Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 25. června 2024 ve věci č. 58901/19 a 6 dalších – Kurkut a ostatní proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože v rozporu se zásadami rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení se v řízení nemohli seznámit s klíčovými podklady rozhodnutí, výsledky bezpečnostního prověřování, na jejichž základě byli propuštěni ze státní služby.
I. Skutkové okolnosti
V návaznosti na pokus o státní převrat z července 2016 byl v Turecku vyhlášen nouzový stav, který trval téměř dva roky. V této době byla vláda oprávněna vydávat mimořádná legislativní opatření ve formě dekretů. Jeden z nich stanovil povinnost provést u všech zaměstnanců ve státní službě bezpečnostní šetření. Podle jeho výsledku byli buď potvrzeni na pozicích, do nichž byli dříve jmenováni, nebo propuštěni. Stěžovateli jsou bývalí státní zaměstnanci, kteří byli na základě šetření označeni za bezpečnostně nespolehlivé, načež byli ze státní služby propuštěni. Stěžovatelům nebylo v řízení před správním orgánem ani v navazujícím řízení před správními soudy umožněno seznámit se s výsledky bezpečnostního šetření ani s podstatou toho, co jim bylo vytýkáno z hlediska národní bezpečnosti za závadové chování. V červenci 2019 prohlásil ústavní soud předmětné ustanovení dekretu za protiústavní. Účinky tohoto nálezu nebyly vztaženy na do té doby rozhodnuté případy, takže na osobní situaci stěžovatelů neměl nález žádný vliv.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že řízení, v nichž nebylo potvrzeno jejich jmenování do stávajících funkcí, nebyla spravedlivá ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož neměli v souladu se zásadami rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, jakož i s právem na náležité odůvodnění rozhodnutí, možnost seznámit se s utajovanými podklady rozhodnutí.
a) Obecné zásady
Zásada rovnosti zbraní, která je jednou ze součástí šířeji pojímaného práva na spravedlivý proces, vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta přiměřená příležitost přednést svoje stanovisko za podmínek, které ji neznevýhodňují vůči protistraně (Andrejeva proti Lotyšsku, č. 55707/00, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 2009, § 96). Spravedlivé projednání věci zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení. Nejenže strany musí mít možnost předložit jakékoli důkazy k prokázání svých tvrzení, ale také musí dostat přiměřenou možnost seznámit se a vyjádřit ke všem prováděným důkazům předloženým soudu s cílem ovlivnit jeho výsledné rozhodnutí (Letinčić proti Chorvatsku, č. 7183/11, rozsudek ze dne 3. května 2016, § 49). Ani jedna z těchto zásad však nemá absolutní povahu. Soud již v řadě rozsudků připustil omezení těchto práv v zájmu ochrany vyšších veřejných zájmů. V případech, kdy byl účastníku řízení odepřen přístup k důkazům kvůli ochraně národní bezpečnosti či jiného důležitého veřejného zájmu, musí Soud přezkoumat rozhodovací postup, aby se ujistil, že v rozsahu, v jakém to bylo možné, splňoval požadavky na zajištění kontradiktorního řízení a rovnosti zbraní a obsahoval přiměřené záruky na ochranu zájmů dotčené osoby (Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 146–149).
b) Použití těchto zásad na projednávanou věc
Vláda poukazovala na to, že bezpečnostní prověřování i následný soudní přezkum proběhly v době veřejného ohrožení státní existence ve smyslu článku 15 Úmluvy. Soud uznal, že po pokusu o státní převrat mohlo být vnímáno jako nezbytné zavést prověrky spolehlivosti jako dodatečné kritérium pro výkon státní služby, a to i plošně bez ohledu na význam konkrétní pozice. Avšak stížností napadené legislativní opatření vlády nestanovilo žádná omezení co do rozsahu soudního přezkumu, který by měly správní soudy vykonávat tehdy, když se jedinci propuštění ze státní služby domáhali ochrany. Správní soudy, včetně ústavního soudu, ve věcech stěžovatelů nadto neargumentovaly tím, že jim nouzový stav bránil v posouzení námitek stěžovatelů. Soud tedy námitku vlády nepovažoval za relevantní.
Stěžovatelům nebyly v řízení sděleny důvody, pro které údajně nesplňovali podmínku bezpečnostní spolehlivosti a na nichž správní orgán založil své rozhodnutí o nepotvrzení jejich jmenování do státní služby. Tato rozhodnutí podléhala přezkumu ve správním soudnictví. Soudci správních soudů měli neomezený přístup k podkladům rozhodnutí, včetně závěrů bezpečnostního prověřování. Jejich obsah ovšem nebyl sdělen stěžovatelům ani jejich právním zástupcům. Ti tak neměli žádnou příležitost vyjádřit se k závadovému chování, které jim bylo vytýkáno. Správní soudy, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, neposuzovaly, zda nezpřístupněné podklady a informace podléhaly režimu utajení, a pokud ano, zda zájmy národní bezpečnosti odůvodňovaly jejich nepředložení stěžovatelům. Soud přitom dříve shledal, že aby bylo nezpřístupnění důkazů účastníkům řízení přijatelné, musí mít soudy nejen pravomoc samy se s těmito důkazy seznámit, ale rovněž podrobně přezkoumat důvody, na nichž je založeno rozhodnutí správního orgánu nepředložit je účastníku řízení k vyjádření, a pravomoc umožnit mu seznámení se s těmi z nich, u nichž není utajení nezbytné (Regner proti České republice, cit. výše, 151–152). Podle názoru Soudu by v situaci, jako je tato, měl být rozsah přezkumné pravomoci správních soudů, pokud jde o opodstatněnost napadených rozhodnutí, o to komplexnější (srov. Corneschi proti Rumunsku, č. 21609/16, rozsudek ze dne 11. ledna 2022, § 110). Proto dále zkoumal, zda soudy provedly dostatečně kritický přezkum napadených rozhodnutí, zejména zda ověřily pravdivost a věrohodnost tvrzení proti stěžovatelům. Mezi případy stěžovatelů byly v tomto ohledu značné rozdíly. U některých byla tvrzení proti nim značně vágní, zatímco u jiných se objevila konkrétnější obvinění z trestné činnosti. Někteří stěžovatelé podle Soudu mohli od počátku rozumně očekávat, že budou mít potíže projít bezpečnostním prověřováním. Soudu však nepřísluší posuzovat, zda v jednotlivých případech existovaly legitimní důvody, aby byli stěžovatelé zbaveni funkce. Jeho úlohou je ujistit se, že řízení, které k tomu výsledku směřovalo, bylo spravedlivé, včetně toho, zda soudy provedly dostatečný přezkum. Z rozhodnutí správních soudů přitom nebylo zřejmé, jak důkladnou kontrolu ohledně pravdivosti a věrohodnosti zjištění vzešlých z bezpečnostního šetření skutečně vykonaly. Z odůvodnění rozhodnutí nešlo vyčíst ani to, zda soudy vzaly v potaz, že někteří stěžovatelé měli záznam v trestním rejstříku, popř. vůči nim byly zahájeny úkony trestního řízení, zatímco jiní byli bezúhonní. Vnitrostátní soudy tedy účinně a přiměřeně nevyužily pravomocí, které jim zákon svěřoval, aby se ubezpečily, zda byla obvinění vůči stěžovatelům důvodná nebo smyšlená.
Soud konečně zohlednil i to, že ustanovení, které bylo základem pro podobná bezpečnostní šetření, bylo nakonec ústavním soudem prohlášeno za protiústavní.
K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy došlo.