© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. října 2015 ve věci č. 37553/05 – Kudrevičius a ostatní proti Litvě
Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že uložení trestní sankce za účast na nenásilné demonstraci spočívající v blokádě hlavních dálničních tahů nepředstavovalo porušení svobody shromažďování ve smyslu článku 11 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V květnu 2003 litevské orgány povolily na vyhrazených místech shromáždění, jejichž cílem bylo upozornit na problémy v zemědělském sektoru. Demonstrace zahájená dne 19. května 2003 proběhla pokojně. Po jejím ukončení dne 21. května 2003 ale farmáři zablokovali vybrané komunikace a způsobili vážné dopravní komplikace na třech hlavních dálničních tazích. V návaznosti na předmětné události byla pětice stěžovatelů trestně stíhána a v září 2004 shledána vinnou ze spáchání trestného činu podněcování či účasti na veřejných nepokojích. Každému ze stěžovatelů byl vyměřen šedesátidenní podmíněný trest odnětí svobody s odkladem na jeden rok a bylo jim uloženo, aby se v průběhu tohoto období bez předchozího svolení příslušných orgánů nevzdalovali na více než sedm dní z místa svého pobytu. Jednomu ze stěžovatelů byla také uložena povinnost nahradit škodu vzniklou dopravní společnosti. Obdobné jednání jiného zemědělce přitom bylo kvalifikováno jako přestupek. Stěžovatelé se proti uloženým sankcím neúspěšně bránili před odvolacím i nejvyšším soudem.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že i když se neúčastnili žádného násilí, byl jim udělen trest za jednání, které příslušné orgány kvalifikovaly jako vážné narušení veřejného pořádku, a jejich odsouzení za účast na demonstraci tudíž představovalo porušení jejich práva na pokojné shromáždění.
Dne 26. listopadu 2013 senát druhé sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem o porušení článku 11 Úmluvy. Věc byla následně na žádost vlády postoupena velkému senátu Soudu.
Úvodem Soud připomněl, že článek 11 Úmluvy chrání toliko pokojná shromáždění. Jeho ochrany tak nepožívají demonstrace, jejichž organizátoři a účastníci mají násilné úmysly. Současně jednotlivec nepozbývá ochrany článku 11 Úmluvy v důsledku sporadických výskytů násilí ze strany jiných účastníků shromáždění, pakliže jeho úmysly i jednání zůstávají pokojné (Ziliberberg proti Moldavsku, č. 61821/00, rozhodnutí ze dne 4. května 2004). I v případech, kde existuje skutečné nebezpečí, že se shromáždění vyvine v narušení veřejného pořádku v důsledku událostí, které jsou mimo kontrolu organizátorů, nepozbývá takové shromáždění ochrany článku 11 Úmluvy (Schwabe a M. G. proti Německu, č. 8080/08 a 8577/08, rozsudek ze dne 1. prosince 2011). V této souvislosti Soud ve vztahu k projednávané věci poznamenal, že úmyslné narušení dopravy za účelem vážného narušení činnosti jiných osob neleží v jádru ochrany článku 11 Úmluvy, což by mohlo mít vliv na posouzení nezbytnosti namítaného opatření. Jednání stěžovatelů však dle Soudu nebylo takové povahy a závažnosti, aby pozbylo ochrany článku 11 Úmluvy.
Ohledně zákonnosti namítaného zásahu Soud uvedl, že navzdory jisté vágnosti pojmu „narušení veřejného pořádku“ není od zákonodárce realistické očekávat stanovení vyčerpávajícího seznamu problematických jednání, a konstatoval, že použitý pojem naplňuje kvalitativní požadavky plynoucí z jeho judikatury. Výklad sporného pojmu vnitrostátními soudy navíc nebyl svévolný ani nepředvídatelný. Soud proto dospěl k závěru o naplnění požadavku zákonnosti zásahu.
