© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 9. dubna 2013 ve věci č. 36228/06 – Kurkowski proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že v souvislosti se stěžovatelovou vazbou nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy (zákaz mučení – podmínky ve věznicích), ani čl. 5 odst. 3 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost – délka vazby), avšak došlo k porušení článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života – různá omezení návštěv ve vazbě). Stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 500 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, člen představenstva společnosti vyrábějící lodě, byl v listopadu 2002 spolu s dalšími 11 osobami obviněn z porušování povinností při správě cizího majetku. V prosinci 2004 byl z důvodu obavy, že bude mařit řízení a ovlivňovat svědky, vzat do vazby. Ta byla soudy s odkazem na složitost řízení opakovaně prodloužena. Stěžovatel byl propuštěn na svobodu v říjnu 2006. V době rozhodnutí Soudu trestní řízení stále probíhalo.
Během svého pobytu ve vazbě byl stěžovatel umístěn do šesti různých cel, v nichž na něj připadal osobní prostor v rozmezí 2,1-3,6 m2. Ve dnech 29. srpna – 1. září 2005 pobýval v cele o rozměru 17 m2 spolu se sedmi dalšími obviněnými a disponoval tak osobním prostorem o rozměru 2,1 m2. Ve dnech 12. – 15. září 2005 pobýval v cele o rozměru 5,52 m2, kterou sdílel s jedním dalším obviněným. V této cele na něj připadalo 2,8 m2 osobního prostoru. Všechny cely byly vybaveny oddělenými toaletami.
Rodina (manželka, dcera a matka) mohla stěžovatele navštívit 32 krát. Návštěvy trvaly od 40 do 120 minut, nejčastěji 90 minut. V jednom případě, dne 13. března 2005, byla stěžovatelova žádost o povolení návštěvy rodiny odmítnuta, přičemž rozhodnutí neobsahovalo žádné odůvodnění. Ve třech případech byl stěžovatel a jeho rodina při návštěvě od sebe odděleni přepážkou z plexiskla.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že cely, do kterých byl ve vazební věznici umístěn, byly přeplněné. Poukazoval zejména na cely pro dvě osoby, jejichž rozměr a uspořádání dle něj neumožňoval volný pohyb.
Soud v prvé řadě připomněl, že v pilotních rozsudcích ve věcech Orchowski proti Polsku (č. 17885/04, rozsudek ze dne 22. října 2009, § 151) a Norbert Sikorski proti Polsku (č. 17599/05, rozsudek ze dne 22. října 2009, § 155-156) uzavřel, že od roku 2000 do nejméně poloviny roku 2008 byla přeplněnost polských věznic strukturálním problémem a praxí neslučitelnou s Úmluvou. Dále uvedl, že vláda uznala, že během dvou období trvajících vždy 4 dny stěžovatel nedisponoval v cele ani 3 m2 osobního prostoru.
Poukázal však, že ve věci Dmitriy Rozhin proti Rusku (č. 4265/06, rozsudek ze dne 23. října 2012, § 52-53) neshledal porušení článku 3 Úmluvy za situace, kdy stěžovatel strávil 11 dní v cele, v níž na něj připadalo méně než 2 m2 osobního prostoru. V projednávané věci Soud proto též uzavřel, že stěžovatelova situace nepřekročila práh závažnosti nezbytný k tomu, aby mohla být označena za nelidské či ponižující zacházení, a to proto, že stěžovatel v celách, v nichž disponoval osobním prostorem 2,1 m2, resp. 2,8 m2, pobyl vždy jen 4 dny. K porušení článku 3 Úmluvy proto nedošlo.
b) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy
Stěžovatel dále poukazoval na podle něj nepřiměřenou délku vazby trvající rok a téměř 11 měsíců.
Soud stěžovateli nepřisvědčil. Shledal, že od počátku panovalo důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu, za který mu hrozil vysoký trest odnětí svobody. Byla též prokázána důvodná obava, že by mohl působit na svědky a spoluobviněné, jejichž výpovědi byly vzájemně protichůdné. V neposlední řadě bylo třeba též zajistit řádný průběh řízení, který vyžadoval výslech několika set svědků a obstarání důkazního materiálu v zahraničí. Konečně, orgány činné v trestním řízení postupovaly dle Soudu po celou dobu stěžovatelovy vazby s náležitou péčí a v průběhu řízení není možné vysledovat žádná podstatná období nečinnosti. Jednalo se navíc o rozsáhlé vyšetřování, ve kterém bylo třeba objasnit řadu složitých finančních a obchodních otázek. K porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy proto nedošlo.
c) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel konečně brojil proti omezení počtu návštěv rodinných příslušníků a tomu, že v některých případech byl od návštěvy oddělen plexisklem a mohl s ní komunikovat jen pomocí interního telefonu.
K námitce neumožnění návštěv Soud shledal, že alespoň v jednom případě – v březnu 2006 – byla stěžovateli odepřena návštěva jeho rodiny, a to bez jakéhokoli odůvodnění. Došlo tedy k zásahu do jeho práva na respektování rodinného života. Rozhodnutí nepovolit stěžovateli návštěvu sice mělo oporu v zákoně o výkonu trestů, který rozhodování ve věcech povolení návštěv svěřoval soudci či státnímu zástupci, podle názoru Soudu však přesto nebylo „stanoveno zákonem“ ve smyslu článku 8 Úmluvy. Aby daný právní předpis měl kvalitu „zákona“ ve smyslu Úmluvy, musí obsahovat náležité záruky proti svévolným zásahům do základních práv. Předmětné ustanovení polského zákona o výkonu trestů tomuto požadavku nedostálo, jelikož neobsahovalo žádné podrobnosti ohledně podmínek, za kterých může být návštěva povolena či odmítnuta, a jaké okolnosti jsou pro rozhodnutí relevantní. Zákon zároveň neumožňoval se proti nepříznivému rozhodnutí odvolat. Orgánu, který rozhodoval, tak zákon ponechával ničím neomezený prostor pro uvážení. Soud proto uzavřel, že zásah do stěžovatelova práva na respektování rodinného života nebyl stanoven zákonem a došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
Ohledně námitky podrobení průběhu návštěv zpřísněnému režimu neumožňujícímu fyzický kontakt Soud uvedl, že i toto opatření představuje zásah do stěžovatelova práva na respektování rodinného života. Na rozdíl od prvně uvedeného tento zásah byl dle Soudu stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl předcházení zločinnosti. Nejednalo se však o opatření, které by bylo nezbytné v demokratické společnosti. Soud připomněl, že obdobná omezení sice mohou být souladná s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, avšak v projednávané věci nebyly pro jeho uplatnění uvedeny žádné důvody. Velká většina návštěv proběhla bez tohoto omezení. Soud proto uzavřel, že postup příslušných vnitrostátních orgánů postrádal jakoukoli soudržnost a jejich rozhodnutí byla náhodná a svévolná. I v tomto ohledu proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy