Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek velkého senátu ze dne 15. června 2021 ve věci č. 62903/15 – Kurt proti Rakousku
Velký senát Soudu rozhodl deseti hlasy proti sedmi, že při neexistenci skutečného a bezprostředního rizika vraždy syna stěžovatelky jeho otcem obviněným z domácího násilí a vykázaným z domu nepředstavovalo nepřijetí dalších ochranných opatření porušení hmotněprávní složky článku 2 Úmluvy. Vnitrostátní orgány okamžitě a s náležitou péčí reagovaly na oznámení stěžovatelky o domácím násilí a řádně vyhodnotily možná rizika.
I. Skutkové okolnosti
V červnu 2010 stěžovatelka turecké národnosti oznámila na policii bití ze strany manžela E. Policie násilníka vykázala z bytu a přikázala mu, aby se dva týdny nepřibližoval k obydlí, což respektoval. V lednu 2011 byl E. odsouzen pro ublížení na zdraví. Dne 22. května 2012 stěžovatelka požádala o rozvod a oznámila na policii, že E. ji dne 19. května 2012 škrtil a znásilnil a v uplynulých dvou měsících jí denně vyhrožoval. Nezletilé děti potvrdily, že bil je i jejich matku. Téhož dne policie vydala příkaz, aby se E. nepřibližoval k bytu, bytu rodičů stěžovatelky a přilehlých oblastí. Byly mu zabaveny klíče od bytu, byl vyslechnut a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. O tři dny později postřelil svého syna ve škole a spáchal sebevraždu. Chlapec následkům střelného zranění podlehl.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelka na poli článků 2, 3 a 8 Úmluvy namítala, že vnitrostátní orgány neochránily jejího syna před násilným chováním E. navzdory tomu, že výslovně uvedla, že se o životy dětí obávala. E. nebyl vzat do vazby a operativní preventivní opatření nebylo možné rozšířit na školu. Soud se rozhodl věc posuzovat výhradně z hlediska hmotněprávní složky článku 2 Úmluvy (srov. Fernandes de Oliveira proti Portugalsku, č. 78103/14, rozsudek velkého senátu ze dne 31. ledna 2019, § 81).
Senát páté sekce Soudu dospěl v rozsudku ze dne 4. července 2019 jednomyslně k závěru, že nedošlo k porušení článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce.
1. Obecné zásady týkající se pozitivních závazků na poli článku 2 Úmluvy v kontextu domácího násilí
Z článku 2 Úmluvy státům plynou pozitivní závazky, včetně povinnosti přijmout operativní preventivní opatření na obranu osoby, jejíž život může být ohrožen v důsledku trestního jednání jiné osoby, a to tehdy, pokud státní orgány věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního nebezpečí pro život konkrétního jednotlivce. Je-li tento předpoklad splněn, Soud zkoumá, zda stát přijal opatření v rámci svých pravomocí, od kterých se dalo rozumně očekávat, že zabrání danému nebezpečí (tzv. Osmanův test; Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 116). Ve vztahu k domácímu násilí se Soud odvolal mj. na Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva), kterou Rakousko ratifikovalo v roce 2013. Dětské oběti domácího násilí jsou obzvláště zranitelné (Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 159). V kontextu domácího násilí je třeba zohlednit pokračující epizody násilí v rodině jako celku (Volodina proti Rusku, č. 41261/17, rozsudek ze dne 9. července 2019, § 86). Soud následně objasnil použití Osmanova testu na případy domácího násilí.
a) Povinnost reagovat urychleně
Reakce vnitrostátních orgánů na tvrzené domácí násilí musí být dostatečně rychlá (Talpis proti Itálii, č. 41237/14, rozsudek ze dne 2. března 2017, § 114). Nadto je případům domácího násilí nutné věnovat zvláštní pozornost (Volodina proti Rusku, cit. výše, § 92).
b) Povinnost posoudit rizika
Ze srovnávacího dokumentu vyplývá, že posouzení rizik provádí všechny smluvní státy. Dle článku 51 Istanbulské úmluvy je posouzení smrtícího rizika a rizika opakování násilí základním prvkem prevence domácího násilí. Vnitrostátní orgány musí postupovat proaktivně, autonomně a zevrubně. Nesmí se spoléhat na vnímání rizika ze strany oběti domácího násilí nacházející se ve výjimečné psychické situaci, ale musí přidat vlastní posouzení a získat další informace (Opuz proti Turecku, cit. výše, § 153). Pravidelně školení odborníci by měli provést detailní posouzení ve vztahu ke všem potenciálním obětem v rodině podle standardizovaných mezinárodních nástrojů vyvinutých na základě výzkumů a dobré praxe, jak doporučuje expertní skupina GREVIO pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí dohlížející na dodržování závazků vyplývajících z Istanbulské úmluvy. Násilí na dětech žijících ve společné domácnosti, včetně smrtelného násilí, může být pachatelem použito jako konečná forma trestu vůči partnerovi. V případě dětí je nezbytné sdílet informace o riziku s jejich učiteli. Současně je třeba informovat oběti o zjištěných rizicích a poskytnout jim odbornou radu a pomoc ohledně dostupných právních a operativních preventivních opatřeních. Soud v řadě dalších případů zjistil, že pachatel domácího násilí představoval značné riziko dalšího a možná smrtelného násilí (Eremia proti Moldavsku, č. 3564/11, rozsudek ze dne 28. května 2013, § 59). Ačkoli nelze předvídat přesný čas a místo útoku, jednání pachatele domácího násilí bude předvídatelnější v situacích jasně se stupňujícího násilí s nárůstem frekvence, intenzity a nebezpečí v průběhu času. Uvedené je třeba vzít v potaz při posuzování rizik páchání dalšího násilí, a to i po vydání preventivního opatření.
c) Povinnost přijmout operativní preventivní opatření
V případě zjištění skutečného a bezprostředního rizika pro život jednotlivce mají vnitrostátní orgány pozitivní povinnost urychleně přijmout operativní preventivní opatření (srov. Talpis proti Itálii, cit. výše, § 114). Soud v minulosti shledal porušení Úmluvy v případech, kdy orgány sice nezůstaly pasivní, ale přijatá opatření nezabránila útočníkovi v páchání dalšího domácího násilí (srov. Volodina proti Rusku, cit. výše, § 86). Vnitrostátní právní rámec musí umožňovat volbu vhodných a přiměřených opatření a poskytovat podporu obětem domácího násilí, včetně rychlého sdílení informací mezi všemi aktéry. V případě dětí se okamžitě informují orgány péče o dítě a zařízení péče o děti a školy. V praxi se osvědčila koordinovaná podpora obětem domácího násilí. Dalším preventivním opatřením je léčebný program pro útočníka. Současně je třeba dbát na soulad přijatých opatření s články 5 a 8 Úmluvy. Soud po podrobném přehledu judikatury dodal, že zbavení svobody útočníka musí být v každém případě v souladu s vnitrostátním právem.
2. Jejich použití na projednávanou věc
a) Rychlost reakce vnitrostátních orgánů
Stěžovatelka netvrdila, že státní orgány byly nečinné, poukazovala na výběr přijatých opatření. Dle Soudu státní orgány bezprostředně reagovaly na oznámení stěžovatelky, zajistily důkazy a vydaly ochranné opatření. Policie doprovodila stěžovatelku domů, informovala ji o možnosti požádat o vydání dočasného soudního příkazu, odvezla E. k výslechu a zabavila mu klíče od bytu. Soud ocenil, že jeden z policistů měl speciální výcvik k řešení případů domácího násilí. Vnitrostátní orgány tak jednaly se zvláštní péčí při okamžité reakci na tvrzení stěžovatelky o domácím násilí (a contrario, Opuz proti Turecku, cit. výše, § 136; Talpis proti Itálii, cit. výše, § 114).
