© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 14. března 2017 ve věci č. 47287/15 – Ilias a Ahmed proti Maďarsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl jednomyslně, že zajištěním stěžovatelů po dobu 23 dnů bez právního základu v hraničním pásmu mezi Maďarskem a Srbskem a absencí soudního přezkumu tohoto zajištění došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Rozhodl dále, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu k podmínkám, ve kterých se stěžovatelé v pásmu nacházeli, avšak že došlo k porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 3, neboť stěžovatelé neměli k dispozici ve vztahu k podmínkám, kterým byli vystaveni, účinný prostředek nápravy. Konečně Soud rozhodl rovněž o porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu k nebezpečí špatného zacházení, kterému byli stěžovatelé vystaveni vyhoštěním do Srbska.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, státní příslušníci Bangladéše, přicestovali v září 2015 do Maďarska, kde požádali o azyl. Od okamžiku podání žádosti byli zajištěni po dobu 23 dnů v tranzitním prostoru uvnitř hraničního pásma mezi Maďarskem a Srbskem. Pásmo nesměli opustit do Maďarska, mohli jej opustit pouze ve směru zpět do Srbska, avšak tento krok by pro ně znamenal ztrátu postavení žadatele o azyl. Stěžovatelé byli zajištěni v uzavřeném areálu o ploše přibližně 110 m2, který byl obehnán plotem a střežen dozorci. V areálu byli ubytováni v kontejnerech. Uvedli, že jim nebyla poskytnuta psychiatrická péče, které se domáhali z důvodu své posttraumatické stresové poruchy. Prostředí hraničního pásma dle jejich názoru nebylo způsobilé k delšímu pobytu než jeden den. Oba stěžovatelé byli negramotní, při výslechu jednoho z nich byl v azylovém řízení omylem přítomen tlumočník, který nepřekládal do jeho jazyka.
Zamítavé rozhodnutí správního orgánu o žádosti stěžovatelů o azyl bylo poprvé soudem zrušeno. Ve druhém řízení se stejným výsledkem již však soud rozhodnutí správního orgánu o neudělení azylu a vyhoštění stěžovatelů potvrdil s tím, že Srbsko je bezpečnou třetí zemí, do které lze stěžovatele vyhostit. Stěžovatelé byli dopraveni na hranici a následně sami Maďarsko opustili a vrátili se do Srbska.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1, jelikož jejich zbavení svobody v hraničním pásmu postrádalo právní základ.
a)K otázce, zda došlo ke zbavení svobody stěžovatelů
Článek 5 odst. 1 Úmluvy není použitelný na případy pouhých omezení osobní svobody, která jsou vymezena v článku 2 Protokolu č. 4. Pro posouzení, zda byla osoba zbavena svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy, je nutné vycházet z její specifické situace a celé řady faktorů (De Tommaso proti Itálii, č. 43395/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2017, § 80). Zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 v sobě zahrnuje jednak objektivní složku v podobě zajištění na omezeném prostoru po nezanedbatelnou dobu, jednak subjektivní složku, a sice že osoba nevyjádřila se svým zajištěním souhlas (Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06 rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 117). Rozdíl mezi zbavením a omezením osobní svobody spočívá v odlišné intenzitě, a nikoli povaze či podstatě (Creangă proti Rumunsku, č.29226/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 91).
Soud v projednávané věci konstatoval, že stěžovatelé byli zajištěni po dobu více než tří týdnů v hlídaném areálu pod kontrolou státu, do něhož nebyl umožněn vstup osobám zvenčí, a to dokonce ani právnímu zástupci stěžovatelů. Podotkl, že pouhá skutečnost, že stěžovatelé mohli zónu opustit a vrátit se dobrovolně do Srbska, které nikdy nesouhlasilo s jejich opětovným vstupem, nemůže vyloučit zásah do jejich práva na svobodu (Riad a Idiab proti Belgii, č. 29787/03 a 29810/03, rozsudek ze dne 24. dubna 2008, § 68). Zdůraznil zejména, že opuštění Maďarska by mělo pro stěžovatele závažné a nechtěné důsledky v podobě zastavení azylového řízení bez věcného přezkoumání jejich žádosti. Soud tak odmítl námitku vlády, že stěžovatelé mohli hraniční pásmo dobrovolně opustit. Shledal, že jiný závěr by prakticky nutil stěžovatele, aby si zvolili mezi svobodou a úsilím získat ochranu před nebezpečím špatného zacházení, které je v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Soud tak konstatoval, že stěžovatelé byli de facto zbaveni svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy, a stížnost je proto slučitelná s Úmluvou ratione materiae.
b)K odůvodněnosti zbavení svobody
Soud připomněl, že zbavení svobody žadatelů o azyl a jiných cizinců předtím, než je jim povolen vstup na území státu dle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, musí být slučitelné se smyslem článku 5, kterým je chránit právo na svobodu a zajistit, že nikdo nebude zbaven svobody svévolně (Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 48).
Soud shledal, že z ustanovení zákona o azylu, dle něhož žadatelé o azyl, s nimiž bylo vedeno tzv. hraniční řízení, neměli právo vstoupit na území státu ani požádat o ubytování v určeném zařízení, nebylo možné s dostatečnou přesností dovodit, že tyto osoby mohou být zbaveny svobody v hraničním pásmu. Zajištění žadatelů bylo zjevně praktickým opatřením, které bylo přijato de facto, bez jakéhokoli formálního rozhodnutí obsahujícího odůvodnění, a to za pomoci rozšiřujícího výkladu ustanovení zákona, který případ zajištění v hraničním pásmu nijak nestanovil. Soud proto dospěl k závěru, že zajištění stěžovatelů nelze považovat za zákonné, a došlo proto k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že neměli možnost podat návrh na soudní přezkum svého zajištění, čímž došlo k porušení jejich práv chráněných čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Soud zopakoval, že zajištění stěžovatelů bylo faktickým opatřením, které nevyplývalo z žádného rozhodnutí, jímž by bylo nařízeno zbavení jejich osobní svobody. Řízení, na které v tomto směru odkázala vláda, se týkalo toliko podané žádosti o azyl, a nikoli zbavení osobní svobody. Stěžovatelé tak neměli k dispozici žádné soudní řízení, ve kterém by mohli napadnout své zajištění. Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy založenému na podmínkách v hraničním pásmu
Soud připomněl, že zásady ve vztahu k zacházení se zajištěnými migranty nedávno shrnul ve věci Khlaifia a ostatní proti Itálii (č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016 § 158–167). V projednávané věci zopakoval, že s ohledem na absolutní charakter článku 3 nejsou státy ani za situace vzrůstajícího přílivu migrantů zproštěny svého závazku zajistit v detenčních zařízeních podmínky, které respektují lidskou důstojnost. Není však možné odhlédnout od celého kontextu událostí, a je proto třeba vzít v potaz, že obtíže a nepohodlí, které stěžovatelé zažívali, do značné míry vyplynuly z extrémně složité situace, které orgány žalovaného státu čelily (Khlaifia a ostatní proti Itálii, cit. výše, § 184–185).
Soud při posouzení podmínek v tranzitní zóně vyšel ze zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a jinému krutému, nelidskému, ponižujícímu zacházení a trestání („CPT“), který místo navštívil krátce poté, co jej stěžovatelé opustili. CPT zjistil, že pokoje v kontejnerech měly ubytovací plochu 13 m2, přičemž byly určeny pro 5 osob. Stěžovatelé jej však pravděpodobně obývali pouze ve dvou. Zajištění cizinci dostávali tři pokrmy denně. Za celkově slušnou CPT označil úroveň sociálního zařízení i dostupné zdravotní služby.
