RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
VELKÝ SENÁT
KONSTANTIN MARKIN proti RUSKU
(stížnost č. 30078/06)
ROZSUDEK
[Výňatky]
ŠTRASBURK
22. března 2012
Tento rozsudek je konečný, ale může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.
(...)
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 14 ÚMLUVY VE SPOJENÍ S ČLÁNKEM 8
1. Stěžovatel namítá, že odmítnutí poskytnout mu rodičovskou dovolenou představuje diskriminaci na základě pohlaví. Opírá se o článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Příslušná ustanovení znějí takto:
Článek 8
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Článek 14
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
A. Předběžné námitky vlády
2. Vláda vznesla tři předběžné námitky. Vláda namítla, že stěžovatel nemůže tvrdit, že je obětí porušení článku 14 ve spojení s článkem 8, že stížnost by měla být vyškrtnuta ze seznamu případů Soudu, protože věc byla účinně vyřešena, a že stížnost představuje zneužití práva na individuální stížnost. Odvolávala se na články 34, 35 odst. 3 a 37 odst. 1 Úmluvy, jejichž příslušné části znějí takto:
Článek 34
„Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby ... považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran...“
Článek 35
„... 3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se domnívá, že:
a) je stížnost neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní, zjevně neopodstatněná nebo zneužívající právo podat stížnost...“
Článek 37
„1. Soud může v kterémkoli stadiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze svého seznamu případů, jestliže okolnosti vedou k závěru, že
a) stěžovatel netrvá na své stížnosti; nebo
b) věc již byla vyřešena; nebo
c) z jakéhokoliv jiného Soudem zjištěného důvodu již nadále není důvodné pokračovat v posuzování stížnosti.
Soud však pokračuje v posuzování stížnosti, vyžaduje-li to dodržování
lidských práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní...“
3. Soudní postupně přezkoumá každou z námitek vlády.
1. Postavení oběti
(...)
d) Hodnocení Soudu
4. Soud připomíná, že rozhodnutí nebo opatření příznivé pro stěžovatele v zásadě nestačí k tomu, aby byl zbaven svého postavení „oběti“, pokud vnitrostátní orgány výslovně nebo v podstatě neuznaly porušení Úmluvy a následně neposkytly nápravu (viz např. Amuur proti Francii, č. 19776/92, rozsudek ze dne 25. června 1996, § 36; Dalban proti Rumunsku, č. 28114/95, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 1999, § 44; a Sakhnovskiy proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010, § 67).
5. Velký senát konstatuje, že účastníci řízení ve svých písemných nebo ústních podáních v rámci řízení před ním nepředložili žádné nové argumenty k otázce postavení oběti, které by senát nepřezkoumal. Nevidí proto důvod odchýlit se od zjištění senátu, pokud jde o postavení stěžovatele jako oběti. Konstatuje, že pokud vnitrostátní orgány výslovně nebo v podstatě neuznaly porušení práv stěžovatele podle Úmluvy, může se stěžovatel prohlásit za oběť údajného diskriminačního zacházení pro účely článku 34 Úmluvy. Proto velký senát zamítá první předběžnou námitku vlády.
2. Použití článku 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy
(...)
d) Hodnocení Soudu
6. Soud připomíná, že podle čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy může „v kterémkoli stadiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze svého seznamu případů, jestliže okolnosti vedou k závěru, že... věc již byla vyřešena...“. Aby mohl Soud dospět k závěru, že se toto ustanovení vztahuje na daný případ, musí postupně odpovědět na dvě otázky: zaprvé se musí zeptat, zda okolnosti, na které si stěžovatel stěžuje, stále trvají, a zadruhé, zda byly napraveny i účinky možného porušení Úmluvy z důvodu těchto okolností (viz Kaftailova proti Lotyšsku, č. 59643/00, rozhodnutí velkého senátu o vyškrtnutí ze seznamu stížností ze dne 7. prosince 2007, § 48).
7. V tomto ohledu je významné, že rodičovská dovolená byla stěžovateli poskytnuta s ročním zpožděním, a to pouze na dva roky namísto tří. Stěžovatel se tak nemohl o své dítě starat v prvním roce života dítěte, kdy péči nejvíce potřebovalo. Neobdržel žádnou náhradu za zpoždění při poskytnutí rodičovské dovolené ani za zkrácení její délky, přičemž finanční pomoc mu byla poskytnuta, jak je uvedeno výše, z důvodu jeho tíživé finanční situace. Soud se proto domnívá, že důsledky možného porušení Úmluvy nebyly dostatečně napraveny, aby mohl dospět k závěru, že věc byla vyřešena ve smyslu čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy.
