© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 6. října 2016 ve věci č. 33696/11 – K. S. a M. S. proti Německu
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že provedení domovní prohlídky u stěžovatelů na základě informací, které si nelegálním způsobem opatřily zpravodajské služby, nepředstavovalo porušení práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2006 bylo proti stěžovatelům zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu daňového úniku ve vztahu k jejich příjmům v letech 2002 až 2006. Řízení bylo zahájeno na základě informací o finančních prostředcích stěžovatelů v bance v Lichtenštejnsku, přičemž tyto informace měly být získány nelegálně někdejším zaměstnancem banky a poté koupeny německými zpravodajskými službami. S využitím těchto informací získal státní zástupce povolení soudu k prohlídce bytových prostor stěžovatelů za účelem získání dalších důkazů. Při prohlídce bytu stěžovatelů v září 2008 byly zabaveny písemné materiály i elektronické soubory.
Nezákonnost nařízení domovní prohlídky namítali stěžovatelé neúspěšně před okresním i krajským soudem. Jejich ústavní stížnost, ve které namítali mj. také porušení ústavně zaručeného práva na ochranu obydlí, zamítl Spolkový ústavní soud v listopadu 2010.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Podle stěžovatelů došlo v souvislosti s prohlídkou jejich obydlí k porušení článku 8 Úmluvy.
Soud předně konstatoval, že domovní prohlídka představovala zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života. Zásah byl dle Soudu v souladu se zákonem, konkrétně příslušnými ustanoveními trestního řádu, jelikož z ustálené judikatury Spolkového ústavního soudu vyplývalo, že pravidlo, dle něhož v trestním řízení nemohou být použity jako důkazy skutečnosti opatřené v rozporu s procesními pravidly, není absolutní. Stěžovatelé tedy mohli předvídat, že orgány činné v trestním řízení usoudí, že příkaz k prohlídce může být založen na informacích pocházejících z Lichtenštejnska, ačkoli tyto informace nemusely být získány v souladu s právními předpisy. Zákon konečně sledoval legitimní cíl spočívající v předcházení trestné činnosti.
Stran nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud připomněl, že ačkoli státy disponují určitým prostorem pro uvážení (Keegan proti Spojenému království, č. 28867/03, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 31), výjimky stanovené v čl. 8 odst. 2 Úmluvy je třeba vykládat restriktivně (Smirnov proti Rusku, č. 71362/01, rozsudek ze dne 7. června 2007, § 43). Smluvní státy mohou považovat provedení prohlídky za nezbytné za účelem získání důkazů ve vztahu k některým trestným činům (Vasylchuk proti Ukrajině, č. 24402/07, rozsudek ze dne 13. června 2013, § 79), důvody jejího nařízení však musí být relevantní a dostatečné a musí být dodržena zásada přiměřenosti (Smirnov proti Rusku, cit. výše, § 44). Soud v prvé řadě zkoumá, zda příslušná právní úprava a praxe skýtala dostatečné záruky proti svévoli (Société Colas Est a ostatní proti Francii, č. 37971/97, rozsudek ze dne 16. dubna 2002, § 48). V druhé řadě je pak při přezkumu přiměřenosti třeba zabývat se závažností vyšetřovaného trestného činu, způsobem a okolnostmi, za nichž byl příkaz k prohlídce vydán, zda byly v době jeho vydání k dispozici další důkazy vyšetřované trestné činnosti, obsahem a rozsahem příkazu k prohlídce, charakterem prohlíženým prostor a existencí záruk, že prohlídka proběhne v přiměřených mezích, jakož i rozsahem dopadů na pověst stěžovatele (Buck proti Německu, č. 41604/98, rozsudek ze dne 28. dubna 2005, § 45).
Ohledně záruk proti svévoli existujících v projednávané věci Soud poznamenal, že příkaz k prohlídce může vydat až na výjimky jen soudce a za podmínek stanovených v trestním řádu (pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu a za předpokladu, že by prohlídka mohla vést k získání dalších důkazů). Kromě toho byla zákonnost prohlídky přezkoumána odvolacím soudem v souladu s judikaturou Spolkového ústavního soudu týkající se použití důkazů v trestním řízení, podle níž sice neexistuje absolutní zákaz použití důkazu získaného v rozporu s procesními předpisy, není ale možné důkaz použít v případech závažných, úmyslných či svévolných porušení, která systematicky přehlížejí ústavní záruky. Podle Soudu tedy německá právní úprava a praxe poskytovaly přiměřenou a účinnou ochranu proti zneužití institutu domovní prohlídky (srov. Funke proti Francii, č. 10828/84, rozsudek ze dne 25. února 1993, § 56).
Ve vztahu k přiměřenosti Soud uvedl, že daňový únik, pro který byla prohlídka nařízena, je závažný trestný čin mající vliv na státní prostředky, a na jeho postihu tak existuje silný veřejný zájem. Příkaz k prohlídce byl nařízen za účelem odhalení dalších důkazů a bylo patrné, že šlo o jediný způsob, jak tyto důkazy získat. Kromě toho nic nenasvědčovalo tomu, že by německé orgány záměrně a systematicky porušily vnitrostátní a mezinárodní právo za účelem získání informací pro stíhání daňových trestných činů. Soud dále konstatoval, že příkaz k domovní prohlídce byl dostatečně specifikován, obsahoval výslovný a podrobný odkaz na trestný čin a identifikaci vyhledávaných důkazů a byl omezen jen na to, co bylo za daných okolností nezbytné (Roemen a Schmit proti Lucembursku, č. 51772/99, rozsudek ze dne 25. února 2003, § 70). Jakkoli údaje, které k prohlídce vyšetřovatele vedly, mohly být získány nezákonně někdejším zaměstnancem banky, nelze říci, že se vydání příkazu k domovní prohlídce zakládalo na důkazech opatřených porušením jednoho z klíčových práv (tzv. core rights) zaručených Úmluvou. Konečně, získaná data obsahovala informace o finanční situaci stěžovatelů, které byli stěžovatelé povinni předložit daňovým úřadům, a nikoliv data dotýkající se úzce jejich identity (srov. G. S. B. proti Švýcarsku, č. 28601/11, rozsudek ze dne 22. prosince 2015, § 93). Za daných okolností nebylo podle Soudu nepřiměřené, že vyšetřovatelé při prohlídce kontrolovali i poslední vůli stěžovatelů, jelikož ta zpravidla obsahuje údaje o majetkových hodnotách; poslední vůle nadto nebyla zabavena, ale toliko přečtena. Konečně, stěžovatelé nenamítali, že by prohlídka měla jakýkoli negativní dopad na jejich pověst.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci vnitrostátní soudy nepřekročily příslušný prostor pro uvážení, když umožnily nařídit domovní prohlídku na základě předmětných informací obdržených zpravodajskými službami a toto opatření vyhodnotily jako přiměřené sledovanému cíli. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
III. Oddělené stanovisko
Soudce Vehabović ve svém souhlasném stanovisku vyjádřil názor, že se Soud měl více věnovat zásadám subsidiarity a prostoru státu pro uvážení, jelikož žalovaný stát je jedním z mála evropských států, které umožňují použití „plodů z otráveného stromu“. Též měl více prostoru věnovat otázce předvídatelnosti předmětné právní úpravy a zdůraznit ochranu osobních údajů.
Full & Egal Universal Law Academy