CASE OF KREJČÍŘ v. THE CZECH REPUBLIC - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC KREJČÍŘ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnosti č. 39298/04 a 8723/05)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

26. března 2009

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Krejčíř proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Peer Lorenzen, předseda, Rait Maruste,

Karel Jungwiert,

Renate Jaeger,

Mark Villiger,

Mirjana Lazarova Trajkovska,

Zdravka Kalaydjieva, soudci,

a Stephen Phillips, zástupce tajemnice sekce,

po poradě konané dne 3. března 2009,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno dvěma stížnostmi (č. 39298/04 a 8723/05) směřujícími proti České republice, které ve dnech 4. listopadu 2004 a 7. března 2005 podal k Soudu občan České republiky pan Radovan Krejčíř („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje pan J. Jarušek, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.

3. Stěžovatel zejména tvrdil, že rozhodnutí o jeho vzetí do vazby a o jeho ponechání ve vazbě se nezakládala na dostatečných a náležitých důvodech a že soudní přezkum tohoto opatření nebyl v souladu s požadavky Úmluvy.

4. Dne 11. října 2007 se předseda páté sekce rozhodl uvědomit o stížnostech vládu. S odvoláním na článek 29 odst. 3 Úmluvy bylo dále rozhodnuto, že přijatelnost a odůvodněnost stížnosti budou projednány současně.

SKUTKOVÝ STAV

I. okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1968. Trvalé bydliště si zřídil v Praze, v současné době se však zdržuje v Jižní Africe, kde probíhá řízení o jeho vydání.

1. Rozhodnutí týkající se stěžovatelovy vazby

a) Skutkový základ stížnosti č. 39298/04

6. Dne 20. srpna 2003 byl stěžovatel obviněn pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit v roce 2002 tím, že peněžní prostředky půjčené bankou na základě úvěrových smluv využil k jinému účelu, než jaký byl uveden ve smlouvách.

7. Dne 18. září 2003 byl zadržen a podroben výslechu.

8. Dne 20. září 2003 soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodl o jeho vzetí do vazby na základě § 67 písm. a) a b) trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) z obavy, že by stěžovatel mohl uprchnout a působit na svědky. Po vyslechnutí dotyčného a prostudování velkého počtu písemných podkladů shromážděných ve vyšetřovacím spisu (trestních oznámení, výpisů z obchodního rejstříku, protokolů z výslechu obviněných a svědků, znaleckých posudků, smluv atd.) soudce shledal, že ze spisu vyplývá důvodné podezření, na jehož základě lze stěžovatele podezírat ze spáchání uvedeného trestného činu. S ohledem na to, že stěžovateli hrozil trest odnětí svobody ve výši pěti až dvanácti let, že přebíráním své korespondence pověřil jednoho ze svých zaměstnanců a že se on ani jeho obhájce nedostavovali, když byli předvoláni, soudce dospěl k názoru, že pokud by stěžovatel zůstal na svobodě, mohl by se trestnímu stíhání vyhýbat. Podotkl také, že při domovní prohlídce provedené dne 24. července 2003 osoba, která nemohla být nikdo jiný než stěžovatel, odmítla sdělit svou totožnost, že stěžovatel uznal, že byl kontaktován svědkem Š., že svědci, kteří měli být v této věci vyslechnuti, byli přátelé nebo známí stěžovatele, či dokonce jeho spoluobvinění, a že z některých dopisů zaslaných těmto osobám vyplývalo, že se je stěžovatel již pokusil ovlivnit.

9. Rozhodnutí bylo vyneseno dne 20. září 2003 a doručeno obhájci stěžovatele dne 1. října 2003. Ihned poté podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce proti rozhodnutí stížnost, která byla vzhledem ke dni doručení datována 6. a 16. října 2003. Ve své stížnosti se ohradil proti čistě formálnímu charakteru uváděných důvodů, které podle jeho názoru nebyly podloženy konkrétními skutečnostmi prokazujícími, že by se vyhýbal trestnímu stíhání. Uvedl, že pokaždé, kdy se nedostavil k výslechu, jeho obhájce žádal soudce, aby omluvil jeho nepřítomnost kvůli jeho zdravotnímu stavu, a požádal o vrácení svého cestovního pasu vydaného Seychelskou republikou, který mu byl zabaven po domovní prohlídce dne 23. července 2002. Dále popřel, že by byl přítomen při domovní prohlídce dne 24. července 2003 s tím, že k tomuto dni proti němu nebylo vedeno žádné trestní řízení, a zdůraznil, že jej kontaktoval svědek Š. a nikoli on jeho. Dále se domníval, že soud měl upřesnit, kdo byli potenciální svědci, na jaké dopisy se odvolával a jaký byl obsah těchto dopisů.

10. Dne 21. října 2003 požádal stěžovatelův obhájce o nahlédnutí do spisu. Vzhledem k tomu, že spis právě studoval předseda odvolacího senátu, mohl se s ním obhájce seznámit až druhý den, tj. 22. října 2003, a k tomuto dni učinil nové vyjádření v rámci stížnosti proti rozhodnutí ze dne 20. září 2003.

11. Dne 23. října 2003 Městský soud v Praze stěžovatelovu stížnost zamítl v neveřejném zasedání. Toto rozhodnutí bylo dne 31. října 2003 předáno obvodnímu soudu, aby je rozeslal účastníkům řízení, a stěžovateli bylo doručeno dne 13. listopadu 2003. Městský soud připustil, že napadené rozhodnutí vykazuje jisté vady, shledal však, že tyto vady ho nečiní nezákonným, a ztotožnil se se závěrem, že v případě stěžovatele je dáno důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. Pokud jde o vazební důvody, městský soud konstatoval, že proti stěžovateli jsou vedena další trestní stíhání ohledně značně rozsáhlé trestné činnosti a že mu hrozí vysoký trest, který v souvislosti se zahájením dalších trestních stíhání v červnu a září 2003 nabýval ostřejších obrysů; dále shledal, že je proto nutné přihlížet ke skutečnostem nastalým v rámci těchto dalších trestních stíhání, jako byl kupříkladu nález několika falešných cestovních pasů při domovní prohlídce u stěžovatele dne 23. července 2002, jejichž účelem mohlo být pouze to, aby dotyčný mohl zemi opustit. Městský soud rovněž podotkl, že stěžovatel požádal o vrácení cestovního pasu, který mu byl zabaven, a že některé dopisy, jejichž autorství dotyčný nepopíral a které obsahovaly pokyny určené svědkovi T. B. a spoluobviněnému M. R., byly v roce 2002 nezákonně odeslány z vazební věznice, v níž byl umístěn v rámci jiných trestních řízení předtím, než byl v předmětné věci obviněn. Soudci však uznali, že argument obvodního soudu ohledně obavy z působení na svědky byl neurčitý, že osoba přítomná při domovní prohlídce dne 24. července 2003 nebyl stěžovatel a že svědek Š. byl zavražděn v září 2003. Podotkli však, že svědek T. B. (který byl adresátem dopisů odeslaných stěžovatelem během jeho vazby) a další osoba (J. L., jehož totožnost příslušné orgány dosud nezjistily, ale kterého stěžovatel znal) nebyli zatím vyslechnuti a že se stěžovatel těmito dopisy pokusil trestní stíhání zmařit.

12. Dne 1. prosince 2003 podal stěžovatel proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost. Napadl zákonnost svého vzetí do vazby a poukázal na články 5 a 6 Úmluvy, přičemž tvrdil, že rozhodnutí obvodního soudu bylo zjevně nezákonné a že se městský soud marně snažil být logičtější a podrobnější, když vycházel z dalších skutkových okolností. Tyto skutečnosti podle něj nebyly průkazné a argumentace městského soudu byla chybná a odporovala zákonu, neboť nepřihlížela k tomu, že ačkoli proti němu byla od července 2002 vedena další trestní stíhání, z nichž mu hrozil stejný trest, neuprchl a průběh dotyčných řízení nemařil. Podle stěžovatele městský soud pouze připomenul skutečnosti, které se udály dříve, jako například nález falešných pasů, aniž se zajímal o jejich současný význam a aniž vysvětlil, jak tyto skutečnosti odůvodňují další vzetí do vazby, a vůbec poprvé poukázal na nutnost vyslechnout svědky T. B. a J. L., k čemuž se stěžovatel nemohl vyjádřit, přestože považoval za vyloučené, že by mohl jakkoli ovlivnit svědeckou výpověď T. B., proti němuž bylo rovněž vedeno několik trestní stíhání a který uprchl do Libanonu. Dopisy adresované v roce 2002 T. B. a M. R. navíc podle jeho tvrzení s předmětnými trestními stíháními nijak nesouvisí a soud nevysvětlil, proč dospěl k názoru, že byla v dané věci dána obava z působení na svědky. Stěžovatel dále s odvoláním na zásady spravedlivého procesu, jako je zásada kontradiktornosti řízení a zásada rovnosti zbraní, tvrdil, že vzetí do vazby nemůže být nařízeno na základě písemností, s nimiž se obhajoba nemohla seznámit, a že se stížnostní soud nemůže opírat o nové důkazy nebo předkládat nové skutečnosti a argumenty, aby tak odstranil vady rozhodnutí přijatého soudem prvního stupně, což se podle něj v dané věci stalo.

Městský soud ve svých vyjádřeních ke stížnosti poznamenal, že mu nic nebránilo ve shromažďování vlastních důkazů, a upřesnil, že v dané věci sice státního zástupce požádal o poskytnutí dalších písemností, avšak obhajoba se s nimi seznámila. Podle něj tak byla dodržena zásada rovnosti zbraní. Jednání uvedené v § 67 písm. b) tr. ř., kvůli němuž byla proti stěžovateli vedena další trestní řízení, podle městského soudu souvisí se skutky, kvůli nimž bylo předmětné řízení zahájeno.

13. Ústavní soud dne 5. května 2004 odmítl stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. S přihlédnutím k tomu, že obvodní soud upřesnil skutečnosti, o něž opřel svůj závěr, podle kterého byly dány vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) a b), a že stížnostní soud následně prohlásil stížnost podanou stěžovatelem za nedůvodnou s tím, že vady rozhodnutí vydaného v prvním stupni neměly žádný vliv na jeho zákonnost, neboť se jednalo pouze o neúplnost odůvodnění a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly, Ústavní soud rozhodl, že takové rozhodnutí je v souladu s Ústavou a se zásadami upravujícími řízení o stížnosti, podle nichž je možné zrušit napadené rozhodnutí pouze v případě, že jeho výrok je nesprávný, což se v tomto případě nestalo. Ústavní soud dále poznamenal, že při rozhodování o vazbě musí soudy přihlížet ke všem rozhodným skutečnostem, včetně těch, které byly zjištěny v jiných, souběžně probíhajících trestních věcech, a shledal, že městský soud tedy oprávněně přihlédl k závěrům domovní prohlídky provedené u stěžovatele v rámci jiné věci. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že v daném případě nastaly konkrétní skutečnosti, jež odůvodňovaly závěr, že je dána obava ve smyslu § 67 písm. a), přičemž zákon v této souvislosti nepožaduje naprosto jistý závěr, a dále připomenul jeden ze svých předchozích nálezů, podle něhož samotná hrozba vysokého trestu (alespoň osmi let) postačuje k závěru, že je dána obava z útěku. Podotkl, že v daném případě byly obecné skutečnosti uvedené obvodním soudem jako důvod k použití § 67 písm. b) tr. ř. dále konkretizovány městským soudem, který uvedl, jaké svědky je nutné vyslechnout a jaký je přesný obsah zadržených dopisů. Dále se Ústavní soud částečně ztotožnil s argumentem stěžovatele, že rozhodnutí vydané v prvním stupni nebylo dostatečně odůvodněné, avšak shledal, že toto rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, bez vztahu ke skutečnostem uvedeným stížnostním soudem, který nepředložil nová fakta, nýbrž upřesnil a rozvedl fakta zmíněná obvodním soudem, čímž byly vady rozhodnutí prvního stupně odstraněny. Ústavní soud připustil, že tento revizní princip může jistým způsobem omezovat kontradiktornost řízení, neboť stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání na základě písemných důkazů, aniž dal účastníkům řízení možnost vyjádřit se; shledal však, že zásadu kontradiktornosti řízení nelze v řízeních o vzetí do vazby uplatňovat absolutně a že v dané věci byla práva obhajoby respektována, neboť stěžovatel se vyjádřil k dopisům adresovaným T. B. a dále k osobě T. B. a J. L. během svých výslechů ve dnech 18. a 20. září 2003 a jeho obhájce se při studiu spisu dne 22. října 2003 seznámil s protokoly o domovní prohlídce a následně rozšířil stížnost podanou proti rozhodnutí ze dne 20. září 2003. Dle závěru Ústavního soudu tedy stěžovatel nemůže tvrdit, že uvedené důkazy pro něj byly překvapivé, a není důvodu se domnívat, že stížnostní soud nedodržel zásadu rovnosti zbraní.

b) Skutkový základ stížnosti č. 8723/05

14. Dne 10. prosince 2003 soudce obvodního soudu zamítl první žádost stěžovatele o propuštění na svobodu, neboť na základě spisu dospěl k závěru, že důvodné podezření nadále trvá a že jsou dány vazební důvody uvedené v § 67 a) a b) tr. ř. Shledal, že v rámci použití § 67 písm. b) tr. ř. nelze přijmout záruky nabídnuté stěžovatelem podle § 73 a 73a tr. ř. Stěžovatel vzal svou stížnost zpět.

15. Dne 19. prosince 2003 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodl v souladu s § 71 odst. 3 tr. ř. o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. a) a b) tr. ř. Shledal, že doposud shromážděné důkazy nepopiratelně potvrzují, že stěžovatel spáchal skutky, pro něž byl stíhán a které byly obzvlášť závažné, a to v souvislosti s rozsáhlou trestnou činností, kvůli níž probíhala souběžně další trestní stíhání; dále že písemnosti nalezené při domovní prohlídce dne 23. července 2002 prokazovaly, že pokud by byl stěžovatel propuštěn na svobodu, mohl by si opatřit falešné doklady, díky nimž by pak mohl zemi opustit, a že bylo rovněž prokázáno, že stěžovatel již působil na svědky a spoluobviněné, což vyplynulo z rozhodnutí městského soudu ze dne 23. října 2003 a z výpovědi stěžovatele ze dne 18. září 2003, v níž potvrdil, že o svědkovi T. B. hovořil při setkání se spoluobviněným M. R. v únoru 2003; M. R. to však popřel. Státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že z důvodů uvedených v § 71 odst. 2 větě druhé tr. ř. se v dané věci nepoužije časové omezení vazby nařízené podle § 67 písm. b) tr. ř.

16. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost. Tvrdil, že argumentace státního zástupce je chybná a neurčitá a popřel, že by falešné doklady, které u něj byly nalezeny dne 23. července 2002, představovaly významnou skutečnost. Byl také toho názoru, že státní zástupce přisuzoval příliš velký význam jeho chování při předešlých stíháních, aniž posoudil jeho chování po 18. září 2003, a že neobjasnil použití § 71 odst. 2 tr. ř.

17. Vrchní soud v Praze tuto stížnost dne 16. ledna 2004 zamítl v neveřejném zasedání jako nedůvodnou. Vrchní soud zdůraznil, že státní zástupce nerozhodoval o vazebních důvodech, což přísluší výhradně soudu, ale že je pouze připomenul a následně konstatoval, že nadále trvají. Vrchní soud se ztotožnil s argumentací státního zástupce a s argumentací městského soudu obsaženou v rozhodnutí ze dne 23. října 2003, které označil za přesné a přesvědčivé. Podotkl, že měl navíc k dispozici překlad protokolu z výslechu T. B. ze dne 18. prosince 2003 (viz § 35 níže), z něhož vyplývalo, že T. B. prohlásil, že od stěžovatele obdržel pokyny, aby objasňování případu mařil.

18. Dne 27. ledna 2004 soudce obvodního soudu zamítl druhou žádost stěžovatele o propuštění na svobodu a konstatoval, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) a b) tr. ř. trvají i nadále. Poznamenal, že při použití § 67 písm. b) tr. ř. nelze přijmout záruky nabízené stěžovatelem podle § 73 a 73a tr. ř.

19. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl u městského soudu, který jeho stížnost dne 20. února 2004 zamítl jako nedůvodnou. Soud ve svém rozhodnutí přijatém v neveřejném zasedání podotkl, že se stěžovatel několikrát mezi květnem a zářím 2003 nedostavil k výslechu, přičemž se v některých případech omluvil, nikoli však vždy, a že skutečnost, že proti němu byla vedena další trestní stíhání, zvyšovala obavu, že uprchne. Vzhledem k tomu, že se dále stěžovatel již v minulosti pokusil ovlivňovat svědky, soud považoval obavu, že by v tom mohl po propuštění na svobodu pokračovat, za oprávněnou. Pokud jde o argument stěžovatele, že soud o jeho ponechání ve vazbě na dobu delší než tři měsíce nerozhodl v souladu s § 71 odst. 2 větou druhou tr. ř., městský soud uvedl, že trestní řád neurčuje orgán příslušný k tomuto rozhodnutí a že na základě § 71 odst. 3 přísluší státnímu zástupci, aby rozhodl o tom, zda určitou osobu ponechá ve vazbě déle než tři měsíce, či nikoli. Městský soud tedy shledal, že pokud by měl soud vydat rozhodnutí na základě § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř., musel by tak učinit před rozhodnutím státního zástupce, a rozhodoval by tak o budoucí situaci. Poznamenal, že v daném případě již konstatoval v rozhodnutí ze dne 23. října 2003, že je dána rozhodující skutečnost pro použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř., která spočívá v tom, že se stěžovatel pokusil zejména prostřednictvím dopisů adresovaných T. B. mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, a zdůraznil, že státní zástupce tuto skutečnost ve svém rozhodnutí z 19. prosince 2003 pouze zopakoval (viz § 11 výše).

20. Dne 3. března 2004 podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutím ze dnů 19. prosince 2003 a 16. ledna 2004. S odvoláním na své právo na svobodu a na spravedlivý proces zpochybnil důvody pro své vzetí do vazby a zejména ponechání ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř., který mu znemožňoval žádat o propuštění z vazby na peněžitou záruku podle § 73a tr. ř. V tomto ohledu rovněž napadl použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř. s tvrzením, že státní zástupce není k tomuto rozhodnutí příslušný, protože rozhodování o důvodech vazby náleží vždy soudu, a že rozhodnutí o použití tohoto ustanovení by mělo být obsaženo ve výroku a nikoli pouze v odůvodnění rozhodnutí. Ačkoli tento bod nebyl v daném případě uveden ve výroku žádného soudního rozhodnutí, stěžovatel zůstal ve vazbě na základě § 67 písm. b) tr. ř. déle než po zákonem stanovenou dobu tří měsíců. Nadále se tak na něj vztahoval přísnější vazební režim (pokud jde o návštěvy a korespondenci) a nemohl žádat o propuštění na svobodu formou nahrazení vazby zárukou podle § 73 a 73a tr. ř. Tvrdil rovněž, že skutečnosti, na jejichž základě příslušné orgány dospěly k názoru, že se pokouší mařit trestní stíhání, se udály před jeho vzetím do vazby v dané věci, a spadají proto do období, v němž nemohl předvídat jejich nepříznivé důsledky, zatímco účelem § 71 odst. 2 věty druhé je trestat jednání směřující k maření probíhajícího trestní stíhání. S odvoláním na zásadu kontradiktornosti dále vrchnímu soudu vytkl, že se ve svém rozhodnutí ze dne 16. ledna 2004 opíral o překlad protokolu z výslechu T. B., s nímž se obhajoba, jíž byl odepřen přístup ke spisu, mohla seznámit teprve dne 12. února 2004, a k němuž se tedy nemohla vyjádřit. Na podporu této námitky stěžovatel citoval judikaturu Soudu, která se týká článku 5 odst. 4 Úmluvy (Nikolova proti Bulharsku ([velký senát], č. 31195/96, § 58, ESLP 1999‑II), v němž jsou uvedeny požadavky kontradiktorního řízení, rovnosti zbraní a konání jednání. Tvrdil, že pokud obhajoba neměla na rozdíl od obžaloby přístup ke spisu, došlo k porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní.

Vrchní státní zastupitelství ve svých vyjádřeních k této ústavní stížnosti poznamenalo, že se obhájci stěžovatele nedostavili k výslechu T. B., který se uskutečnil dne 18. prosince 2003, že úřední překlad dotčeného protokolu byl státnímu zastupitelství doručen dne 2. ledna 2004 a že obhajoba měla možnost nahlédnout do spisu dne 23. ledna 2004, neboť byla uvědomena o tom, že protokol a jeho překlad, které v něm nebyly obsaženy, byly založeny do původního spisu.

K této stížnosti následně přibyla další ústavní stížnost, kterou stěžovatel podal dne 28. dubna 2004 proti rozhodnutím ze dnů 27. ledna a 20. února 2004 o zamítnutí jeho druhé žádosti o propuštění na svobodu.

21. Ústavní soud dne 9. září 2004 tyto stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že byly splněny všechny zákonné podmínky uvedené v § 67 písm. a) a b) tr. ř. a že napadená rozhodnutí byla přesvědčivě odůvodněna. Ústavní soud připomněl, že stěžovatel byl stíhán pro značně rozsáhlou trestnou činnost, že vlastnil falešné doklady a že zaslal pokyny svědkovi T. B. a spoluobviněnému M. R., a dospěl tedy k názoru, že tyto skutečnosti byly pro vazební řízení dostačující a že pravdivost svědectví je třeba posuzovat pouze v rámci řízení o důvodnosti obžaloby. Ačkoli Ústavní soud uznal, že žádné soudní rozhodnutí ve svém výroku neuvádělo použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř., podotkl, že již z rozhodnutí městského soudu ze dne 23. října 2003 a z pozdějších rozhodnutí vyplývalo, že se stěžovatel pokoušel mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Shledal proto, že stěžovatel byl dostatečně informován o tom, že se v daném případě vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) tr. ř. použije ve spojení s § 71 odst. 2 větou druhou. Ústavní soud poznamenal, že trestní řád neurčuje, jakým způsobem lze tříměsíční lhůtu uvedenou v § 71 odst. 2 větě druhé překročit, a nepovažoval tedy za nutné se touto otázkou zabývat, neboť podle něj nemá žádný dopad na ochranu ústavních práv stěžovatele. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, že při posuzování, zda se pokoušel mařit trestní stíhání, jsou rozhodné pouze ty jeho skutky, k nimž došlo po jeho obvinění, a naopak se domníval, že takový výklad je příliš restriktivní a ohrožuje účel vazby. Ústavní soud připustil, že vrchní soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. ledna 2004 odkázal na protokol z výslechu T. B., avšak poznamenal, že tato skutečnost byla zmíněna navíc vedle dalších skutečností, které již byly obsaženy v rozhodnutí ze dne 23. října 2003 a které plně odůvodňovaly ponechání stěžovatele ve vazbě, že proto vazba není v daném případě odůvodněna pouze skutečnostmi zjištěnými při výslechu a že případné porušení zásady kontradiktornosti nemůže nic změnit na tom, že jsou dány zjištěné vazební důvody. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že účelu sledovaného vazbou nemohlo být v daném případě dosaženo méně omezujícím opatřením.

c) Další skutečnosti zmíněné ve stanoviscích účastníků řízení

22. Městský soud dne 7. května 2004 zrušil rozhodnutí, jímž soudce obvodního soudu dne 29. března 2004 zamítl třetí stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na základě § 67 písm. a) a b) tr. ř. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 573/02 nařídil soudu prvního stupně vyslechnout stěžovatele a posoudit současný stav věci.