8. Existuje však další důvod pro zamítnutí žádosti vlády o vyškrtnutí stížnosti podle čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Před přijetím rozhodnutí o vyškrtnutí konkrétního případu musí Soud ověřit, zda dodržování lidských práv ve smyslu Úmluvy vyžaduje, aby pokračoval v posuzování případu. Soud v této souvislosti opakuje, že jeho rozsudky neslouží pouze k rozhodování případů, které mu byly předloženy, ale obecněji k objasňování, ochraně a rozvíjení pravidel zavedených Úmluvou, čímž přispívá k dodržování závazků, které státy jako smluvní strany Úmluvy přijaly (viz Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek ze dne 18. ledna 1978, § 154; Guzzardi proti Itálii, č. 7367/76, rozsudek ze dne 6. listopadu 1980, § 86; a Karner proti Rakousku, č. 40016/98, rozsudek ze dne 24. července 2003, § 26). Ačkoli primárním účelem systému Úmluvy je poskytovat individuální pomoc, jeho posláním je rovněž rozhodovat o otázkách z důvodů veřejné politiky ve společném zájmu, a tím zvyšovat obecné standardy ochrany lidských práv a rozšiřovat judikaturu v oblasti lidských práv v rámci celého společenství smluvních států Úmluvy (viz Karner proti Rakousku, cit. výše, § 26; Capital Bank AD proti Bulharsku, č. 49429/99, rozsudek ze dne 24. listopadu 2005, § 78 a 79, (výňatky); a Rantsev proti Kypru a Rusku, č. 25965/04, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 197).
9. Soud se domnívá, že předmět této stížnosti – rozdílné zacházení podle ruského práva s vojáky a vojákyněmi, pokud jde o nárok na rodičovskou dovolenou – obsahuje důležitou otázku obecného zájmu nejen pro Rusko, ale i pro ostatní smluvní státy Úmluvy. V této souvislosti Soud odkazuje na materiály srovnávacího práva, které ukazují, že podobný rozdíl v zacházení existuje nejméně v pěti smluvních státech (...), a na vyjádření třetí strany, která zdůraznila význam otázek vznesených v této věci (...). Další zkoumání této stížnosti by tedy přispělo k objasnění, zajištění a rozvoji standardů ochrany podle Úmluvy.
10. Proto existují zvláštní okolnosti týkající se dodržování lidských práv, jak jsou definována v Úmluvě a jejích protokolech, které vyžadují další posouzení stížnosti z hlediska její podstaty.
11. Soud proto zamítá žádost vlády o vyškrtnutí stížnosti podle čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy.
3. Namítané zneužití práva na individuální stížnost
(...)
c) Hodnocení Soudu
12. Soud připomíná, že podle článku 55 jednacího řádu Soudu musí být každá námitka nepřijatelnosti vznesena žalovanou smluvní stranou, pokud to její povaha a okolnosti dovolují, v písemném nebo ústním vyjádření k přijatelnosti stížnosti (viz K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 145; N. C. proti Itálii, č. 24952/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. prosince 2002, č. 24952/94, § 44; a Mooren proti Německu, č. 11364/03, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2009, § 57–59).
13. Otázku zneužití práva na individuální stížnost vznesla vláda poprvé ve svých písemných podáních před velkým senátem. Prohlášení vlády se týká událostí, k nimž došlo v letech 2005 a 2006, tedy před podáním této stížnosti. Soud nespatřuje žádné výjimečné okolnosti, které by vládu zbavily povinnosti vznést předběžnou námitku před přijetím rozhodnutí senátu o přijatelnosti stížnosti. Vláda ji proto v této fázi nemůže vznést k projednání (viz podobná argumentace, Aydın proti Turecku, č. 23178/94, rozsudek ze dne 25. září 1997, § 60).
14. Proto je třeba zamítnout i třetí předběžnou námitku vlády.
B. K souladu s článkem 14 ve spojení s článkem 8
(...)
5. Hodnocení Soudu
a) Obecné zásady
15. Podle ustálené judikatury Soudu článek 14 doplňuje ostatní hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Nemá samostatnou existenci, protože má účinky pouze ve vztahu k „užívání práv a svobod“, které jsou zde zaručeny. Ačkoli použití článku 14 nepředpokládá porušení těchto ustanovení – a v tomto rozsahu je autonomní – nemůže být prostor pro jeho použití, pokud sporné skutečnosti nespadají do působnosti jednoho nebo více z nich. Zákaz diskriminace zakotvený v článku 14 tak přesahuje rámec užívání práv a svobod, které Úmluva a její protokoly ukládají každému státu zaručit. Vztahuje se rovněž na ta dodatečná práva, která spadají do obecné působnosti některého z článků Úmluvy a která se stát dobrovolně rozhodl poskytnout. Tato zásada je dobře zakotvena v judikatuře Soudu (viz, kromě mnoha jiných zdrojů, případ E. B. proti Francii, č. 43546/02, rozsudek velkého senátu ze dne 22. ledna 2008, § 47–48).
16. Soud rovněž rozhodl, že ne každé rozdílné zacházení znamená porušení článku 14. Musí být prokázáno, že jiné osoby v analogické nebo relevantně podobné situaci požívají preferenčního zacházení a že toto rozlišování je diskriminační (viz Ünal Tekeli proti Turecku, č. 29865/96, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, § 49 (výňatky)). Rozdílné zacházení je diskriminační, pokud nemá objektivní a rozumné odůvodnění; jinými slovy, pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, který má být dosažen (viz Stec a ostatní proti Spojenému království, [č. 65731/01 a 65900/01, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006], § 51).
17. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, mají určitý prostor pro uvážení při posuzování, zda a do jaké míry rozdíly v jinak podobných situacích odůvodňují rozdílné zacházení (viz Gaygusuz proti Rakousku, č. 17371/90, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 42). Rozsah prostoru pro uvážení se bude lišit v závislosti na okolnostech, předmětu a jeho pozadí (viz Rasmussen proti Dánsku, č. 8777/79, rozsudek ze dne 28. listopadu 1984, § 40, a [Inze proti Rakousku, č. 8695/79, rozsudek ze dne 28. října 1987], § 41), ale konečné rozhodnutí o dodržení požadavků Úmluvy přísluší Soudu. Vzhledem k tomu, že Úmluva je především systémem ochrany lidských práv, musí však Soud brát ohled na měnící se podmínky ve smluvních státech a reagovat například na vznikající konsenzus ohledně standardů, kterých je třeba dosáhnout (viz Weller proti Maďarsku, č. 44399/05, rozsudek ze dne 31. března 2009, § 28; Stec a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 63 a 64; Ünal Tekeli proti Turecku, cit. výše, § 54; a mutatis mutandis, Stafford proti Spojenému království, č. 46295/99, rozsudek velkého senátu ze dne 28. května 2002, § 68).
18. Soud dále připomíná, že prosazování rovnosti žen a mužů je dnes v členských státech Rady Evropy hlavním cílem a musely by být předloženy velmi závažné důvody, aby takové rozdílné zacházení mohlo být považováno za slučitelné s Úmluvou (viz Burghartz proti Švýcarsku, č. 16213/90, rozsudek ze dne 22. února 1994, § 27, a Schuler-Zgraggen proti Švýcarsku, č. 14518/89, rozsudek ze dne 24. června 1993, § 67). Zejména odkazy na tradice, obecné předpoklady nebo převládající společenské postoje v dané zemi nejsou dostatečným odůvodněním pro rozdílné zacházení na základě pohlaví. Státy se například nemohou odkazovat na tradice, které vycházejí z primární role muže a sekundární role ženy v rodině (viz Ünal Tekeli proti Turecku, cit. výše, § 63).
19. Pokud jde o specifický kontext ozbrojených sil, Soud poznamenává, že v době přípravy a následného uzavření Úmluvy měla naprostá většina smluvních států obranné síly a v důsledku toho i systém vojenské disciplíny, který ze své podstaty předpokládal možnost uvalit na některá práva a svobody příslušníků těchto sil omezení, která nelze uvalit na civilisty. Existence takového systému, který si tyto státy od té doby zachovaly, není sama o sobě v rozporu s jejich závazky vyplývajícími z Úmluvy [viz Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek ze dne 23. listopadu 1976, § 57]. Z toho vyplývá, že každý stát je oprávněn organizovat svůj vlastní systém vojenské disciplíny a má v tomto ohledu prostor pro uvážení. Řádné fungování armády si lze jen stěží představit bez právních předpisů, které mají zabránit tomu, aby jej služební personál narušoval. Vnitrostátní orgány se však nemohou opírat o taková pravidla, aby jednotlivým příslušníkům ozbrojených sil znemožnily výkon jejich práva na respektování soukromého života, které se na příslušníky ozbrojených sil vztahuje stejně jako na ostatní osoby spadající pod jurisdikci státu [viz Smith a Grady proti Spojenému království, č. 33985/96 a 33986/96, rozsudek ze dne 25. července 2000, § 89, a Lustig-Prean a Beckett proti Spojenému království, č. 31417/96 a 32377/96, rozsudek ze dne 27. září 1999, § 82].
b) Použití těchto zásad na tento případ
i) Zda se použije článek 14 ve spojení s článkem 8
20. Soud musí na začátku určit, zda skutkové okolnosti případu spadají do působnosti článku 8, a tedy i článku 14 Úmluvy. Soud opakovaně rozhodl, že článek 14 Úmluvy je relevantní, pokud „předmět znevýhodnění ... představuje jednu z modalit výkonu zaručeného práva...“ nebo pokud jsou napadená opatření „spojena s výkonem zaručeného práva...“. K tomu, aby byl článek 14 použitelný, stačí, aby skutkové okolnosti případu spadaly do působnosti jednoho nebo více ustanovení Úmluvy (viz Thlimmenos proti Řecku, č. 34369/97, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 40; E. B. proti Francii, cit. výše, § 47–48; a Fretté proti Francii, č. 36515/97, rozsudek ze dne 26. února 2002, § 31).
21. Je pravda, že článek 8 neobsahuje právo na rodičovskou dovolenou ani neukládá státům žádnou pozitivní povinnost poskytovat příspěvky na rodičovskou dovolenou. Rodičovská dovolená a související příspěvky však podporují rodinný život a nutně ovlivňují jeho uspořádání, neboť umožňují jednomu z rodičů zůstat doma a starat se o děti. Rodičovská dovolená a rodičovské příspěvky proto spadají do oblasti působnosti článku 8 Úmluvy. Z toho vyplývá, že se článek 14 ve spojení s článkem 8 použije. Pokud se tedy stát rozhodne vytvořit systém rodičovské dovolené, musí tak učinit způsobem, který je v souladu s článkem 14 Úmluvy [viz Petrovic proti Rakousku, č. 20458/92, rozsudek ze dne 27. března 1998, § 26–29)].
ii) Zda došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8
22. Soud poznamenává, že stěžovatel jako voják neměl zákonný nárok na tříletou rodičovskou dovolenou, zatímco ženy ve služebním poměru na ni nárok měly. Nejprve je tedy třeba posoudit, zda se stěžovatel nacházel v analogické situaci jako ženy ve služebním poměru.
23. Soud již konstatoval, že pokud jde o rodičovskou dovolenou a rodičovské příspěvky, jsou muži v analogické situaci jako ženy. Na rozdíl od mateřské dovolené, jejímž účelem je umožnit ženě zotavit se z porodu a nakojit dítě, pokud si to přeje, se totiž rodičovská dovolená a rodičovské příspěvky vztahují k následujícímu období a jejich účelem je umožnit dotyčnému rodiči zůstat doma a osobně se starat o dítě (viz Petrovic proti Rakousku, cit. výše, § 36). Soud proto nepřesvědčil argument vlády týkající se zvláštního biologického a psychologického spojení mezi matkou a novorozencem v období po porodu, které prý potvrzují moderní vědecké výzkumy (...). Soud si je vědom rozdílů, které mohou existovat mezi matkou a otcem v jejich vztahu k dítěti, nicméně dospěl k závěru, že pokud jde o úlohu péče o dítě v období odpovídajícím rodičovské dovolené, jsou muži a ženy „v podobném postavení“.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely rodičovské dovolené byl stěžovatel, voják z povolání, v analogické situaci jako vojákyně z povolání. Zbývá ověřit, zda rozdílné zacházení s vojáky a vojákyněmi bylo objektivně a rozumně odůvodněné podle článku 14.
25. Soud neztrácí ze zřetele zvláštní kontext ozbrojených sil v tomto případě. Kontext je zvláštní, protože úzce souvisí s národní bezpečností, a proto je ústředním bodem životních zájmů státu. V otázkách týkajících se národní bezpečnosti obecně a ozbrojených sil zvláště je státům poskytnut široký prostor pro uvážení (viz judikatura citovaná v §19 výše).
26. Soud již několikrát připustil, že práva vojenského personálu podle článků 5, 9, 10 a 11 Úmluvy mohou být za určitých okolností omezena ve větší míře, než by bylo přípustné v případě civilistů. Pokud jde tedy o článek 14 ve spojení s článkem 5, Soud shledal, že použití zbavení svobody jako disciplinární sankce, která může být uložena vojenskému personálu, ale ne civilním osobám, nevedlo k diskriminaci neslučitelné s Úmluvou, protože podmínky a požadavky vojenského života jsou svou povahou odlišné od podmínek a požadavků civilního života (viz Engel a ostatní proti Nizozemsku, cit. výše, § 73). V souvislosti s článkem 9 Soud dále poznamenal, že určitá omezení chování a postojů motivovaných náboženstvím, ačkoli nemohou být uložena civilistům, jsou v armádě přijatelná. Tím, že se příslušníci ozbrojených sil rozhodli pro vojenskou kariéru, přijali dobrovolně systém vojenské disciplíny a z něj vyplývající omezení práv a svobod [(viz Kalaç proti Turecku, č. 20704/92, rozsudek ze dne 1. července 1997,] § 28, a také Larissis a ostatní proti Řecku, č. 23372/94, rozsudek ze dne 24. února 1998, § 50–51, týkající se přijímání nových náboženství v armádě). Stejně tak při posuzování případů podle článku 10 Soud rozhodl, že je nutné vzít v úvahu zvláštní podmínky spojené s vojenským životem a specifické „povinnosti“ a „odpovědnosti“, které náleží vojenskému personálu, neboť příslušníci ozbrojených sil jsou vázáni povinností mlčenlivosti ve vztahu ke všemu, co se týká výkonu jejich povinností (viz Hadjianastassiou proti Řecku, č. 12945/87, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 39 a 46, a Pasko proti Rusku, č. 69519/01, rozsudek ze dne 22. října 2009, § 86, oba týkající se vyzrazení důvěrných informací svěřených vojákem). Soud rovněž shledal, že rozdíly mezi vojenským personálem a civilními osobami v oblasti svobody projevu jsou podle článku 14 odůvodněny rozdíly mezi podmínkami vojenského a civilního života a konkrétně „povinnostmi“ a „odpovědnostmi“, které jsou vlastní příslušníkům ozbrojených sil (viz Engel a ostatní proti Nizozemsku, cit. výše, § 103). Konečně je třeba poznamenat, že čl. 11 odst. 2 výslovně uvádí, že je přípustné uložit zákonná omezení výkonu práva na svobodu shromažďování a sdružování u příslušníků ozbrojených sil (viz Demir a Baykara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 119).
27. Soud zároveň zdůraznil, že Úmluva nekončí před branami kasáren a že vojenský personál má stejně jako všechny ostatní osoby spadající pod jurisdikci smluvních států nárok na ochranu podle Úmluvy. Vnitrostátní orgány se proto nemohou dovolávat zvláštního postavení ozbrojených sil za účelem zmaření práv vojenského personálu. Jakékoli omezení jejich práv podle Úmluvy, má-li být odůvodněné, musí splňovat test nezbytnosti v demokratické společnosti (viz, pokud jde o článek 10, Grigoriades proti Řecku, č. 24348/94, rozsudek ze dne 25. listopadu 1997, § 45–48, a Vereinigung demokratischer Soldaten Österreichs a Gubi proti Rakousku, č. 15153/89, rozsudek ze dne 19. prosince 1994, § 36–40).
28. Dále, pokud jde o omezení rodinného a soukromého života vojenského personálu, zejména pokud se příslušná omezení týkají „nejintimnější části soukromého života jednotlivce“, musí existovat „zvláště závažné důvody“, aby takové zásahy mohly splnit požadavky článku 8 odst. 2 Úmluvy. Zejména musí existovat přiměřený vztah proporcionality mezi uloženými omezeními a legitimním cílem ochrany národní bezpečnosti. Taková omezení jsou přijatelná pouze v případě skutečného ohrožení operační účinnosti ozbrojených sil. Tvrzení o riziku pro provozní účinnost musí být „podložena konkrétními příklady“ (viz Smith a Grady proti Spojenému království, cit. výše, § 89, a Lustig-Prean a Beckett proti Spojenému království, cit. výše, § 82).
29. Soud nyní přechází k okolnostem projednávaného případu a konstatuje, že vláda předložila několik argumentů, kterými odůvodnila rozdílné zacházení s vojáky a vojákyněmi, pokud jde o nárok na rodičovskou dovolenou. Soud je bude zkoumat postupně.
30. Zaprvé, pokud jde o argument týkající se zvláštní společenské role žen při výchově dětí, Soud poznamenává, že již ve výše citovaném případu Petrovic proti Rakousku Soud konstatoval postupný vývoj společnosti směrem k rovnoměrnějšímu rozdělení odpovědnosti za výchovu dětí mezi muže a ženy. V tomto případě Soud nepovažoval za možné shledat, že by rozlišování na základě pohlaví, pokud jde o příspěvky na rodičovskou dovolenou, které existovalo v Rakousku v 80. letech, bylo v rozporu s článkem 14 ve spojení s článkem 8. Zohlednil zejména velké rozdíly mezi právními systémy smluvních států v oblasti rodičovských dávek v době, kdy se o případu jednalo. Současně s uspokojením konstatoval, že v roce 1990 došlo ke změně rakouských právních předpisů tak, že nárok na rodičovský příspěvek byl rozšířen i na otce. Rakouským orgánům proto nelze vytýkat, že postupně zavedly právní předpisy, které v dané době byly v Evropě velmi progresivní a odrážely vývoj společnosti v této oblasti (viz Petrovic proti Rakousku, cit. výše, § 39–43). V novějším případu Weller proti Maďarsku Soud shledal, že vyloučení biologických otců z nároku na rodičovský příspěvek, zatímco matky, adoptivní rodiče a poručníci na něj měli nárok, představovalo diskriminaci na základě rodičovského statusu (viz Weller proti Maďarsku, cit. výše, § 30–35).
31. Příslušný materiál mezinárodního a srovnávacího práva (...) ukazuje, že vývoj společnosti – který začal v 80. letech 20. století, jak bylo potvrzeno ve věci Petrovic – od té doby výrazně pokročil. Z něj vyplývá, že ve většině evropských zemí, včetně samotného Ruska, nyní právní předpisy stanoví, že rodičovskou dovolenou mohou čerpat civilní muži i ženy, zatímco zemí, které omezují nárok na rodičovskou dovolenou pouze na ženy, je jen malá menšina (...). Ještě důležitější pro tento případ je skutečnost, že ve značném počtu členských států mají vojáci i vojákyně nárok na rodičovskou dovolenou (...). Z výše uvedeného vyplývá, že současné evropské společnosti směřují k rovnoměrnějšímu rozdělení odpovědnosti za výchovu dětí mezi muže a ženy a že pečovatelská role mužů se dočkala uznání. Soud nemůže přehlížet široce rozšířené a soustavně se vyvíjející názory a s nimi související právní změny vnitrostátních právních předpisů smluvních států týkající se této otázky (viz mutatis mutandis Smith a Grady proti Spojenému království, cit. výše, § 104).
32. Soud se dále domnívá, že odkaz vlády na pozitivní diskriminaci je nesprávný. Rozdílné zacházení s vojáky a vojákyněmi, pokud jde o nárok na rodičovskou dovolenou, zjevně nemá za cíl napravit znevýhodněné postavení žen ve společnosti nebo „faktickou nerovnost“ mezi muži a ženami (srov. Stec a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 61 a 66). Soud souhlasí se stěžovatelem a třetí stranou, že takový rozdíl vede k upevňování genderových stereotypů a je nevýhodný jak pro kariéru žen, tak pro rodinný život mužů.
33. Stejně tak nelze rozdílné zacházení odůvodnit odkazem na tradice převládající v určité zemi. Soud již konstatoval, že státy nesmějí vynucovat tradiční genderové role a genderové stereotypy (viz judikatura citovaná v § 18 výše). Navíc vzhledem k tomu, že podle ruského práva mají na rodičovskou dovolenou nárok jak civilní muži, tak ženy, a je na rozhodnutí rodiny, který z rodičů si vezme rodičovskou dovolenou, aby se postaral o novorozené dítě, Soud není přesvědčen o tvrzení, že ruská společnost není připravena přijmout podobnou rovnost mezi muži a ženami sloužícími v ozbrojených silách.
34. Soud z výše uvedeného vyvozuje, že odkaz na tradiční rozdělení rolí mužů a žen ve společnosti nemůže odůvodnit vyloučení mužů, včetně vojáků, z nároku na rodičovskou dovolenou. Soud souhlasí se senátem, že genderové stereotypy, jako je vnímání žen jako hlavních pečovatelek o děti a mužů jako hlavních živitelů rodin, nelze samy o sobě považovat za dostatečné odůvodnění pro rozdílné zacházení, stejně jako podobné stereotypy založené na rase, původu, barvě pleti nebo sexuální orientaci.
35. Soud nepřesvědčil ani druhý argument vlády, že rozšíření nároku na rodičovskou dovolenou na vojáky by mělo negativní dopad na bojeschopnost a operační účinnost ozbrojených sil, zatímco poskytnutí rodičovské dovolené ženám takové riziko nepředstavuje, protože v ozbrojených silách je žen méně než mužů. Nic nenasvědčuje tomu, že by ruské orgány někdy provedly odbornou studii nebo statistický průzkum, který by vyhodnotil počet vojáků, kteří by byli schopni a ochotni vzít si kdykoli tříletou rodičovskou dovolenou, a posoudil, jak by to ovlivnilo operační účinnost armády. Podle názoru Soudu pouhá skutečnost, že všichni vojáci jsou v „plodném“ věku, jak tvrdí vláda (...), nepostačuje k odůvodnění rozdílného zacházení s vojáky a vojákyněmi. Statistické informace předložené vládou na žádost Soudu jsou neprůkazné (...). Neuvádí ani celkový počet vojenského personálu (smluvních zaměstnanců ani odvedených branců), ani počet vojáků, kteří mají děti mladší tří let. Proto nepomáhá ani přibližně stanovit procento vojáků, kteří by měli v daném okamžiku nárok na čerpání rodičovské dovolené. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný průzkum ochoty vojáků čerpat rodičovskou dovolenou ani žádné statistické informace o míře čerpání rodičovské dovolené mezi civilním obyvatelstvem, nelze ani posoudit, kolik vojáků by nárok na rodičovskou dovolenou skutečně využilo. Tvrzení vlády, že takových vojáků by bylo mnoho, je v rozporu s jejím argumentem, že se jedná o ojedinělý případ, který neodhaluje žádný systémový problém podle Úmluvy (...). Za těchto okolností Soud nemůže přijmout tvrzení vlády o riziku pro operační účinnost armády, protože nebylo „podloženo konkrétními příklady“ (viz judikatura v § 28 výše).
36. Soud dále upozorňuje na nepružnost ruských právních předpisů týkajících se rodičovské dovolené v armádě. Argument vlády, že ruské právo stanoví výjimky z pravidla, že vojáci nemají nárok na rodičovskou dovolenou, ji nepřesvědčil. Ustanovení čl. 32 odst. 7 předpisů o vojenské službě (...), na který se vláda odvolává, stanoví tříměsíční zvláštní dovolenou, která se zjevně liší od tříleté rodičovské dovolené. Z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že nenahrazuje běžnou rodičovskou dovolenou, neboť jejím účelem je poskytnout vojákovi přiměřenou možnost zajistit péči o dítě a v závislosti na výsledku se rozhodnout, zda chce pokračovat ve vojenské službě (...). Pokud jde o odkaz vlády na oddíl 10 odst. 9 zákona o vojenské činné službě (...), stěžovatel se na toto zákonné ustanovení odvolával ve vnitrostátním řízení, avšak vnitrostátní soudy shledaly, že nemůže sloužit jako základ pro poskytnutí tříleté rodičovské dovolené vojákovi (...). Z rozsudku Ústavního soudu a z rozsudků vnitrostátních soudů ve věci stěžovatele dále vyplývá, že ruské právo nedává vojákovi právo na tříletou rodičovskou dovolenou. V této souvislosti Soud bere na vědomí zejména rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které uvádějí, že „vojenský personál mužského pohlaví nemá nárok na tříletou rodičovskou dovolenou ani v případech, kdy jsou jeho děti ponechány bez mateřské péče“ a že „vojenský personál mužského pohlaví nemá za žádných okolností nárok na rodičovskou dovolenou“ (...). Bere rovněž na vědomí soudní rozhodnutí ze dne 8. prosince 2006, kterým bylo shledáno, že rozhodnutí vojenského útvaru o výjimečném poskytnutí rodičovské dovolené stěžovateli bylo protiprávní (...).
37. Pokud jde o příklady případů, kdy byla vojákům poskytnuta rodičovská dovolená, Soud konstatuje, že vláda uvedla pouze jeden takový příklad (...) a to podle názoru Soudu nestačí k prokázání existence ustálené vnitrostátní praxe (viz podobný přístup ve věci Kozhokar proti Rusku, č. 33099/08, rozsudek ze dne 16. prosince 2010, § 93 a ve věci Horvat proti Chorvatsku, č. 51585/99, rozsudek ze dne 26. července 2001, § 44). Zbývající příklady, na které vláda odkazuje, se týkají poskytování rodičovské dovolené policistům, a proto jsou pro tento případ irelevantní. Vláda proto nepředložila přesvědčivé důkazy, které by prokázaly, že výjimka, na kterou se odvolává, funguje v praxi, nebo že je skutečně možné posuzovat každý případ zvlášť a že vojákům je poskytována rodičovská dovolená, pokud to jejich konkrétní situace vyžaduje.
38. Soud nicméně připouští, že vzhledem k významu armády pro ochranu národní bezpečnosti mohou být určitá omezení nároku na rodičovskou dovolenou odůvodnitelná, pokud nejsou diskriminační. Podle názoru Soudu lze legitimního cíle ochrany národní bezpečnosti dosáhnout i jinak než omezením nároku na rodičovskou dovolenou na ženy a vyloučením všech vojáků mužského pohlaví z tohoto nároku. Ve značném počtu členských států mají na rodičovskou dovolenou nárok jak vojáci, tak vojákyně (...). Soud si se zvláštním zájmem všímá právních předpisů o rodičovské dovolené, které existují v zemích, jako je Nizozemsko, Německo a Spojené království (...). Jejich příklad ilustruje, že existují techniky, které lze využít k tomu, aby se vyhovělo oprávněným obavám o operační účinnost armády a zároveň se vojenskému personálu poskytlo rovné zacházení v oblasti rodičovské dovolené.
39. Soud bere na vědomí článek 1 Úmluvy [Mezinárodní organizace práce] č. C111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání, podle něhož se za diskriminaci nepovažuje jakékoli rozlišování, vyloučení nebo upřednostňování určitého zaměstnání na základě jeho přirozených požadavků (...). Není však přesvědčen, že vyloučení z nároku na rodičovskou dovolenou v tomto případě lze považovat za založené na neodmyslitelném požadavku vojenské služby. Vojenské zaměstnankyně mají nárok na rodičovskou dovolenou a vyloučení se týká pouze vojáků mužského pohlaví. Současně se domnívá, že s ohledem na specifické požadavky kladené vojenskou službou může být oprávněné vyloučit z nároku na rodičovskou dovolenou zaměstnance, muže nebo ženy, kteří nemohou být snadno nahrazeni ve svých povinnostech z důvodu takových faktorů, jako je například jejich hierarchické postavení, vzácná technická kvalifikace nebo účast na aktivních vojenských akcích. Naproti tomu v Rusku závisí nárok na rodičovskou dovolenou výhradně na pohlaví vojenského personálu. Vyloučením vojáků mužského pohlaví z nároku na rodičovskou dovolenou zavádí toto ustanovení plošné omezení. Vztahuje se automaticky na všechny vojáky mužského pohlaví bez ohledu na jejich postavení v armádě, dostupnost náhradníka nebo jejich individuální situaci. Takové obecné a automatické omezení uplatňované na skupinu osob na základě jejich pohlaví musí být považováno za omezení, které je mimo jakýkoli přijatelný prostor pro uvážení, ať už je tento prostor jakkoli široký, a za neslučitelné s článkem 14.
40. Soud poznamenává, že stěžovatel, který sloužil jako operátor rádiové rozvědky, mohl být nahrazen buď vojáky, nebo vojákyněmi. Je důležité, že rovnocenné pozice v jednotce stěžovatele často zastávaly ženy ve službě a že on sám byl ve svých povinnostech často nahrazován ženami ve službě (...). Tyto ženy měly bezpodmínečný nárok na tříletou rodičovskou dovolenou. Stěžovatel naopak takové právo neměl, a to jen proto, že je muž. Byl tedy vystaven diskriminaci na základě pohlaví.
41. Konečně, pokud jde o argument vlády, že podpisem vojenské smlouvy se stěžovatel vzdal svého práva nebýt diskriminován, Soud má za to, že s ohledem na zásadní význam zákazu diskriminace na základě pohlaví nelze akceptovat žádné vzdání se práva nebýt diskriminován z tohoto důvodu, neboť by to bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz podobný přístup ve vztahu k rasové diskriminaci ve věci D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007, § 204).
42. S ohledem na výše uvedené se Soud domnívá, že vyloučení vojáků mužského pohlaví z nároku na rodičovskou dovolenou, zatímco ženy ve službě mají na tuto dovolenou nárok, nelze považovat za rozumně nebo objektivně odůvodněné. Soud dospěl k závěru, že toto rozdílné zacházení, jehož obětí se stěžovatel stal, představovalo diskriminaci na základě pohlaví.
43. Došlo tedy k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8.
II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 34 ÚMLUVY
44. Stěžovatel namítal, že návštěva státního zástupce v jeho domě krátce před jednáním velkého senátu představovala překážku výkonu jeho práva na individuální stížnosti podle článku 34 Úmluvy, který v relevantním rozsahu zní takto:
„Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby ... považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“
(...)
B. Hodnocení Soudu
45. Soud připomíná, že pro účinné fungování systému individuálních stížností zavedeného článkem 34 je nanejvýš důležité, aby stěžovatelé nebo potenciální stěžovatelé mohli se Soudem svobodně komunikovat, aniž by byli vystaveni jakémukoli nátlaku ze strany orgánů, aby své stížnosti stáhli nebo změnili (viz mj. Akdivar a ostatní proti Turecku, č. 21893/93, rozsudek ze dne16. září 1996, § 105, a Aksoy proti Turecku, č. 21987/93, rozsudek ze dne 18. prosince 1996, § 105). V tomto kontextu „nátlak“ zahrnuje nejen přímý nátlak a hrubé zastrašování, ale také jiné nevhodné nepřímé činy nebo kontakty, jejichž cílem je zastrašit stěžovatele nebo jej odradit od využití opravného prostředku podle Úmluvy (viz Kurt proti Turecku, č. 24276/94, rozsudek ze dne 25. května 1998, § 159).
46. To, zda kontakty mezi orgány a stěžovatelem představují nepřijatelný postup z hlediska článku 34, je třeba určit s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V tomto ohledu je třeba brát ohled na zranitelnost stěžovatele a jeho náchylnost k ovlivňování ze strany orgánů (viz Akdivar a ostatní proti Turecku, cit. výše, § 105, a Kurt proti Turecku, cit. výše, § 160). Dokonce i neformální „rozhovor“ se stěžovatelem, natož jeho formální výslech v souvislosti se štrasburským řízením, lze považovat za formu zastrašování (srov. Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, č. 60654/00, rozsudek velkého senátu ze dne 15. ledna 2007, § 117 a násl.).
47. Soud již několikrát zdůraznil, že v zásadě není vhodné, aby orgány žalovaného státu vstupovaly do přímého kontaktu se stěžovatelem v souvislosti s jeho případem před Soudem [(viz Ryabov proti Rusku, č. 3896/04, rozsudek ze dne 31. ledna 2008, § 59–65; Fedotova proti Rusku, č. 73225/01, rozsudek ze dne 13. dubna 2006, § 51;] Akdeniz a ostatní proti Turecku, č. 23954/94, rozsudek ze dne 31. května 2001, § 118–121; Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 169–171; a Ergi proti Turecku, č. 23818/94, rozsudek ze dne 28. července 1998, § 105). Zejména pokud měla vláda důvod se domnívat, že v konkrétním případě došlo ke zneužití práva na individuální stížnosti, bylo vhodné, aby na to upozornila Soud a informovala jej o svých pochybnostech. Výslech ze strany místních orgánů může být stěžovatelem velmi dobře interpretován jako pokus o jeho zastrašení (viz Tanrıkulu proti Turecku, č. 23763/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 131–133).
48. Soud zároveň opakuje, že ne každé šetření orgánů ohledně stížnosti projednávané Soudem lze považovat za „zastrašování“. Soud například shledal, že kontakty orgánů se stěžovatelem za účelem zajištění dohody o přátelském vypořádání nepředstavují bránění výkonu jeho práva na individuální stížnosti za předpokladu, že kroky učiněné státem v rámci jednání o vypořádání se stěžovatelem nezahrnují žádnou formu nátlaku, zastrašování nebo donucování (viz Yevgeniy Alekseyenko proti Rusku, č. 41833/04, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, § 168–174). V jiných případech týkajících se výslechu stěžovatele místními orgány ohledně okolností, na nichž je založena jeho žádost, Soud rovněž nemohl shledat, při absenci důkazů o nátlaku nebo zastrašování, že stěžovateli bylo bráněno ve výkonu jeho práva na individuální stížnosti (viz Manoussos proti České republice a Německu, č. 46468/99, rozhodnutí ze dne 9. července 2002, a Matyar proti Turecku, rozsudek ze dne 21. února 2002, č. 23423/94, § 158–159).
49. K okolnostem projednávaného případu Soud poznamenává, že ve večerních hodinách dne 31. března 2011 přišel do bytu stěžovatele úředník místní vojenské prokuratury. Úředník uvedl, že provádí šetření na žádost zástupce Ruské federace u Evropského soudu pro lidská práva. Kladl otázky týkající se rodinného života stěžovatele a požádal jej o předložení dokumentů. Úředník setrval v bytě asi hodinu a odešel až poté, co stěžovatel podepsal písemné prohlášení, že odmítá odpovídat na jeho otázky.
50. Soud uznává, že se stěžovatel a jeho rodina cítili zastrašeni a vyděšeni návštěvou státního zástupce v jejich domě. Neexistuje však žádný důkaz o tom, že by návštěva – která zjevně sledovala cíl získat aktuální informace o rodinné situaci stěžovatele pro účely podání prohlášení vlády k Soudu (...) – a okolnosti, které ji provázely, měly za cíl přimět stěžovatele ke stažení nebo změně jeho stížnosti nebo jinak zasáhnout do účinného vykonávání jeho práva na individuální stížnosti, nebo že by skutečně měly takový účinek. Nelze tedy mít za to, že by orgány žalovaného státu bránily stěžovateli ve výkonu jeho práva na individuální stížnosti. Žalovaný stát tedy neporušil své povinnosti podle článku 34 Úmluvy.
(...)
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD
1. zamítá šestnácti hlasy proti jednomu předběžné námitky vlády;
2. rozhoduje šestnácti hlasy proti jednomu, že došlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy;
3. rozhoduje čtrnácti hlasy proti třem, že žalovaný stát nesplnil své povinnosti podle článku 34 Úmluvy;
4. rozhoduje čtrnácti hlasy proti třem,
a) že žalovaný stát je povinen zaplatit stěžovateli do tří měsíců následující částky, které se přepočítají na ruské rubly podle kurzu platného ke dni vypořádání:
i) 3 000 EUR (tři tisíce eur), plus případnou daň, která může být vyměřena, a to za nemajetkovou újmu;
ii) 3 150 EUR (tři tisíce sto padesát eur), plus případnou daň, která může být stěžovateli vyměřena, jako náhrada nákladů a výdajů;
b) že od uplynutí výše uvedených tří měsíců do vypořádání se z výše uvedených částek platí jednoduchý úrok ve výši mezní zápůjční sazby Evropské centrální banky v době prodlení zvýšené o tři procentní body;
5. zamítá jednomyslně zbývající části návrhu stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění.
Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a vyneseno na veřejném jednání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 22. března 2012.
Johan Callewaert
Nicolas Bratza
zástupce tajemníka
předseda
(...)