Jelikož Soud konstatoval i existenci legitimního cíle zásahu spočívajícího v předcházení nepokojům a ochrany práv jiných, přistoupil k posouzení, zda byl předmětný zásah nezbytný v demokratické společnosti. Soud v tomto ohledu předně zdůraznil, že farmáři měli povolení v daných lokalitách demonstrovat, a od 19. do 21. května 2003 se v souladu s povolením pokojně shromáždili na stanovených místech. Zhruba v polovině posledního dne nicméně s ohledem na stagnaci vyjednávání s vládou přesunuli shromáždění na sousedící klíčové dálniční úseky. To bylo dle Soudu jednoznačným porušením podmínek povolení. Problémy a situace v zemědělství byly demonstrantům i vládě dobře známy již před vydáním povolení ke shromáždění a nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k náhlé politické události, jež vyžadovala okamžitou reakci. Nepovolená blokáda silnic tak nebyla odůvodněna „aktuálními událostmi vyžadujícími okamžitou reakci“ (Éva Molnár proti Maďarsku, č. 10346/05, rozsudek ze dne 7. října 2008, § 38; nebo Skiba proti Polsku, č. 10659/03, rozhodnutí ze dne 7. července 2009; a contrario, Bukta a ostatní proti Maďarsku, č. 25691/04, rozsudek ze dne 17. července 2007, § 36). Stěžovatelé navíc měli k dispozici, jak podotkly i vnitrostátní soudy, alternativní prostředky k ochraně svých zájmů, zejména žalobu ke správním soudům.
Soud dále neshledal důvod pro zpochybnění závěrů vnitrostátních soudů, že demonstranti si museli být vědomi vážného narušení dopravy, které způsobí jejich přesun na dálnice. Toto narušení přitom nebylo vedlejším dopadem demonstrace, nýbrž cíleným pokusem demonstrantů zablokovat nebo omezit provoz. To projednávanou věc odlišuje od jiných případů, kde Soud konstatoval, že demonstrace může legitimně způsobit jisté narušení běžného života, včetně dopravních komplikací (např. Barraco proti Francii, č. 31684/05, rozsudek ze dne 5. března 2009; Disk a Kesk proti Turecku, č. 38676/08, rozsudek ze dne 27. listopadu 2012). I když tedy stěžovatelé nejednali násilně ani nepodněcovali násilí u jiných, takřka úplné omezení tří hlavních dálničních úseků ve zjevném rozporu s policejními pokyny a potřebami uživatelů silnic představovalo jednání, které lze označit jako „odsouzeníhodné“ ve smyslu judikatury Soudu (např. Ezelin proti Francii, č. 11800/85, rozsudek ze dne 26. dubna 1991, § 53; Galstyan proti Arménii, č. 26986/03, rozsudek ze dne 15. listopadu 2007, § 115).
K jednání vnitrostátních orgánů Soud poznamenal, že příslušné orgány vydaly povolení ke konání demonstrace a do doby, než se její účastníci přesunuli na dálnice, nijak do pokojného shromáždění nezasahovaly. I v okamžiku, kdy demonstranti neuposlechli příkazy, policie nepřistoupila k okamžitému ukončení shromáždění a snažila se urovnat konflikt, který vznikl mezi řidiči a farmáři. Vnitrostátní orgány tedy navzdory vážným komplikacím způsobeným stěžovateli projevily vysokou míru tolerance (např. Éva Molnár proti Maďarsku, cit. výše, § 43; Barraco proti Francii, cit. výše, § 47; a contrario, Primov a ostatní proti Rusku, č. 17391/06, rozsudek ze dne 12. června 2014) a usilovaly o rovnováhu mezi zájmy demonstrantů a uživatelů dálnic.
Soud konečně nepovažoval uložené sankce s ohledem na závažnost narušení veřejného pořádku způsobeného stěžovateli za nepřiměřené. Šedesátidenní tresty odnětí svobody byly toliko podmíněné, peněžní tresty uloženy nebyly, a tak jediným skutečným důsledkem odsouzení pro stěžovatele byla povinnost obdržet povolení k opuštění místa pobytu po dobu přesahující sedm dní. Soud též připomněl, že v dané otázce by stát měl požívat širokého prostoru pro uvážení, a to též proto, že mezi evropskými státy neexistuje shoda na právní kvalifikaci zablokování dopravy na dálnicích, když některé státy toto jednání považují za trestný čin, zatímco jiné pouze za správní delikt. V každém případě dle Soudu skutečnost, že s jinou osobou mohlo být za stejné jednání zacházeno méně přísně, neznamená, že tresty uložené stěžovatelům byly nepřiměřené.
Výše uvedené úvahy vedly Soud k závěru, že vnitrostátní orgány v projednávané věci nepřekročily vymezený prostor pro uvážení a namítaný zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“. K porušení článku 11 Úmluvy proto nedošlo. S ohledem na tento závěr pak Soud nemusí posuzovat, zda postup vnitrostátních orgánů byl odůvodněný ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie, když úkolem Soudu je rozhodnout, zda bylo porušeno právo stěžovatelů chráněné článkem 11 Úmluvy, zatímco úkolem Soudného dvora je posoudit, zda stát dostál svým závazkům zajistit volný pohyb zboží.
Full & Egal Universal Law Academy