Obvodní soud dne 4. června 2004 stěžovatele vyslechl a dne 7. června 2004 rozhodl, že důvod koluzní vazby ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. již v daném případě netrvá, protože již uběhla poměrně dlouhá doba od okamžiku, kdy se stěžovatel pokoušel ovlivňovat svědky, protože T. B. již byl vyslechnut a nacházel se mimo Českou republiku a protože v průběhu uplynulých tří měsíců byli vyslechnuti pouze tři svědci. Souhlasil proto s propuštěním stěžovatele na svobodu na peněžitou záruku ve výši 40 milionů korun českých, tj. 1,57 milionu €.

Dne 14. července 2004 městský soud v neveřejném zasedání tuto poslední část rozhodnutí zrušil a rozhodl o odmítnutí nabídky peněžité záruky s odůvodněním, že finanční prostředky stěžovatele jsou předmětem zajištění. Stěžovatel dříve informoval soud, že na svém výslechu netrvá.

23. Dne 16. dubna 2004 státní zástupce podle § 71 odst. 4 tr. ř. rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. ř., vzhledem k přísnosti hrozícího trestu a obavám z útěku a působení na svědky.

Po veřejném zasedání, které se konalo dne 21. května 2004 v přítomnosti stěžovatele, vrchní soud dne 24. května 2004 rozhodl o zamítnutí jeho stížnosti. Vrchní soud shledal, že rozhodné okolnosti případu se nezměnily, že podmínka nemožnosti skončit trestní stíhání pro obtížnost věci byla splněna a že obsah výpovědi učiněné svědkem P. P. odůvodňoval obavu, že by se stěžovatel znovu pokusil mařit trestní stíhání.

24. Dne 28. července 2004 soudce obvodního soudu zamítl čtvrtou žádost stěžovatele o propuštění na svobodu i jeho písemný slib. Obvodní soud poznamenal, že od posledního rozhodnutí ze dne 14. července 2004 nedošlo ke změně okolností a že důvody dané obavou z útěku trvají.

25. Dne 24. srpna 2004 státní zástupce na základě § 71 odst. 4 tr. ř. rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. a) tr. ř., přičemž se v této souvislosti ztotožnil se závěry, k nimž soudy dospěly v rozhodnutích ze dne 14. a 28. července 2004.

Dne 17. září 2004 vrchní soud stížnost podanou stěžovatelem v neveřejném zasedání zamítl. Shledal, že obava z útěku je vzhledem ke zvláštním okolnostem dané věci nadále vysoká a že je nezbytné pokračovat ve vyšetřování.

26. Rozhodnutím ze dne 7. září 2004, které nabylo právní moci dne 18. září 2004, soudce obvodního soudu zamítl pátou žádost stěžovatele o propuštění na svobodu s poukazem na obavu z útěku, přijal ale peněžitou záruku ve výši 40 miliónů Kč, kterou měla ve prospěch stěžovatele složit třetí osoba.

27. Dne 17. září 2004 byl stěžovatel propuštěn na svobodu na základě rozhodnutí státního zástupce přijatého na základě § 71 odst. 8 písm. c) a odst. 9 tr. ř., které upravují maximální dobu trvání vazby.

28. Při domovní prohlídce provedené dne 18. června 2005 stěžovatel uprchl a pomocí českého cestovního pasu znějícího na falešné jméno odcestoval na Seychelské ostrovy, kde zůstal až do dubna 2007. Dne 21. dubna 2007 byl zadržen v Jihoafrické republice, kam přicestoval pod falešnou identitou s cestovním pasem vydaným Seychelskou republikou. V současné době probíhá odvolací řízení o vydání stěžovatele do České republiky. Vláda uvedla, že proti stěžovateli je v České republice vedeno osm trestních řízení a v doplňujícím stanovisku z června 2008 poznamenala, že dotyčný byl ve čtyřech trestních věcech obžalován. Stěžovatel zase uvádí, že většina těchto trestních stíhání, která byla zahájena v letech 2002 až 2005, jsou stále ve stádiu přípravného řízení, neboť příslušné orgány nemají dostatečné důkazy, jimiž by prokázaly důvodnost svého podezření.

2. Průběh trestního řízení po dobu trvání vazby

29. Stěžovatel byl obviněn dne 20. srpna 2003 a výslechu se podrobil ve dnech 18. a 20. září 2003.

30. Dne 17. října 2003 státní zástupce požádal bankovní ústav o poskytnutí údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství.

31. Dne 22. října 2003 byl proveden další výslech stěžovatele a bylo zadáno provedení znaleckého posudku v odvětví počítačová analýza.

32. Od 23. října do 25. listopadu 2003 bylo vyslechnuto devět svědků.

33. Od 20. listopadu do 3. prosince 2003 si státní zástupce vyžádal provedení finančního šetření, odborné vyjádření z oboru počítačové techniky a posouzení údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství.

34. Od 5. do 15. prosince 2003 bylo vyslechnuto pět svědků.

35. Ve dnech 9. a 10. prosince 2003 české orgány požádaly své německé protějšky, aby v rámci právní pomoci vyslechly svědka T. B., státního občana Libanonu, trvale žijícího na území Německa. Tento výslech se uskutečnil dne 18. prosince 2003 za přítomnosti státního zástupce, policie a obhájce jednoho ze spoluobviněných stěžovatele. Obhájce stěžovatele, jenž byl vyrozuměn dne 16. prosince 2003, požádal o odklad výslechu, neboť se jej nemohl v tak krátké době zúčastnit. Této žádosti nebylo vyhověno, podle vlády z důvodu, že bylo nutné využít krátkého období, kdy svědek T. B., jinak po většinu času nedostupný, byl k dispozici německým orgánům.

36. Dne 22. prosince 2003 byl vyslechnut spoluobviněný stěžovatele.

37. Dne 6. ledna 2004 byl vyslechnut svědek.

38. Dne 7. ledna 2004 státní zástupce zažádal o údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství.

39. Dne 12. ledna 2004 bylo vyhodnoceno sledování osob.

40. Od 21. ledna do 24. února 2004 byli vyslechnuti tři spoluobvinění stěžovatele, z toho dva byli vyslechnuti dvakrát.

41. Dne 22. ledna 2004 byla podána žádost o vypracování posudku o zdravotním stavu stěžovatele; posudek byl doručen dne 12. února 2004.

42. Dne 23. ledna 2004 požádala obhajoba o možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu.

43. Od 4. února do 1. dubna 2004 byli vyslechnuti čtyři svědci.

44. Dne 12. února 2004 byl obhájci stěžovatele předán překlad protokolu z výslechu svědka T. B., který se uskutečnil v Německu dne 18. prosince 2003.

45. Dne 17. března 2004 byl proveden výslech stěžovatele.

46. Dne 3. května si státní zástupce vyžádal údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství.

47. Dne 4. května 2004 rozhodl policejní orgán o zajištění peněžních prostředků na účtu společnosti stěžovatele.

48. Dne 24. května 2004 byly vyhodnoceny výsledky finančního šetření.

49. Od 8. června do 20. srpna 2004 byl čtyřikrát vyslechnut jeden ze spoluobviněných; mezitím byli ve dnech 25. a 26. června 2004 vyslechnuti další spoluobviněný a dva svědci.

50. Vláda ve svém doplňujícím stanovisku ze dne 2. června 2008 uvedla, že u Městského soudu v Praze byla v dané věci podána obžaloba a že od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z května 2008 lze v řízení před tímto soudem pokračovat v nepřítomnosti stěžovatele.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO a praxe

51. Příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jsou obsažena v rozhodnutí Vokurka proti České republice (č. 40552/02, 16. říjen 2007) a v rozsudku Smatana proti České republice (č. 18642/04, § 64-76, 27. září 2007).

Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění účinném v rozhodné době)

52. Podle § 67 odst. 1 smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

53. Podle ustanovení § 68 lze vzít do vazby toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi. O vzetí do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

54. Podle ustanovení § 71 odst. 2 může vazba trvat jen nezbytně nutnou dobu. Podle znění tohoto ustanovení účinného do 30. června 2004 mohla vazba z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trvat nejdéle tři měsíce; to neplatilo, bylo-li zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Ustanovení § 71 odst. 2 věty druhé s účinností od 1. července 2004 stanoví, že vazba z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) může trvat nejdéle tři měsíce; pokud bylo zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, rozhodne v přípravném řízení o ponechání obviněného ve vazbě na návrh státního zástupce soudce a po podání obžaloby soud.

55. Jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu (§ 71 odst. 3).

56. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§ 71 odst. 4).

57. Obviněný má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí (§ 72 odst. 3).

58. Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu na základě záruky, písemného slibu nebo v rámci dohledu (§ 73) nebo přijetím složené peněžité záruky, jejíž výši tento orgán určil (§ 73a odst. 1). Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin teroru, vraždy, závažného a úmyslného ublížení na zdraví a v případě, že jsou dány jisté přitěžující okolnosti, pro trestný čin obecného ohrožení, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, loupeže, znásilnění a pohlavního zneužívání a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout (§ 73a odst. 1).

59. Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost (§ 74 odst. 1).

60. Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení a řízení předcházející napadenému usnesení (§ 147 odst. 1). Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci, nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl (§ 149 odst. 1).

61. V neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§ 240). V takovém případě se neveřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele (§ 242 odst. 1), jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny (§ 242 odst. 2 v účinnosti do 17. června 2005 – viz § 66 níže).

Judikatura Nejvyššího soudu

62. V usnesení sp. zn. 7 Tvo 57/2001 ze dne 25. dubna 2001 se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem obviněného, že odůvodnění napadeného usnesení je zejména, pokud jde o důvody vazby, nekonkrétní. Nejvyšší soud nicméně uvedl, že jde jen o neúplnost odůvodnění, a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly, neboť tyto důvody, které existují, pouze nebyly v odůvodnění napadeného usnesení odpovídajícím způsobem popsány a vysvětleny. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomněl, že přezkumná pravomoc soudu druhého stupně v řízení o stížnosti proti usnesení spočívá podle § 147 odst. 1 trestního řádu v tom, že přezkoumává správnost výroku napadeného usnesení, a že důvodem zrušení napadeného usnesení tudíž může být jen nesprávnost jeho výroku, a nikoli nedostatky v jeho odůvodnění, čímž se přezkumná pravomoc soudu druhého stupně v řízení o stížnosti proti usnesení liší od přezkumné pravomoci soudu druhého stupně v řízení o odvolání proti rozsudku.

