© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. června 2001 ve věci č. 28249/95 – Kreuz proti Polsku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno v důsledku neúměrně vysokých soudních poplatků, jejichž nezaplacení bránilo v zahájení soudního řízení.
I.Skutkové okolnosti
V roce 1991 bylo stěžovateli v rámci prozatímně schváleného územního plánu povoleno vystavět v obci Płock myčku aut. Během konečného schválení územního plánu byla jeho žádost o přesné umístění v lokalitě zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno odvolacím orgánem. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí bylo svévolné a založené na nesprávném posouzení okolností. V roce 1994 nejvyšší správní soud na základě stěžovatelova odvolání předchozí rozhodnutí zrušil a označil jednání administrativních orgánů za svévolné, protizákonné a porušující zásady územního plánování.
V roce 1994 zažaloval stěžovatel na základě rozhodnutí nejvyššího správního soudu obec Płock a žádal náhradu škody ve výši 5 850 milionů polských zlotých (PLZ), jelikož v důsledku prodlužování schvalování územního plánu a následného zamítnutí povolení k výstavbě myčky přišel o investované peníze, ztratil potenciální významné obchodní partnery a byl zbaven možného budoucího výnosu z podnikání. Zároveň stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků z důvodu současné nezaměstnanosti a nedostatečných příjmů.
Příslušný krajský soud zvážil stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a uznal, že částka 308 milionů PLZ vypočtená ze sporné částky 5 850 milionů PLZ je neobvykle vysoká a vyměřil proto snížený soudní poplatek ve výši 100 milionů PLZ. Stěžovatel tento soudní poplatek nezaplatil a řízení bylo zastaveno.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1
Stěžovatel namítal, že výše uloženého soudního poplatku mu bránila v přístupu k soudu v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud připomněl, že zájem na řádném výkonu spravedlnosti může ospravedlnit určitá finanční omezení přístupu jednotlivce k soudu (Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, č. 26737/95, rozsudek ze dne 19. prosince 1997). Povinnost zaplatit soudní poplatek dle Soudu nezakládá omezení přístupu k soudu, které by samo o sobě bylo neslučitelné s článkem 6 Úmluvy, musí však sledovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřená (Tinnelly & Sons Ltd. a ostatní a McElduff a ostatní proti Spojenému království, č. 20390/92, rozsudek ze dne 10. července 1998). Podle Soudu není nic neobvyklého na systému, ve kterém výše soudních poplatků v majetkových sporech odvisí od výše sporné částky. Výše soudního poplatku však musí být stanovena ve světle okolností daného případu, včetně schopnosti dotyčné osoby poplatek v určené výši zaplatit a fáze řízení, ve které bylo takové omezení přístupu uloženo (Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, č. 18139/91, rozsudek ze dne 13. července 1995).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že poplatek ve výši 100 milionů PLZ, ač podstatně snížený oproti původnímu vyměření, odpovídal tehdejší průměrné roční mzdě v Polsku a pro běžného žalobce představoval podstatné zatížení. Soud byl dále toho názoru, že vnitrostátní orgány se nedostatečně zabývaly majetkovými poměry stěžovatele a spoléhaly se v daném ohledu na nedostatečně podložené hypotézy ohledně stěžovatelovy finanční situace; soudy neuvedly jediný důkaz, který by vyvracel tvrzení stěžovatele, že není schopen soudní poplatek zaplatit. Polská právní úprava nadto připouštěla možnost zrušit osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek v průběhu řízení, pokud by se situace dotyčného změnila. Osvobození od poplatku a zahájení řízení by tak nebránilo uložení soudního poplatku v pozdější fázi řízení, pokud by se majetkové poměry stěžovatele v průběhu řízení zlepšily. Soud navíc upozornil, že ve svém rozhodování bývá více kritický, pokud výše uloženého soudního poplatku zamezuje v přístupu k soudu jednotlivci, který chce žalovat stát pro nezákonný postup jeho orgánů.
S ohledem na tyto skutečnosti a klíčovou roli práva na přístup k soudu v demokratické společnosti dospěl Soud k závěru, že vnitrostátní soudy nezajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu na vybírání soudních poplatků a zájmem jednotlivce uplatnit své právo před soudem. Výše soudního poplatku v projednávané věci nebyla přiměřená. V důsledku jeho nezaplacení nebyla žaloba stěžovatele meritorně projednána, což narušilo samotnou podstatu stěžovatelova práva na přístup k soudu. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy