšak nezahrnuje jakékoli potíže spojené s navrácením. Výjimky z pravidla navrácení se týkají pouze situací, které jdou nad rámec rozumného očekávaní, co dítě může snést (X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116). Matka uváděla dva důvody: rozpad manželství a obavu, že dítěti nebude umožněno opustit Velkou Británii. Soud považoval oba důvody za nedostatečné. Vnitrostátní soudy připustily výjimku z pravidla navrácení za okolností, které se zdály být spíše svévolným odmítáním návratu matky s dítětem.
Dále, výjimky z pravidla návratu musí být vykládány úzce. Není tudíž možné, aby újma ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy byla automaticky založena na pouhém odloučení od rodiče únosce, jakkoli může být odloučení pro dítě bolestivé (G. S. proti Gruzii, č. 2361/13, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 56). V daném případě však žádné argumenty uvedené před vnitrostátními soudy objektivně nevylučovaly možnost návratu matky s dítětem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by matka neměla přístup na území Velké Británie nebo že by po návratu byla vystavena trestnímu postihu (a contrario, Neullinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 149 a 150). Stejně tak nic nesvědčilo o tom, že by stěžovatel aktivně matce bránil ve styku s dítětem ve Velké Británii nebo že by ji zbavil rodičovských práv či péče. Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že by navrácení mělo na dítě negativní dopad, jelikož po zadržení v Polsku bylo dítě nepřetržitě s matkou a kontakt s otcem byl vzácný. Zavádějící byl názor odvolacího soudu, že návrat dítěte s matkou by neměl pozitivní dopady na jeho vývoj, jelikož odjezd z Polska by byl proti vůli matky. Vnitrostátní soudy zcela zjevně vybočily z mantinelů daných čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Nadto nevzaly v potaz další závěry znaleckého posudku, ze kterých vyplývalo, že dítě bylo v dobré kondici, s vazbami na oba rodiče a patrně přizpůsobivé. Soudy nesprávně předpokládaly, že po návratu by dítě bylo svěřeno do péče otce, když otázky spojené s péčí o dítě nejsou předmětem návratového řízení.
Pokud jde o délku návratového řízení, navzdory akceptované naléhavosti rozhodování řízení trvalo po dobu jednoho roku. Ačkoli není lhůta šesti týdnů uvedená v článku 11 Haagské úmluvy závazná, její překročení o 45 týdnů při absenci ospravedlňujících okolností je v rozporu s pozitivními závazky státu jednat v návratových řízeních urychleně.
Ve světle výše uvedeného a navzdory prostoru státu pro uvážení Soud shledal, že žalovaný stát nedostál svým pozitivním závazkům ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud konečně uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že dítě žije s matkou v Polsku více než 3,5 roku, rozsudek Soudu nezavazuje stát přijmout opatření směřující k navrácení dítěte do Velké Británie.
Full & Egal Universal Law Academy