Judikatura Ústavního soudu

63. K námitce obviněného (ve vazbě), že jej soudy před zamítnutím jeho žádosti o propuštění z vazby nevyslechly, Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03 ze dne 19. února 2004 uvedl:

„Především je třeba konstatovat, že platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. ř. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (...). Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, (...) nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby. (...) Za této situace nebylo potřebné, aby soudy musely znovu slyšet obviněného.[1]

Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 Úmluvy, konkrétně pak na rozsudek ve věci Nikolova proti Bulharsku (...). Podle názoru Ústavního soudu však tyto závěry nelze v případě stěžovatele nacházejícího se v odlišné procesní situaci použít. Evropský soud pro lidská práva rozhodoval na základě jiného skutkového stavu za situace, kdy podle tehdy platného bulharského trestního řádu o vzetí do vazby rozhodovali vyšetřovatel a prokurátor a kdy soudní kontrola se vztahovala toliko na formální předpoklady vazby. Současná česká právní úprava naproti tomu poskytuje obviněným osobám při rozhodování o vzetí do vazby a o dalším trvání vazby mnohem širší instrumentárium procesních prostředků, které jim umožňují uplatnit dostatečně efektivně právo na obhajobu a na soudní ochranu. (...) Za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§ 72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (...), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení. (...) V návaznosti na tyto závěry Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), jakož i toho, že není bez dalšího povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, považuje ze nutné jako obiter dictum uvést, že při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu § 72 odst. 3 tr. ř. nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním. V konkrétních případech může být takový osobní výslech před soudem vhodný a žádoucí, jestliže např. v žádosti jsou uplatňovány nové argumenty proti ponechání ve vazbě, jsou předkládány nové důkazní návrhy na podporu žádosti o propuštění apod. Při dokazování důvodů pro vzetí do vazby a pro další trvání vazby je zapotřebí zajistit dodržování požadavků rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Výslovně projevený požadavek obviněného na jeho osobní přítomnost při dokazování zakládá jeho právo na přítomnost při soudním projednávání v uvedených případech.[2] (...)“

64. Ústavní soud dne 23. března 2004 nálezem sp. zn. I. ÚS 573/02 zrušil dvě rozhodnutí, jimiž vrchní soud zamítl jednak stížnost dotyčného proti rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě a jednak jeho žádost o propuštění na svobodu. Ústavní soud shledal, že tato dvě rozhodnutí přijatá v neveřejném zasedání byla v rozporu s požadavky článku 5 odst. 4 a článku 6 odst. 1 Úmluvy a konstatoval následující:

„Vazba uvalená z důvodů uvedených v § 67 tr. ř. spadá do aplikačního záběru ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Přitom čl. 5 odst. 4 Úmluvy podle kterého: ,Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody neoprávněné (...)’, nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena. (...) Podle ustálené judikatury ESLP je třeba na tato přezkumná řízení nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, (...). To platí v každém případě, protože je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce nebo z úřední povinnosti (...) ve vztahu k ,přezkumu’ prováděnému státním zástupcem nutno poznamenat, že ESLP považuje za přezkum ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy pouze přezkum provedený soudním orgánem nebo alespoň orgánem, který má shodné institucionální rysy jako soud. (...) Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje (...). Rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy (...) Pro úplnost se dodává, že z výše uvedených důvodů ani rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí nelze považovat za rozhodování soudu druhého stupně, tak jak jej chápe ESLP z pohledu Úmluvy. Jde o rozhodnutí prvostupňové.[3]

(...) Též komentář k trestnímu řádu (...) připouští, že právo obviněného být slyšen je třeba respektovat i při rozhodování o ponechání ve vazbě (...). Odborné veřejnosti opakovaně předestřeli přesvědčivé argumenty pro tento výklad např. též (...).

To vše vede Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Praze svými rozhodnutími, na základě kterých ponechal stěžovatele ve vazbě, porušil ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (...).

Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10).[4] Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP. Jakým způsobem bude zajištěno slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě, budou moci rozhodnout obecné soudy v rámci standardních mechanismů pro sjednocování judikatury. Současný stav však je jednoznačně protiústavní a měl by být změněn.“

65. V nálezech sp. zn. IV. ÚS 385/03 a IV. ÚS 482/03 vydaných 21. dubna a 13. července 2004 Ústavní soud s poukazem na zásadu právní jistoty a předvídatelnosti konstatoval následující:

„(...) ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento ,údaj’ o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci.“

66. Dne 22. března 2005 vydalo plénum Ústavního soudu nález sp. zn. 45/04 (zveřejněný dne 17. června 2005 po číslem 239/2005 Sb.), jímž zrušilo problémové ustanovení § 242 odst. 2 tr. ř., a dospělo k názoru, že článek 5 odst. 4 Úmluvy požaduje, aby před rozhodnutím o stížnosti podané obviněným proti rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě soud dotyčného vyslechl. Ústavní soud při této příležitosti konstatoval následující:

„Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody (...) Přitom je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce, nebo z úřední povinnosti. (...) Existenci práva obviněného být slyšen i při rozhodování o ponechání ve vazbě připouští (...) i komentář(e) (z právní teorie).

Ze shora vyložených důvodů je tedy zcela zřejmé, že i v podmínkách českého právního řádu je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. (...) Podle platné právní úpravy (§ 240 tr. ř.) o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě (...) rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje žádnou ze zásad provádění tohoto řízení, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak ve shora uvedených rozhodnutích dovodil Evropský soud pro lidská práva, (který zdůrazňuje, že obviněný má) právo (...) být slyšen jako procesní strana (...). Neslouží tedy výlučně ani převážně ke zjištění názoru obviněného na trestní stíhání či na návrh státního zástupce (...) či rozhodnutí státního zástupce (...).[5]

Tomu, aby obviněný mohl být před rozhodnutím soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě naznačeným způsobem slyšen jako procesní strana, brání v platné právní úpravě podle trestního řádu právě ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, které účast obviněného (i kohokoliv jiného) při neveřejném zasedání vylučuje. (...) Znalost názoru obviněného na věc, tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, se z pohledu požadavků daných Úmluvou na tento druh řízení jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je podstatným znakem kontradiktornosti řízení. Význam práva na slyšení coby prvku veřejnosti při rozhodování soudu vystupuje do popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství svými možnostmi a prostředky ve fakticky horším postavení. Skutečnost, že soud rozhoduje o zákonnosti trvání vazby ex offo, stejně jako skutečnost, že u rozhodování soudu není přítomna ani jedna ze stran, a ryze formálně je tedy zachována rovnost stran před soudem, nemohou na uvedeném deficitu současné právní úpravy nic změnit. (...)

Obecné soudy tudíž nemají možnost jednoznačnou zákonnou úpravu vyložit tak, aby byla v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Způsob, jakým by to bylo možné, není uveden v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02. (...) je namístě zrušení protiústavního zákonného ustanovení. (...)

Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za potřebné uvést (...), (že) se v posuzované věci nejednalo o případ rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu (...). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že na toto řízení není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby (...)“

67. V nálezu sp. zn. 2603/07 ze dne 21. května 2008, který se týkal nekonání výslechu dotyčné osoby v řízení o jejím vzetí do vazby, Ústavní soud s odkazem na bod 39 svého nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 uvedl, že požadavek na osobní slyšení, jednoznačně stanovený judikaturou Soudu, se vztahuje jak na rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, resp. na rozhodování soudu o stížnosti proti tomuto rozhodnutí státního zástupce, tak na rozhodování soudu o žádosti o propuštění dotyčného na svobodu, neboť na tato řízení o přezkumu zákonnosti vazby lze vztáhnout tytéž požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, a není-li umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k nepřípustnému omezení svobody.

Právní teorie

68. Podle komentářů z právní teorie, z nichž stěžovatel cituje, není státní zástupce příslušný pro vzetí obviněného do vazby, neboť tato pravomoc je vyhrazena soudu; nemůže se rovněž dovolávat jiného důvodu vazby, než jaký shledal soud. Jestliže již obviněný působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, může soud rozhodnout, že se časové omezení délky vazby nařízené podle § 67 písm. b) nepoužije, a to buď v rozhodnutí o vzetí do vazby (i bez návrhu státního zástupce), nebo později v přípravném řízení (na návrh státního zástupce); v takovém případě to musí uvést ve výroku rozhodnutí. Státní zástupce tuto možnost nemá, ani když rozhoduje podle § 71 odst. 3 a 4 tr. ř.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

69. Soud se předně domnívá, že podle článku 42 odst. 1 jeho jednacího řádu je třeba stížnosti zaregistrované pod č. 39298/04 a 8723/05 spojit vzhledem k tomu, že skutkový základ druhé věci navazuje na události popisované v prvně uvedené věci.

I. k tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 písm. c) úmluvy

70. Stěžovatel na prvním místě napadá své vzetí do vazby nařízené dne 20. září 2003 a dále počáteční fázi tohoto opatření omezující jeho osobní svobodu, přičemž tvrdí, že soudy nezkoumaly náležitě všechny stránky skutkového stavu, na němž toto opatření založily, a že tak porušily vnitrostátní procesní normy.

Soud má za to, že tuto námitku je nutno zkoumat na poli článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání.“

71. Podle vlády jsou soudní rozhodnutí ze dnů 20. září a 23. října 2003 podložena náležitými a dostatečnými důvody a opírají se o konkrétní skutečnosti svědčící o minulém jednání stěžovatele. V žádném případě podle vlády nelze říci, že by soudy použily sumární formulace a stereotypní vyjádření či že by nepřihlédly k osobní situaci stěžovatele. Vláda uznává, že městský soud považoval některé závěry soudu prvního stupně za málo přesvědčivé, či dokonce nesprávné, domnívá se však, že se nejednalo závěry, které by byly pro nařízení vazby rozhodující, a že jednotlivé skutečnosti, které tento stížnostní soud prohloubil a rozvedl, již byly obsaženy v napadeném rozhodnutí, jehož výrok byl správný a jehož jediným nedostatkem bylo neúplné odůvodnění. Městský soud tak podle vlády neprováděl žádné další dokazování a vyšel hlavně ze skutečností, ze kterých vycházel již soud prvního stupně a které byly stěžovateli známy; městský soud nad tento rámec uvedl pouze to, že proti stěžovateli byla zahájena další trestní stíhání a že v jeho bydlišti byly nalezeny falešné cestovní pasy. Oprávněnost těchto důvodů se také potvrdila pozdějším jednáním stěžovatele, který v červnu 2005 uprchl na Seychelské ostrovy s pomocí pozměněného pasu; vláda v této souvislosti předkládá Soudu kopii tohoto pasu jako důkaz, že stěžovatel cestoval pod falešnou identitou.

72. Stěžovatel napadá v prvé řadě důvodnost podezření, na nichž se zakládala jeho vazba, a tvrdí, že soudy pouze zopakovaly text sdělení obvinění, jakož i prohlášení policie a státního zástupce, aniž by na základě kritické analýzy vyjádřily vlastní závěry.

73. Ohledně důvodů své vazby stěžovatel upozorňuje na nedostatečnost a nepřesnost rozhodnutí obvodního soudu. Tvrdí, že v zájmu nápravy těchto nedostatků městský soud učinil nejen jistá zpřesnění, ale také uvedl nové důvody, přičemž dospěl k nesprávným a nepodloženým závěrům. Stěžovatel dále podotýká, že soudy neobjasnily, jak mohl působit na svědka J. L., jehož totožnost a bydliště nebyly zjištěny, a že nepřihlédly k neexistenci jakéhokoli předchozího případu útěku ani si nevyžádaly znalecký posudek, na jehož základě bylo možné určit, zda cestovní pasy nalezené v jeho bydlišti byly falešné. Úvahy o tom, že jeho domnělé pokusy o ovlivňování svědků v rámci jiných trestních stíhání se vztahovaly k trestné činnosti, která je předmětem posuzovaného řízení, jsou podle něj pouhou spekulací městského soudu. Byly mu takto vytýkány skutky, k nimž došlo před zahájením předmětného řízení, zatímco účelem § 67 písm. b) tr. ř. je postihovat jednání vedoucí k maření probíhajícího trestního stíhání. Navíc na rozdíl od názoru Ústavního soudu obsaženého v jeho usnesení ze dne 5. května 2004 závažnost hrozícího trestu, která v soudních rozhodnutích ostatně nebyla konkretizována, by sama o sobě neměla být dostačujícím důvodem pro obavu z útěku.

74. Stěžovatel konečně tvrdí, že se po svém propuštění v září 2004 spravedlnosti nevyhýbal a že události z června 2005, k nimž došlo z důvodu trvající persekuce ze strany českých orgánů, která vyvrcholila novou domovní prohlídkou, nejsou pro posuzování této stížnosti nijak rozhodné. Jakožto občan Seychelské republiky tam pouze hledal ochranu a rovněž tak nebylo prokázáno, že by použil pozměněného cestovního pasu.

75. Soud připomíná, že článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy dovoluje vzetí určité osoby do vazby pouze v rámci trestního řízení za účelem jejího předvedení před příslušný soudní orgán, je-li dáno důvodné podezření, že tato osoba spáchala trestný čin (Jėčius proti Litvě, č. 34578/97, § 50, ESLP 2000-IX). Proto je třeba se zabývat otázkou, zda se zatčení a zbavení svobody zakládalo na dostatečných objektivních skutečnostech, z nichž plyne „důvodné“ podezření, že se předmětné skutky skutečně staly, a zda se na tyto skutky vztahují ustanovení trestního zákona o trestných činech. Existence důvodného podezření předpokládá, že jsou dány skutečnosti nebo informace, jimiž by bylo možné přesvědčit nezávislého a objektivního pozorovatele o tom, že se dotyčná osoba mohla dopustit trestného činu. Tyto skutečnosti, na nichž se podezření zakládá, však nemohou být stejné úrovně jako skutečnosti potřebné k odůvodnění odsouzení, nebo i k podání obžaloby, což je předmětem až další fáze trestního řízení [Svipsta proti Lotyšsku, č. 66820/01, § 79, ESLP 2006‑III (výňatky)].

76. Ve věcech zákonnosti zbavení svobody odkazuje článek 5 odst. 1 v podstatných ohledech na vnitrostátní právní předpisy a zakotvuje povinnost dodržovat vnitrostátní normy hmotněprávní i procesní, navíc však požaduje, aby každé opatření vedoucí k omezení osobní svobody bylo v souladu s cílem, který je v tomto ustanovení vyjádřen, tj. chránit jednotlivce před svévolí (Włoch proti Polsku, č. 27785/95, § 108 a 109, ESLP 2000‑XI). Výklad a aplikace vnitrostátního práva přísluší především vnitrostátním orgánům, zejména soudům. Vzhledem k tomu, že nedodržení vnitrostátního práva vede z hlediska článku 5 odst. 1 k porušení Úmluvy, znamená to, že Soud může a musí ověřit, zda byly vnitrostátní právní předpisy respektovány.

77. Soud v rámci posuzované věci nejprve poznamenává, že stěžovatel před vnitrostátními stížnostními soudy nezpochybňoval důvodnost podezření, o nichž se zmiňoval obvodní soud. Soud dále poukazuje na skutečnost, že obvodní soud založil svůj závěr o existenci konkrétních podezření, coby důvodu pro nařízení vazby stěžovatele, na celé řadě písemností obsažených ve spise a že mimoto nikdo nezpochybňuje fakt, že podvod je „trestným činem“ ve smyslu Úmluvy. V tomto stadiu řízení neměly soudy rozhodující o vazbě toto podezření potvrdit, nebo vyloučit, jak to stěžovatel podle všeho požaduje. S ohledem na velký počet důkazů, které měly orgány činné v trestním řízení v okamžiku vzetí do vazby k dispozici, není podle Soudu pochyb o existenci důvodného podezření, že se stěžovatel dopustil skutků představujících závažné trestné činy.

78. Soud je dále toho názoru, že vzetí stěžovatele do vazby bylo v rámci vnitrostátního práva dostatečně odůvodněno. Soudy totiž odůvodnily svá rozhodnutí nejen možností stěžovatele opatřit si falešné cestovní pasy a tím, že mu hrozil vysoký trest, což jej podle nich mohlo přimět, aby se vyhýbal spravedlnosti, ale také obavou, že bude působit na svědky, jmenovitě na T. B., jemuž již v minulosti předával pokyny. Z těchto rozhodnutí tedy vyplývá, že závažnost hrozícího trestu nebyla jedinou skutečností, k níž soudy přihlédly, a že městský soud provedl důkladné posouzení situace stěžovatele. Není tedy důvodu, aby Soud považoval vzetí stěžovatele do vazby za svévolné nebo nařízené v rozporu s vnitrostátními procesními normami.

79. Sdělení obvinění stěžovateli a podání obžaloby k soudu, k němuž sice došlo po uplynutí znepokojivě dlouhé doby (viz § 50 výše), dále ukazují, že zbavení osobní svobody sledovalo v posuzované věci cíl, který byl v souladu s článkem 5 odst. 1 Úmluvy.

80. Z toho vyplývá, že tato námitka musí být podle článku 35 odst. 3 a 4 Úmluvy zamítnuta jako zjevně neopodstatněná.

II. K TVRZENÝM PORUŠENÍM ČLÁNKU 5 ODST. 3 ÚMLUVY

81. Stěžovatel tvrdí, že byl ve vazbě ponechán nezákonně, a namítá, že nemohl úspěšně žádat o propuštění na svobodu formou nahrazení vazby zárukou.

Poukazuje přitom na článek 5 odst. 3 Úmluvy, který stanoví:

„3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci, a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k přelíčení.“

82. Vláda s těmito námitkami nesouhlasí.

1. K zákonnosti ponechání stěžovatele ve vazbě

83. Stěžovatel tvrdí, že v rozhodnutích o jeho ponechání ve vazbě jsou pouze zopakovány skutečnosti uvedené v rozhodnutích o jeho vzetí do vazby. Namítá také, že státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 19. prosince 2003 dospěl k názoru, že se na posuzovaný případ použije ustanovení § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř., které umožňuje neaplikovat časové omezení délky koluzní vazby, zatímco podle stěžovatele má být takové opatření nařízeno soudem a má být obsaženo ve výroku příslušného rozhodnutí.

A. K přijatelnosti

84. Soud konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této části stížnosti, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

a) Vyjádření účastníků řízení

85. Stěžovatel tvrdí, že se orgány v průběhu celého řízení spokojily se stále se opakujícími argumenty a s totožnými formulacemi. Vzhledem k tomu, že postupovaly rutinně a nedbaly argumentů obhajoby, jen zřídkakdy podle něj projevily snahu o ověření řádného průběhu stíhání, ačkoli od roku 2004 se časové intervaly mezi vyšetřovacími úkony stále prodlužovaly. Argumenty vlády o složitosti věci a o náležité péči orgánů tedy podle stěžovatele nejsou přesvědčivé, zejména s ohledem na skutečnost, že přípravné řízení nebylo ani v březnu 2008 dokončeno; ponechání stěžovatele ve vazbě tedy podle něj orgánům nepomohlo v tom, aby řízení vedly rychleji (viz, mutatis mutandis, Tariq proti České republice, č. 75455/01, § 93, 18. duben 2006).

86. Stěžovatel zpochybňuje, že by byl v rozhodnutí ze dne 23. října 2003 řádně seznámen s důvody pro použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř. Tvrdí, že se rozhodnutí ze dne 23. října 2003 nezmiňuje ani o tomto ustanovení, ani o délce vazby odůvodněné § 67 písm. b) tr. ř. Každopádně považuje za nelogické, že v rozhodnutí o jeho vzetí do vazby orgány rozhodly o něčem, co mělo být rozhodnuto o tři měsíce později, a to tím spíše, že trestní řád upravuje přezkum vazebních důvodů každé tři měsíce. V posuzované věci se stěžovatel dle vlastních slov dozvěděl o použití předmětného ustanovení až z rozhodnutí státního zástupce dne 19. prosince 2003, přestože se právní teorie shoduje na tom, že takovéto rozhodnutí, které se týká existence vazebních důvodů, musí být standardně vydáno soudem. V tomto ohledu zdůrazňuje, že předmětná část § 71 odst. 2 tr. ř. byla s účinností od 1. července 2004 novelizována (viz § 54 výše in fine).

87. Vláda tvrdí, že rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel ponechán ve vazbě a jimiž byly zamítnuty jeho žádosti o propuštění na svobodu, vycházela z konkrétních skutečností, z nichž logicky a racionálně vyplývaly obavy, že uprchne a bude působit na svědky. Orgány podle vlády zdaleka nepostupovaly stereotypně, nýbrž s požadovanou péčí, přičemž pokaždé zkoumaly, zda se okolnosti případu a situace stěžovatele nezměnily.

88. Pokud jde o použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř., vláda odkazuje na argument Ústavního soudu (viz § 21 výše), podle nějž český trestní řád neurčuje, jakým způsobem má být deklarováno neuplatnění tříměsíční lhůty pro koluzní vazbu, a dále tvrdí, že toto opatření sice mělo být předmětem soudního rozhodnutí, nicméně v případě, kdy se ve výroku rozhodnutí konstatuje, že obviněný je vzat do vazby nebo ponechán ve vazbě podle § 67 písm. b) tr. ř., a v odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvede, že před vzetím do vazby se již dotyčný pokoušel mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, je tento postup v souladu se zákonem i s judikaturou Ústavního soudu, na niž se stěžovatel odvolává (viz § 65 výše), neboť z takového rozhodnutí dostatečně vyplývá, že se časové omezení na daný případ nepoužije. To se také stalo v posuzované věci, kdy městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 23. října 2003 řádně vylíčil, že stěžovatel již ovlivňoval svědky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel s tímto rozhodnutím mohl seznámit a následně je mohl napadnout, zásada právní jistoty nebyla porušena. Pokud jde o rozhodnutí ze dne 19. prosince 2003, státní zástupce v něm pouze zopakoval skutečnosti konstatované městským soudem, aniž v něm zmínil nové vazební důvody; podle vlády tento postup potvrdil vrchní soud i Ústavní soud, které jsou při výkladu a aplikaci vnitrostátního práva v lepším postavení než Soud.

b) Hodnocení Soudu

89. Soud již mnohokrát prohlásil, že článek 5 odst. 3 Úmluvy poskytuje osobám, které byly zatčeny nebo jinak zbaveny svobody pro podezření, že spáchaly trestný čin, záruky proti svévolnému nebo neodůvodněnému zbavení svobody. Hlavním účelem tohoto ustanovení, které tvoří s článkem 5 odst. 1 písm. c) jeden celek, je zajistit, aby došlo k propuštění, jakmile zbavení svobody přestane být přiměřené, neboť existuje domněnka ve prospěch propuštění na svobodu. První slova článku 5 odst. 3 neznamenají pouze přístup zadrženého k soudnímu orgánu; jejich smyslem je, že soudce nebo úřední osoba, před které zatčený předstoupí, musí posoudit okolnosti, které hovoří pro nebo proti zbavení svobody, rozhodnout dle právních kritérií o existenci důvodů, které ke zbavení svobody opravňují, a nejsou-li tyto důvody dány, nařídit propuštění. Jinými slovy, článek 5 odst. 3, jehož cílem je ochrana jednotlivce před svévolí poskytnutím záruky, že opatření vedoucí ke zbavení svobody bude podrobeno nezávislému soudnímu přezkumu, vyžaduje, aby soudce zkoumal odůvodněnost zbavení svobody (Aquilina proti Maltě [velký senát], č. 25642/94, § 47, ESLP 1999‑III; McKay proti Spojenému království [velký senát], č. 543/03, § 41, ESLP 2006‑X).

90. Soud rovněž připomíná, že jedná-li se o zbavení svobody, je zvlášť důležité vyhovět zásadě právní jistoty. Je tedy zásadní, aby podmínky pro zbavení svobody byly ve vnitrostátním právním řádu jasně vymezeny, aby jeho aplikace byla předvídatelná a aby tento právní řád splňoval kritérium „zákonnosti“ stanovené Úmluvou. Podle tohoto kritéria musí být právo dostatečně přesné, aby občan mohl v míře přiměřené okolnostem případu předvídat, popřípadě s využitím odborné pomoci, jaké důsledky lze z určitého úkonu vyvodit (Boicenco proti Moldávii, č. 41088/05, § 149, 11. červenec 2006).

91. V této věci se tedy má Soud vyjádřit k zákonnosti prvního prodloužení vazby stěžovatele, k němuž došlo po počátečním tříměsíčním období. V tomto ohledu je Soud nucen konstatovat, že rozhodnutí městského soudu ze dne 23. října 2003 na žádném místě neodkazuje na použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř. Soud rovněž souhlasí s argumentem stěžovatele, že soudy se mají vyjadřovat k existenci vazebních důvodů daných v okamžiku, kdy rozhodují; postup, kdy soud rozhodující o vzetí do vazby předjímá rozhodnutí o prodloužení tohoto opatření, jež má být přijato o tři měsíce později, se tedy nejeví být v souladu se zárukami stanovenými v článku 5 Úmluvy. Pokud jde o rozhodnutí ze dne 19. prosince 2003, jehož odůvodnění odkazuje na předmětné ustanovení, není sporu o tom, že bylo přijato státním zástupcem, který neztělesňuje požadované záruky nezávislosti. Toto rozhodnutí sice bylo dne 16. ledna 2004 potvrzeno vrchním soudem, je však třeba konstatovat, že k tomuto datu již tříměsíční lhůta stanovená v § 71 odst. 2 uplynula.

92. Soud poukazuje na skutečnost, že český Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 9. září 2004 uznal, že trestní řád neurčuje, jakým způsobem má být deklarováno neuplatnění tříměsíční lhůty podle § 71 odst. 2 věty druhé. Soud má za to, že taková mezera ve vnitrostátním právu je v rozporu s výše uvedenými požadavky na právní jistotu a předvídatelnost. V této souvislosti je nerozhodné, že předmětné ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. bylo k 1. červenci 2004 změněno tak, že se nyní požaduje, aby o této věci rozhodl soudce nebo soud.

93. Soud neztrácí ze zřetele skutečnost, že vnitrostátní orgány dopěly k závěru o nutnosti ponechat stěžovatele ve vazbě také z důvodu stanoveného v § 67 písm. a) tr. ř., jehož se ustanovení § 71 odst. 2 netýká. Avšak vzhledem k tomu, že další aplikace § 67 písm. b) tr. ř. měla dopad na režim vazby stěžovatele i na jeho možnost úspěšně žádat propuštění na svobodu formou nahrazení vazby zárukou (viz níže), a s ohledem na prvořadý význam ochrany jednotlivce před svévolí má Soud za to, že výše uvedený nedostatek vnitrostátního právního řádu a situace, která tímto nedostatkem v dané věci vznikla, byly v rozporu s právem stěžovatele zaručeným článkem 5 odst. 3. Za tohoto stavu Soud nepovažuje za nutné se zabývat otázkou, zda se důvody, které soudy v daném případě použily, jeví být „relevantní“ a „dostatečné“ a zda příslušné vnitrostátní orgány věnovaly dalšímu postupu v řízení „zvláštní péči“.

94. V této souvislosti tedy k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy došlo.

2. Ke slučitelnosti § 73 a 73a trestního řádu s článkem 5 odst. 3 Úmluvy

95. Stěžovatel dále namítá, na poli článku 5 odst. 3 Úmluvy, že kvůli aplikaci § 73 a 73a tr. ř. nemohl úspěšně žádat o propuštění na svobodu formou nahrazení vazby zárukou.

A. K přijatelnosti

96. Soud konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této části stížnosti, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

a) Vyjádření účastníků řízení

97. Stěžovatel s odkazem na rozsudek Caballero proti Spojenému království ([velký senát], č. 32819/96, ESLP 2000‑II) tvrdí, že k porušení článku 5 odst. 3 dojde vždy, kdy zákonodárce předem vyloučí možnost propuštění na svobodu formou poskytnutí peněžité záruky, ať již stanovením kritéria týkajícího se trestného činu, pro který je obviněný stíhán, nebo na základě použitého vazebního důvodu. I když se zbavení svobody obviněného může zdát vhodné, zejména v počáteční fázi trestního řízení, vyvstává podle něj otázka, zda má k takovému opatření docházet na základě zákonného ustanovení, které vylučuje veškeré výjimky, nebo zda o tom přísluší rozhodnout soudu; obviněný by měl mít vždy právo žádat o propuštění na svobodu formou poskytnutí peněžité záruky a na to, aby o této žádosti rozhodl soud po posouzení všech stránek případu.

98. Stěžovatel dále nesouhlasí s argumentem vlády, že časové omezení je zárukou přiměřenosti daného opatření, a to proto, že ustanovení § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř. stanoví výjimku, kdy se toto omezení nepoužije. Stěžovatel zdůrazňuje, že orgány této výjimky v projednávané věci využily a že teprve dne 7. června 2004 bylo rozhodnuto, že vazební důvod podle § 67 písm. b) již netrvá. Takto uplynulo bezmála devět měsíců, aniž se mohl na soudech domáhat nahrazení vazby méně omezujícím opatřením. Stěžovatel se však domnívá, že i v případech upravených v § 71 odst. 2 tr. ř. by mělo být ponecháno na uvážení soudu, aby rozhodl, zda respektování osobní svobody převažuje nad zájmem na řádném průběhu trestního stíhání, či nikoli.

99. Dle názoru vlády se projednávaná věc ve dvou aspektech liší od případů, v nichž Soud rozhodoval o situacích, kdy vnitrostátní právo bránilo určité kategorii zadržených žádat o nahrazení vazby méně omezujícím opatřením (S. B. C. proti Spojenému království, č. 39360/98, 19. červen 2001; Boicenco, cit. výše).

Zaprvé, jednotlivci, jimž britské a moldavské zákony neumožňovaly žádat o propuštění formou poskytnutí záruky, byli obviněni z určitých nejzávažnějších trestných činů, zatímco podle českého práva jsou o tuto možnost připraveni ti zadržení, u nichž je dána důvodná obava, že budou ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování případu. Smyslem vazby tedy není potrestat dotyčného, nýbrž zajistit řádný průběh trestního stíhání. Podle vlády se totiž jeví jako rozumné, aby v počátečních fázích trestního řízení nebyl poskytnut benefit spočívající v možnosti nahradit vazbu zárukou těm obviněným, u nichž hrozí, že budou působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit řízení.

Druhý rozdíl tkví v tom, že český trestní řád omezuje trvání koluzní vazby, a tedy i nemožnosti nahradit ji peněžitou zárukou, na tři měsíce. Podle vlády je tak zásada proporcionality respektována, neboť v pozdějším stadiu řízení již právo na osobní svobodu převažuje nad veřejným zájmem na řádném průběhu řízení (viz nesouhlasné stanovisko ve věci C. C. proti Spojenému království, stížnost č. 32819/96, zpráva Komise ze dne 30. června 1998). Pouze ve výjimečných případech, kdy již obviněný působil na svědky, a kdy je tedy tím spíše důvodné obávat se takového jednání, může být dle vlády tato doba na základě soudního rozhodnutí překročena a méně omezující opatření se nepovažují za způsobilá dosáhnout stejného cíle jako vazba. Tak tomu dle jejího názoru bylo i v dané věci.

b) Hodnocení Soudu

100. Soud nejprve poznamenává, že by se z hlediska rozsudku Wemhoff proti Německu (27. červen 1968, série A č. 7, § 15) mohlo zdát, že stát má povinnost zajistit propuštění podmíněné zárukami pouze v případě, kdy obava z útěku je jediným důvodem pro ponechání obviněného ve vazbě. Z rozsudků S .B. C. a Boicenco (viz výše) však vyplývá, že k porušení článku 5 odst. 3 dojde, jestliže právní předpisy předem vyloučí veškerý soudní přezkum vazby (pre-trial detention), a tedy možnost domoci se v průběhu řízení propuštění na peněžitou záruku (pre-trial release on bail). Soud v těchto věcech konstatoval, že nemožnost určitých kategorií zadržených, kteří byli obviněni ze závažných trestných činů, úspěšně žádat o prozatímní propuštění na svobodu je jednoznačně v rozporu se samostatným právem přiznaným v druhé části věty v rámci odstavce 3.

101. Soud také připomíná, že článek 5 odst. 3 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost podrobit ponechání určité osoby ve vazbě přezkumu a zajistit její propuštění, jestliže již okolnosti její zbavení svobody neodůvodňují; pokračování vazby je totiž v určité věci odůvodněné jen tehdy, pokud existují konkrétní známky toho, že reálný požadavek veřejného zájmu převažuje, bez ohledu na presumpci neviny, nad pravidlem respektování osobní svobody vyjádřeným v článku 5 Úmluvy (viz z mnoha dalších McKay [velký senát], cit. výše, § 42 a 45).

102. V posuzované věci byla ustanovení § 73 a 73a odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 67 písm. b), který byl na daný případ použit, zákonnou překážkou, kvůli níž nebylo možné, aby soudy posoudily nabídku stěžovatele na poskytnutí záruk učiněnou v jeho prvních dvou žádostech o propuštění na svobodu (viz § 14 a 18 výše). Tato překážka trvala až do 7. června 2004, kdy soud rozhodl, že již vůči stěžovateli nebude namítat obavu z působení na svědky podle § 67 písm. b) tr. ř.

103. Z toho vyplývá, že nedostatek soudního přezkumu se týkal pouze záruk, jež měly nahradit stěžovatelovu vazbu, a že tento nedostatek přezkumu byl časově omezen. S ohledem na rozhodnutí přijatá jednotlivými soudy v průběhu celého trvání vazby však nelze říci, že by byl stěžovatel zcela připraven o možnost přezkumu, zda nadále trvá důvodné podezření ze spáchání předmětného trestného činu, a dalších důvodů pro jeho propuštění na svobodu. Na rozdíl od věcí S. B. C. a Boicenco (shora uvedené rozsudky) vnitrostátní soudy měly možnost nařídit bezpodmínečné propuštění na svobodu po celou dobu trvání trestního řízení vedeného proti stěžovateli, nebo po 7. červnu 2004 rozhodnout o přijetí záruk upravených v § 73 a 73a tr. ř. Dle názoru Soudu tak byly požadavky článku 5 odst. 3 dodrženy.

104. V tomto ohledu tedy k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy nedošlo.

III. k tvrzeným porušením článku 5 odst. 4 úmluvy

105. Stěžovatel tvrdí, že řízení, v jehož rámci napadal zákonnost své vazby, nebylo v souladu s požadavky článku 5 odst. 4 Úmluvy, který zní:

„4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“

106. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.

1. Ke kontradiktornosti řízení

107. Stěžovatel tvrdí, že v rozhodnutí ze dne 23. října 2003 městský soud nahradil povrchní a nelogické důvody uplatněné soudem prvního stupně vlastními úvahami, nedal mu však možnost se vyjádřit. Rovněž namítá, že vrchní soud při rozhodování ve věci dne 16. ledna 2004 bez váhání vycházel z překladu protokolu, který v té době neměla obhajoba k dispozici, a nenařídil jednání, při kterém by ho vyslechl.

A. K přijatelnosti

108. Soud konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této části stížnosti, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

a) Vyjádření účastníků řízení

109. Stěžovatel tvrdí, že městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. října 2003, které bylo vydáno v neveřejném zasedání, vycházel z nových skutečností, aniž mu dal možnost přednést své argumenty, zejména vyjádření ke stanovisku státního zástupce. Napravil tak pochybení obvodního soudu a zřekl se své úlohy stížnostního soudu, když posuzoval celou řadu písemností a informací, které nebyly v napadeném rozhodnutí zmíněny. Přinejmenším jedno zjištění bylo zcela nové, a sice zjištění – podle vlády rozhodné pro použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř. na daný případ (viz § 88 výše) –, že stěžovatel již působil na svědky. Stěžovatel tvrdí, že pokud nemohl vědět, o které skutečnosti se městský soud bude opírat, nemohl se k nim ani vyjádřit.

110. V rozhodnutí ze dne 16. ledna 2004 vrchní soud podle stěžovatele odkazoval na důkaz, který obhajoba neměla k dispozici, protože překlad protokolu o výslechu T. B. obdržela teprve dne 12. února 2004. Vzhledem k tomu, že obhájce stěžovatele byl o konání výslechu uvědomen pouhé dva dny předem, neměl reálnou možnost se jej zúčastnit, protože se konal v zahraničí. Odhlédneme-li od tvrzení založeného na tomto protokolu, vrchní soud pouze zopakoval skutečnosti citované v předchozích rozhodnutích a nebyl schopen ani pět měsíců po zahájení stíhání předložit aktuální a přiměřené důvody na podporu ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel konečně namítá, že nebyl slyšen. Vzhledem k tomu, že článek 5 odst. 4 nelze vztáhnout na řízení před státním zástupcem, domnívá se, že měl být slyšen vrchním soudem, a zdůrazňuje, že tento soud přesto nepokládal za nutné zjistit jeho názor ústně, zatímco v okamžiku přijetí rozhodnutí ze dne 16. ledna 2004 již uplynuly čtyři měsíce od jeho prvního výslechu před soudem, který se konal dne 20. září 2003.

111. Vláda poznamenává, že rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby bylo soudcem obvodního soudu přijato po výslechu stěžovatele, jehož se účastnili jeho obhájci, že proti tomuto rozhodnutí bylo možné podat stížnost, že taková stížnost skutečně podána byla a že byla posouzena městským soudem v neveřejném zasedání dne 23. října 2003. Podle vlády je třeba na řízení před soudy těchto dvou stupňů pohlížet jako na jedno řízení. Soudní přezkum podle článku 5 odst. 4 byl tedy v dané věci obsažen v rozhodnutí o zbavení svobody, které bylo vydáno soudem v řízení respektujícím požadované záruky (Graužinis proti Litvě, č. 37975/97, § 32, 10. říjen 2000).

112. I zásada rovnosti zbraní byla dodržena, neboť neveřejného zasedání městského soudu nebyl přítomen ani stěžovatel, ani státní zástupce. Mezi výslechem dne 20. září 2003 a rozhodnutím stížnostního soudu ze dne 23. října 2003 navíc nenastaly žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly rozhodnutí o stížnosti a vyžadovaly slyšení stěžovatele, neboť mezi oběma daty uplynula poměrně krátká doba. Podle vlády městský soud vycházel pouze ze skutečností, které byly účastníkům řízení známy v okamžiku vydání rozhodnutí obvodního soudu a které městský soud pouze upřesnil a dále rozvedl. Vedle těchto skutečností zmínil městský soud pouze dvě další, a to zaprvé zahájení dalších trestních stíhání proti stěžovateli, k čemuž se stěžovatel vyjádřil při svém výslechu dne 20. září 2003, a zadruhé nález falešných cestovních pasů při domovní prohlídce provedené v bydlišti stěžovatele. Podle vlády se obhájce stěžovatele s protokoly z této domovní prohlídky seznámil dne 22. října 2003 při studiu spisu, reagoval na ně v doplnění odůvodnění předmětné stížnosti a stěžovatel o slyšení v této věci nežádal.

113. To, že se obhajoba nezúčastnila výslechu T. B., a že tedy na výpověď nemohla reagovat ve stížnosti proti rozhodnutí ze dne 19. prosince 2003, lze klást za vinu jedině samotné obhajobě (viz, mutatis mutandis, Garcia Alva proti Německu, č. 23541/94, 13. únor 2001). Obhájcům stěžovatele navíc nic nebránilo v tom, aby se s dotyčným protokolem seznámili později; o nahlédnutí do spisu však požádali až dne 23. ledna 2004, tzn. po vydání předmětného rozhodnutí vrchního soudu. Skutečnosti vyplývající z předmětného protokolu beztak nebyly v dané věci rozhodující a nebyly jedinými důvody, z nichž napadené rozhodnutí vycházelo.

114. Vláda navíc konstatuje, že vrchní soud rozhodoval v nepřítomnosti obou stran, a zdůrazňuje, že v průběhu vazby stěžovatele soudy zkoumaly zákonnost tohoto opatření celkem čtrnáctkrát a stěžovatele k této věci vyslechly ve dnech 20. září 2003, 21. května 2004 a 4. června 2004. Podle vlády soudy vždy náležitě posoudily námitky stěžovatele, umožnily mu vyjádřit se a neváhaly jej vyslechnout, jakmile to považovaly za nutné (viz rozhodnutí ze dne 7. května 2004 citované v § 22 výše); stěžovatel krom toho nikdy o slyšení nepožádal.

115. Podle vlády sice musejí být procesní práva osob zbavených osobní svobody respektována, je však také nutno přihlížet k zájmu na řádném fungování soudního systému a k cíli článku 5 odst. 4, který zaručuje urychlený přezkum zákonnosti vazby a jehož procesní požadavky jsou pružnější než požadavky článku 6. Vláda, stejně jako Ústavní soud (viz § 63 výše), upozorňuje na nebezpečí průtahů a přetížení soudů s tím, že průběh trestního řízení by mohl být paralyzován, pokud by zadržený měl být slyšen při každém přezkumu jeho zbavení svobody, tedy potenciálně každé dva týdny. Konečně ani z Úmluvy, ani z judikatury Soudu nevyplývá povinnost konat jednání vždy, kdy je stížnostnímu soudu podán návrh ve věci vazby.

b) Hodnocení Soudu

116. Soud připomíná, že článek 5 odst. 4 přiznává každému, kdo byl zatčen nebo jinak zbaven svobody, právo podat návrh ohledně procesních a hmotněprávních požadavků nezbytných pro zajištění „zákonnosti“ zbavení jeho svobody ve smyslu článku 5 odst. 1. Řízení podle článku 5 odst. 4 sice nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké článek 6 stanoví pro občanskoprávní a trestní řízení, musí se však jednat o řízení soudní a musí poskytovat záruky uzpůsobené charakteru zbavení svobody. Konkrétně řízení o stížnosti ve vazební věci musí být kontradiktorní a musí zaručovat rovnost zbraní účastníků řízení, tj. státního zástupce a zadrženého.

První zárukou vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy je právo být skutečně slyšen soudcem, jemuž je podána stížnost ve vazební věci. Pokud jde o osoby zbavené svobody za podmínek uvedených v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, článek 5 odst. 4 vyžaduje konání jednání; to musí být kontradiktorní, což běžně předpokládá zastoupení obhájcem a možnost případně dát předvolat a vyslýchat svědky (Nikolova proti Bulharsku [velký senát], č. 31195/96, § 58, ESLP 1999‑II; Reinprecht proti Rakousku, č. 67175/01, § 31, ESLP 2005‑XII; Svipsta, cit. výše, § 129).

Krom toho o rovnosti zbraní nelze hovořit, je-li právnímu zástupci odepřen přístup k dokumentům z vyšetřovacího spisu, jehož prostudování je nezbytné pro účinné uplatnění námitek k zákonnosti vazby jeho mandanta (Fodale proti Itálii, č. 70148/01, § 41, ESLP 2006‑VII). Mezi posouzením nutnosti vazby a pozdějším posouzením viny je příliš těsný vztah na to, aby bylo možné poskytnutí písemností v prvním případě odepřít, zatímco ve druhém případě to zákon vyžaduje. Vnitrostátní orgány sice tento požadavek mohou splnit různými způsoby, avšak metoda, kterou použijí, musí vždy zaručovat, že obhajoba bude uvědomena o stanoviscích podaných státním zastupitelstvím a bude mít reálnou možnost se k nim vyjádřit. Zásadní informace pro posouzení zákonnosti vazby určité osoby proto musejí být vždy poskytnuty jejímu právnímu zástupci způsobem přizpůsobeným dané situaci (rozsudek Svipsta, cit. výše, § 129 a 137).

117. V posuzovaném případě není sporu o tom, že stížnost podaná stěžovatelem proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 20. září 2003 poté, co se konal jeho výslech, byla zkoumána v neveřejném zasedání a bez účasti stran. Soud připouští, že za jistých okolností, zejména tehdy, kdy dotyčný mohl stanout před soudem rozhodujícím o jeho vazbě v prvním stupni, není k dodržení procesních požadavků obsažených v článku 5 odst. 4 třeba, aby stanul před soudem stížnostním (Rahbar-Pagard proti Bulharsku, č. 45466/99 a 29903/02, § 67, 6. duben 2006). Soud však podotýká, že při určování, zda řízení spadající pod článek 5 odst. 4 poskytuje nezbytné záruky, je třeba přihlédnout ke zvláštní povaze okolností, za nichž probíhá (Megyeri proti Německu, rozsudek ze dne 12. května 1992, série A č. 237‑A, § 22).

118. V tomto případě se totiž daná situace jeví zvláštní v tom, že nikdo nepopírá, že městský soud po zralé úvaze podstatně rozvedl a konkretizoval vazební důvody, které obvodní soud předtím prezentoval dosti neurčitě. Městský soud mimoto ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podané stěžovatelem (viz § 12 výše in fine) uvedl, že mu nic nebránilo ve shromáždění vlastních důkazů, a proto v projednávané věci požádal státního zástupce o poskytnutí dalších podkladů. Všechny tyto dokumenty sice byly součástí spisu, do nějž obhajoba měla možnost nahlédnout, nicméně je třeba shodně se stěžovatelem konstatovat, že tento nemohl předvídat, z jakých konkrétních skutečností bude městský soud vycházet při rozhodování o nutnosti jeho vzetí do vazby. Rovněž je třeba se ztotožnit s argumentem stěžovatele, že předmětné rozhodnutí ze dne 23. října 2003 mělo alespoň jeden zásadní dopad na jeho vazbu, neboť následně bylo rozhodnuto (viz § 17 a 21 výše), že skutečnosti zmíněné v tomto rozhodnutí jsou důvodem pro použití § 71 odst. 2 věty druhé tr. ř. v dané věci, potažmo pro neuplatnění tříměsíční lhůty stanovené pro koluzní vazbu. Nakonec je třeba konstatovat, že na rozdíl od stěžovatelky ve věci Rahbar-Pagard (shora uvedený rozsudek, tamtéž) stěžovatel neměl v projednávané věci možnost domoci se slyšení při podání žádosti o propuštění na svobodu, protože takové slyšení tou dobou zdaleka nebylo automatické (viz také § 14 a 63 výše).