b) Kvalita posouzení rizik
Soud zdůraznil, že se musí na skutkové okolnosti dívat přísně z hlediska toho, jak byla vnitrostátním orgánům známa v rozhodné době, a nikoli s výhodou odstupu času (Bubbins proti Spojenému království, č. 50196/99, rozsudek ze dne 17. března 2005, § 147). Předně policie, ačkoli nepostupovala dle standardizovaného postupu hodnocení rizik, reagovala aktivně a případ hodnotila nejen na základě tvrzení stěžovatelky doprovázené její dlouholetou poradkyní z centra pro ochranu před násilím, ale rovněž na základě dalších faktorů a důkazů. V den oznámení vyslechla všechny rodinné příslušníky a zdokumentovala viditelná zranění stěžovatelky, která následně podstoupila lékařské vyšetření. Vzala rovněž v úvahu předchozí opatření přijaté v roce 2010 a odsouzení E. Policie zjistila, že na jméno E. nejsou registrovány žádné střelné zbraně, což je důležité ověřit (Kontrová proti Slovensku, č. 7510/04, rozsudek ze dne 31. května 2007, § 52; článek 51 Istanbulské úmluvy). Policie dále posoudila všechny hlavní známé rizikové faktory, a to zejména okolnosti nahlášení incidentu, viditelné známky násilí ve formě hematomů na těle stěžovatelky, její uplakanost a vystrašenost, vyhrožování ze strany E. a násilí na dětech. Ve zprávě byly zmíněny předchozí násilné činy, jejich eskalace a aktuální stresové faktory, jakými byla nezaměstnanost E., rozvod a bagatelizace násilí ze strany E. Konečně bylo vzato v úvahu chování E., který byl mírně rozrušený, s policií spolupracoval a dobrovolně s policisty odešel na policejní stanici. Z uvedeného je zřejmé, že orgány prokázaly, že při hodnocení rizik náležitě zhodnotily kontext domácího násilí. Konečně, výhrůžky smrtí byly zaměřeny přímo nebo nepřímo na stěžovatelku. Dle Soudu je výhrůžky smrtí třeba brát vážně a ověřit jejich věrohodnost (Talpis proti Itálii, cit. výše, § 111). Policie přitom vzala v úvahu, že E. stěžovatelce vyhrožoval smrtí a škrtil ji, jak je patrné ze zprávy zaslané v den oznámení státnímu zástupci. Státní zástupce, který byl v den oznámení telefonicky informován o obviněních proti E. a okolnostech vydání ochranného opatření, stanovil další vyšetřovací kroky a zahájil trestní řízení. Soud tak byl přesvědčen, že posouzení rizik bylo autonomní, proaktivní a úplné.
c) Zda vnitrostátní orgány věděly nebo mohly vědět o skutečném a bezprostředním riziku pro život stěžovatelčina syna
Vnitrostátní orgány měly na základě posouzení rizik k dispozici následující informace. E. byl ve zkušební době z důvodu újmy na zdraví vůči stěžovatelce v roce 2010, která byla od té doby ve spojení s poradkyní z centra pro ochranu před násilím. Stěžovatelka po nahlášení domácího násilí v roce 2012 zmínila další násilí ze strany E. v průběhu jejich manželství. Děti sice nebyly hlavními terči násilí, ale E. je pohlavkoval a současně byly svědky násilí vůči stěžovatelce. Násilí se stupňovalo tři dny před oznámením na policii, kdy byla stěžovatelka škrcena a znásilněna; důvodem stupňování násilí byl záměr stěžovatelky rozvést se. E. se neúspěšně léčil z hráčské závislosti a dalších duševních problémů, které zvyšovaly jeho agresivitu vůči rodině. Děti bil zejména po návratu z herny. Stěžovatelka považovala za obzvláště znepokojující hrozby pronášené E. od března 2012. Dále uváděla, že E. jí občas odebral mobilní telefon a zamkl ji v bytě. Ze všech uvedených důvodů vnitrostátní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelce hrozí další násilí, a vydaly ochranné opatření. Soud vzal v úvahu, že jednající policisté měli značné zkušenosti a průpravu.
Přestože nebylo provedeno samostatné posouzení rizik ve vztahu k dětem, situace by se nezměnila. Děti byly sice vystaveny pohlavkování a přihlížely násilí vůči stěžovatelce, což nesmí být podceňováno, ale na rozdíl od stěžovatelky nebyly hlavním terčem násilí nebo vyhrožování. Hlavním důvodem oznámení stěžovatelky na policii v květnu 2012 bylo škrcení, znásilnění a pokračující vyhrožování. Ačkoli ochranné opatření výslovně neuvádělo děti jako ohrožené osoby, zpráva pro státního zástupce hovořila o dětech jako obětech; děti ostatně podaly svědectví. Vnitrostátní orgány mohly legitimně předpokládat, že děti budou doma chráněny před nesmrtícími formami násilí prostřednictvím ochranného opatření ve stejném rozsahu jako stěžovatelka. Neexistovaly žádné náznaky rizika pro děti v jejich škole, natož rizika smrtelného. Ačkoli to nebylo rozhodující, stěžovatelka ani její právní poradkyně nepožadovaly zákaz kontaktu E. s dětmi. K možnému vzetí E. do vazby Soud uvedl, že nemá důvod zpochybňovat posouzení vnitrostátních orgánů vycházející z tehdy dostupných informací, že se nejevilo pravděpodobné, že E. získá střelnou zbraň a ve škole připraví syna o život. Stěžovatelka nadto nevznesla námitky k vnitrostátní právní úpravě vazby ve vztahu k pozitivním závazkům na poli článku 2 Úmluvy. Vnitrostátní orgány sice kladly jistý důraz na klidné chování E., což je v kontextu domácího násilí zavádějící, nicméně ani tak Soud nezpochybnil závěr, že v rozhodné době nebylo rozpoznatelné smrtící riziko pro děti. Rychlé poskytnutí informací škole za účelem ochrany dětí by bylo ve zpětném pohledu žádoucí, avšak nebylo předvídatelné, že takové opatření zabrání smrti syna stěžovatelky.
Dle Soudu tak na základě skutečností známých v rozhodné době vnitrostátním orgánům nebylo podle Osmanova testu použitého v kontextu domácího násilí patrné žádné skutečné a bezprostřední riziko útoku na životy dětí. Úřady proto neměly povinnost přijmout další operativní preventivní opatření, např. ve vztahu ke škole.
d) Závěr
Podle Soudu vnitrostátní orgány rychle a s náležitou péčí reagovaly na stěžovatelčina tvrzení o násilí, přičemž vzaly řádně v úvahu kontext domácího násilí. Ochranné opatření vydaly na základě autonomního, proaktivního a podrobného posouzení rizik, které nevykazovalo skutečné a bezprostřední smrtelné riziko pro syna stěžovatelky, a proto neměly povinnost přijmout další operativní preventivní opatření. K porušení článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce tudíž nedošlo.
III. Oddělená stanoviska
Soudkyně Koskelo ve svém souhlasném stanovisku, k němuž se připojili soudci Lubarda, Ravarani, Ilievski, Wennerström a Sabato a soudkyně Kucsko-Stadlmayer a Poláčková, zejména zdůraznila, že i při nejvyšší míře profesionality příslušných orgánů je obtížné předpovídat sled událostí. Posoudit určitý postup a jeho načasování je mnohem snazší s odstupem času.
Soudkyně Turković, Elósegui a Yÿksel a soudci Lemmens, Harutyunyan, Felici a Pavli ve svém nesouhlasném stanovisku namítají, že děti byly ponechány zcela bez ochrany mimo jejich domov. I při možnosti vzetí jejich otce do vazby přicházela v úvahu další opatření, která nebyla přijata.
Soudkyně Elósegui ve svém nesouhlasném stanovisku kritizuje, že většina nevzala v potaz turecké kořeny rodiny, přičemž mezinárodní zprávy hovoří o různých kulturních vzorcích spojených se zemí původu pachatele a o genderově podmíněném násilí.