© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 2. října 2018 ve věci č. 231/15 – Kožemiakina proti Litvě
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že řízení, v němž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit újmu na zdraví poškozeného, kterou mu způsobil její nezletilý syn, nebylo spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož občanskoprávní soudy vycházely ze skutkových zjištění učiněných v trestním řízení, jehož se neúčastnila a v němž její trestně neodpovědný syn vystupoval toliko v postavení svědka, a která v důsledku toho nemohla zpochybnit.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2012 oznámil V. M. na policii, že byl napaden dvěma mladíky, tehdy 15letým synem stěžovatelky a 17letým V. O. Zdravotní zpráva potvrdila, že V. M. utrpěl četná, byť méně závažná poranění. Jelikož syn stěžovatelky nedosáhl věku trestní odpovědnosti, byl v průběhu řízení vedeného proti V. O. vyslýchán jen v postavení svědka. Sám přitom připustil, že V. M. několikrát udeřil, ale měl tak učinit v nutné obraně. Trestní soud vyloučil, že by jednání V. O. a syna stěžovatelky odpovídalo nutné obraně, a shledal V. O. odpovědným za lehkou újmu na zdraví a rušení veřejného pořádku. Současně mu přikázal uhradit poškozenému mj. náhradu vzniklé nemajetkové újmy.
Po skončení trestního řízení podal poškozený V. M. občanskoprávní žalobu na náhradu vzniklé újmy na zdraví proti stěžovatelce a jejímu synovi. Soudy v občanském soudním řízení vycházely ze skutkových zjištění trestních soudů. Proto měly za prokázané, že se stěžovatelčin syn dopustil jednání, které vedlo k újmě na zdraví poškozeného, třebaže otázka jeho viny nebyla vlastním předmětem řízení, protože nebyl pro nedostatek věku trestně odpovědný. Žalobě poškozeného soudy vyhověly a rozhodly o povinnosti syna stěžovatelky zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy spolu s náklady právního zastoupení. Pro případ, že by syn stěžovatelky neměl dostatek peněžních prostředků, soudy povinnost zaplatit přiznané částky uložily stěžovatelce coby jeho zákonné zástupkyni.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že uvedeným postupem vnitrostátních soudů, které převzaly skutkový stav zjištěný v rámci trestního řízení, v němž byl její syn vyslýchán jen jako svědek, a proto ani ona coby jeho zákonná zástupkyně neměla žádné zvláštní procesní postavení, došlo k porušení jejího práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož jí byla zcela odepřena možnost zpochybnit skutkové závěry, na nichž byla založena její odpovědnost za újmu na zdraví poškozeného.
Soud se dříve potýkal s případy, v nichž stěžovatelé namítali, že jim poté, co byli zproštěni obžaloby nebo trestní řízení vůči nim zastaveno, byla přesto uložena v občanském soudním řízení povinnost k náhradě vzniklé škody nebo újmy na zdraví (Diacenco proti Rumunsku, č. 124/04, rozsudek ze dne 7. února 2012, § 60). Tyto případy Soud tradičně posuzoval z pohledu zásady presumpce neviny, která je zaručena v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V projednávané věci však stěžovatelce nikdy nebylo kladeno za vinu, že by se dopustila nějakého protiprávního jednání. Proto není dotčeno ani její právo na zachování presumpce neviny.
Přesto jsou zásady použitelné v těchto případech relevantní také v projednávané věci. V rámci občanského soudního řízení musí soudy dbát důsledně toho, že k uznání viny jednotlivce v trestním řízení nedošlo. To nutně nebrání tomu, aby soudy podle týchž důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění dovodily občanskoprávní odpovědnost za škodu na základě méně přísného důkazního břemene (Vella proti Maltě, č. 69122/10, rozsudek ze dne 11. února 2014, § 56). Tato zásada je použitelná i na projednávanou věc, kdy nemohl být syn stěžovatelky shledán trestně odpovědným pro svůj nízký věk.
Soud však považoval za problematický postup soudů v občanském soudním řízení, které vycházely ze spisového materiálu z trestního řízení, ve kterém syn stěžovatelky připustil, že několikrát poškozeného udeřil. Jelikož syn stěžovatelky nemohl být pro nedostatek věku obviněn, nemohly se trestní soudy zabývat ani otázkou jeho viny. Po celou dobu řízení tak vystupoval toliko v postavení svědka. Nepožíval tudíž procesních práv, která přísluší obviněnému. Stejně tak ani stěžovatelka coby jeho zákonná zástupkyně nemohla od svého syna odvozovat žádná procesní práva, aby mohla účinně zpochybnit skutková zjištění trestních soudů. Pokud přesto vnitrostátní soudy v občanském soudním řízení založily svá rozhodnutí na skutkových závěrech trestního řízení, zbavily tím stěžovatelku příležitosti zpochybnit skutečnosti, které zakládaly její občanskoprávní odpovědnost za újmu na zdraví poškozeného (mutatis mutandis Vulakh a ostatní proti Rusku, č. 33468/03, rozsudek ze dne 10. ledna 2012, § 49; Lagardère proti Francii, č. 18851/07, rozsudek ze dne 12. dubna 2012, § 48 a 49). Za takových okolností však nelze hovořit o tom, že by se stěžovatelce dostalo spravedlivého projednání její věci, jak vyžaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení tudíž došlo.
Full & Egal Universal Law Academy