119. Pokud jde o okolnosti vydání rozhodnutí ze dne 16. ledna 2004, Soud poznamenává, že překlad protokolu z výslechu T. B. byl státnímu zastupitelství doručen dne 2. ledna 2004 a že tento dokument, který byl založen do původního spisu, nebyl obsažen ve spisu, do nějž obhajoba dne 23. ledna 2004 nahlížela (viz § 20 výše). Není tedy sporu o tom, že se obhajoba s tímto protokolem seznámila až dne 12. února 2004, tedy bezmála měsíc po vydání předmětného rozhodnutí vrchního soudu.

Soud dále podotýká, že na základě § 71 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě vydáno státním zástupcem, a to dne 19. prosince 2003. Vzhledem k tomu, že toto řízení nemělo charakter soudního řízení podle článku 5 odst. 4, příslušelo tedy vrchnímu soudu, aby poskytl záruky uzpůsobené charakteru zbavení svobody; vrchní soud však o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, aniž tedy dal stěžovateli možnost vyjádřit se ústně k zásadním skutečnostem pro posouzení zákonnosti jeho vazby, včetně skutečností, které vyplynuly z výpovědi T.B, a to za situace, kdy od předchozího výslechu stěžovatele neuplynulo několik týdnů (Graužinis proti Litvě, č. 37975/97, § 33, 10. říjen 2000), nýbrž několik měsíců. Soud v tomto ohledu poznamenává, že první senát českého Ústavního soudu v rozhodnutí ze dne 23. března 2004 (viz § 64 výše) dospěl k názoru, že praxe soudů, které obviněnému v řízení o ponechání ve vazbě neumožňují slyšení, je v rozporu s článkem 5 odst. 4 Úmluvy.

120. S ohledem na zvláštní okolnosti posuzované věci má Soud za to, že ve vztahu k rozhodnutím ze dnů 20. září a 19. prosince 2003 stěžovatel neměl k dispozici návrh na zahájení soudního řízení, který by vyhovoval požadavkům článku 5 odst. 4 Úmluvy.

K porušení tohoto ustanovení tedy v projednávané věci došlo.

2. K rychlosti řízení

121. Stěžovatel tvrdí, že městský soud o jeho stížnosti proti rozhodnutí ze dne 20. září 2003 nerozhodl „urychleně“. Připouští však, že tento soud potřeboval jistý čas k nápravě pochybení, kterých se dopustil obvodní soud.

122. Vláda uplatňuje námitku nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy s tím, že stěžovatel tuto námitku nepředložil Ústavnímu soudu a nevyužil možnosti podání nového kompenzačního prostředku zavedeného zákonem č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. (viz Vokurka proti České republice (rozh.), č. 40552/02, 16. říjen 2006). Dále vznáší námitku opožděnosti.

123. Soud poznamenává, že vláda stěžovateli vytýká to, že před Ústavním soudem neuplatnil námitku, podle níž městský soud, jemuž byla podána stížnost, nedodržel požadavek „urychleného“ rozhodnutí. Vláda však neposkytla žádný příklad rozhodnutí, v němž by český Ústavní soud nařídil propuštění zadrženého na svobodu kvůli nedodržení tohoto požadavku. Zdá se spíše, že Ústavní soud by mohl nanejvýš konstatovat porušení a případně příslušnému soudu nařídit, aby ukončil průtahy, budou-li tyto trvat ještě po vydání jeho rozhodnutí.

124. Pokud jde o kompenzační prostředek, na nějž poukazuje vláda, Soud nemůže než znovu potvrdit, že jedná-li se o zákonnost zbavení svobody, pak žaloba na náhradu škody podaná ex post proti státu není právním prostředkem, který by bylo třeba vyčerpat, neboť právo, aby soud posoudil zákonnost zbavení svobody, a právo domoci se náhrady jsou dvě zcela odlišná práva (Jurjevs proti Lotyšsku, č. 70923/01, § 34, 15. červen 2006). Občanskoprávní soudy, které mají pravomoc posuzovat nároky uplatněné na základě zákona č. 82/1998 Sb., totiž nejsou příslušné, aby nařídily propuštění, došlo-li k porušení Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Öcalan proti Turecku [velký senát], č. 46221/99, § 71, ESLP 2005‑IV).

Každopádně vzhledem k tomu, že přechodné ustanovení novely č. 160/2006 Sb. dovolovalo uplatnit nárok na náhradu pouze v případě, kdy před nabytím účinnosti tohoto zákona poškozený podal Soudu včasnou stížnost, což se v projednávané věci nestalo (viz § 127 níže), není nutné se zabývat otázkou, zda by takový nárok uplatněný na základě zákona č. 82/1998 Sb. nabízel rozumné vyhlídky na úspěch (viz Smatana proti České republice, č. 18642/04, § 112, 27. září 2007).

125. S ohledem na tyto úvahy je tedy třeba námitku vlády ohledně nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků odmítnout.

126. Soud dále podotýká, že na rozdíl od stěžovatele ve věci Smatana (cit. výše), který namítal rovněž průtahy v řízení před Ústavním soudem, stěžovatel v projednávané věci namítá pouze dobu, po niž byla jeho stížnost posuzována městským soudem. Ovšem rozhodnutí vydané tímto soudem dne 23. října 2003 bylo straně stěžovatele doručeno dne 13. listopadu 2003, tj. více než šest měsíců před podáním této stížnosti k Soudu.

127. Z toho vyplývá, že tato námitka je opožděná a musí být na základě článku 35 odst. 1 a 4 Úmluvy zamítnuta.

IV. K OSTATNÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM ÚMLUVY

128. Soud podotýká, že stěžovatel svou stížnost založil také na článku 6 Úmluvy. Soud má však za to, že nejsou dány žádné skutečnosti, které by bylo třeba posuzovat zvlášť z hlediska tohoto ustanovení, protože článek 5 obsahuje co do zbavení osobní svobody zvláštní procesní záruky, odlišné od záruk upravených v článku 6, a je tedy ve vztahu k tomuto ustanovení lex specialis (viz, mutatis mutandis, rozsudek Reinprecht, cit. výše, § 55).

129. Ve svém stanovisku ze dne 26. března 2008 také stěžovatel podle všeho namítá, že nebyl slyšen v rámci posuzování některých jeho žádostí o propuštění na svobodu, Soud však podotýká, že tato námitka nebyla obsažena ve formuláři stížnosti, a nebyla tedy uplatněna ve lhůtě šesti měsíců.

130. Z toho vyplývá, že tato námitka je opožděná a musí být na základě článku 35 odst. 1 a 4 Úmluvy zamítnuta.

V. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

131. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

132. Stěžovatel požaduje náhradu materiální škody ve výši 1 milionu korun českých, tj. 40 840 €. Tato částka má představovat symbolickou náhradu za ušlý zisk, který mu měl vzniknout v důsledku nezákonné vazby. S ohledem na současný stav není schopen svou žádost doložit příslušnými podklady. Stejnou částku požaduje i z titulu morální újmy, která mu měla vzniknout v důsledku stresu, narušení jeho rodinných vztahů a zhoršení zdravotního stavu jeho manželky.

133. Vláda namítá, že stěžovatel nijak neupřesnil, jakou podnikatelskou činnost před vzetím do vazby vykonával, a že tedy mezi tvrzenou materiální škodou a namítaným porušením Úmluvy neexistuje žádná příčinná souvislost. Podle vlády by závěr o porušení Úmluvy byl dostatečným zadostiučiněním za morální újmu.

134. Soud má za to, že mezi konstatovaným porušením Úmluvy a tvrzenou materiální škodou, která nebyla dostatečně prokázána, není příčinná souvislost. Proto nevidí žádný důvod přiznávat stěžovateli náhradu z tohoto titulu.

V rámci okolností projednávané věci ostatně Soud nemůže stanovit, zda by byl stěžovatel ve vazbě ponechán, kdyby byly záruky článku 5 odst. 3 a 4 Úmluvy dodrženy. Soud má tedy za to, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která případně stěžovateli vznikla.

B. Náklady řízení

135. Stěžovatel též požaduje částku 237 560 Kč (9 311 €) jako náhradu nákladů, které vynaložil v řízení před Soudem, z toho 203 490 Kč na odměnu právního zástupce za 95 hodin práce, zvýšených o sazbu DPH, 30 000 Kč (1 176 €) na náklady na překlady a 4 070 Kč (160 €) na administrativní náklady. Na podporu svého požadavku předkládá fakturu, kterou mu jeho právní zástupce zaslal dne 26. března 2008 s výzvou k zaplacení uvedené částky ve lhůtě třiceti dní.

136. Vláda se domnívá, že požadovaná částka je přemrštěná a nepřiměřená, a podotýká, že předložený dokument nedokazuje, že tato částka byla skutečně zaplacena. Vyzývá proto Soud, aby stěžovateli přiznal z tohoto titulu částku 1 000 €.

137. Podle judikatury Soudu lze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení pouze potud, pokud je prokázána jejich reálnost a nezbytnost a také účelnost vynaložené částky. Soud také připomíná, že náklady řízení se nahradí pouze v rozsahu, v němž se vztahují ke konstatovanému porušení Úmluvy (Beyeler proti Itálii (spravedlivé zadostiučinění) [velký senát], č. 33202/96, § 27, 28. květen 2002), tj. v daném případě k porušení článku 5 odst. 3 a 4, pokud jde o některé z námitek stěžovatele.

Soud má za to, že i bez potvrzení o zaplacení nemůže nijak zpochybnit reálnost úhrady nákladů fakturovaných právním zástupcem stěžovatele. Vzhledem ke skutečnostem, které má k dispozici, a s přihlédnutím k výše uvedeným kritériím a k obtížnosti věci považuje Soud za přiměřené přiznat stěžovateli částku 4 000 € za odměnu právního zástupce a 1 000 € za ostatní vynaložené náklady, tedy celkovou částku 5 000 €.

C. Úrok z prodlení

138. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnosti za přijatelné, pokud jde o námitky založené na článku 5 odst. 3 a o námitku týkající se kontradiktornosti řízení založenou na článku 5 odst. 4 a ve zbytku za nepřijatelné;

2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, pokud jde o zákonnost ponechání stěžovatele ve vazbě na dobu delší než tři měsíce;

3. rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, pokud jde o nemožnost stěžovatele úspěšně žádat propuštění na svobodu formou nahrazení vazby zárukou;

4. rozhoduje, že došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy;

5. rozhoduje, že nejsou dány žádné skutečnosti, které by bylo třeba posuzovat zvlášť z hlediska článku 6 odst. 1 Úmluvy;

6. rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovateli vznikla;

7. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle článku 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, částku 5 000 € (pět tisíc eur) z titulu náhrady nákladů řízení a dále případnou částku daně; tato částka bude převedena na koruny české podle kursu platného ke dni zaplacení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

8. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 26. března 2009 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Stephen Phillips

Peer Lorenzen

zástupce tajemnice

předseda

[1] Originální francouzské znění rozsudku necituje tuto pasáž usnesení Ústavního soudu zcela přesně.

[2] V originálním francouzském znění rozsudku je poslední věta této pasáže usnesení Ústavního soudu významově pozměněna.

[3] Originální francouzské znění rozsudku necituje tuto pasáž nálezu Ústavního soudu zcela přesně.

[4] Originální francouzské znění rozsudku necituje tuto pasáž nálezu Ústavního soudu zcela přesně.

[5] V originálním francouzském znění rozsudku je poslední věta této pasáže nálezu Ústavního soudu významově otočena.

Full & Egal Universal Law Academy