Ačkoli stěžovatelé namítali absenci volnočasových aktivit a možností komunikace, nic nenasvědčovalo tomu, že by materiální podmínky v zařízení byly celkově špatné, zejména že by měli nedostatek soukromí, čerstvého vzduchu, denního světla či možností pobytu venku. Soud se zabýval rovněž posttraumatickou stresovou poruchou, kterou stěžovatelé namítali a která u nich byla diagnostikována psychiatrem zajištěným jejich právním zástupcem. Soud přitom shledal, že události v Bangladéši, které měly u stěžovatelů tuto poruchu vyvolat, se odehrály dlouho před jejich příchodem do Maďarska. Soud tak z tohoto důvodu stěžovatele v projednávané věci nepovažoval za zranitelnější než jakékoli jiné dospělé žadatele o azyl (Mahamed Jama proti Maltě, č. 10290/13, rozsudek ze dne 26. listopadu 2015, § 100; a contrario Aden Ahmed proti Maltě, č. 55352/12 rozsudek ze dne 23. července 2013, § 97–99).
Nakonec Soud připustil, že absence právního základu pro zajištění mohla přispět k pocitům podřízenosti stěžovatelů, shledal však, že nevyhnutelná míra strádání a ponížení je vlastní každému zbavení osobní svobody, a tato sama o sobě nemá za následek porušení článku 3.
Ve světle slušných materiálních podmínek zařízení a relativně krátké doby, kterou v něm stěžovatelé strávili (23 dnů), tak Soud shledal, že zacházení se stěžovateli nedosáhlo minimálního prahu závažnosti, který je nezbytný, aby došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
D.K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy ve vztahu k podmínkám v tranzitní zóně
Soud konstatoval, že přestože rozhodl o neporušení článku 3, námitka týkající se podmínek v hraničním pásmu nebyla zjevně neopodstatněná a vyžádala si věcné přezkoumání. Shledal tak, že stěžovatelé měli hájitelné tvrzení pro potřeby článku 13 Úmluvy.
Soud naznal, že vláda neoznačila žádné prostředky nápravy, jichž by stěžovatelé mohli využít, a shledal proto, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 3.
E.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy založenému na nebezpečí špatného zacházení v případě vyhoštění
Stěžovatelé namítali, že jejich vyhoštění do Srbska provedené bez dostatečných procesních záruk je vystavilo nebezpečí řetězového vyhoštění přes Srbsko a Makedonii až do Řecka, ve kterém jim hrozilo skutečné nebezpečí špatného zacházení.
Námitku vlády, že stěžovatelé ztratili postavení oběti, jelikož se mezitím vrátili do Srbska, proti němuž žádnou stížnost na porušení článku 3 Úmluvy nepodali, Soud odmítl, jelikož žalovaný stát neuznal namítané porušení práv ani stěžovatelům neposkytl žádnou náhradu.
V rovině odůvodněnosti Soud úvodem podotkl, že z Úmluvy nevyplývá právo na politický azyl, avšak vyhoštění může vyvolávat otázky na poli článku 3 Úmluvy, pokud existují podstatné důvody se domnívat, že cizinec by mohl v zemi, kam má být vyhoštěn, čelit skutečnému nebezpečí špatného zacházení. Za těchto okolností nesmí stát cizince do této země vyhostit (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 124–125).
Soud připomněl, že v případech vyhoštění žadatelů o azyl není jeho úlohou přezkoumávat samotnou azylovou žádost či zjišťovat, zda stát dodržuje své závazky vyplývající z Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Jeho hlavním předmětem zájmu je, zda byly žadateli poskytnuty účinné záruky, aby nedošlo k jeho svévolnému, přímému či nepřímému vyhoštění, do země, ze které uprchl (M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 286). Uvedl dále, že rozhodnutí vnitrostátního orgánu musí být dostatečně podepřeno vnitrostátními dokumenty stejně jako dalšími materiály ze spolehlivých zdrojů, jako jsou zprávy jiných států, agentur OSN či renomovaných nevládních organizací. (N. A. proti Spojenému království, č. 25904/07, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 119). Obecně platí, že vnitrostátní orgány jsou lépe vybaveny posoudit nejenom rozhodné skutečnosti, ale také důvěryhodnost svědků, neboť pouze ony měly možnost je přímo vyslechnout a posoudit tak jejich chování (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 118).
Dle Soudu je v zásadě na žadateli, aby jakmile je to možné, předložil svou žádost a uvedl důkazy odůvodňující domněnku, že jeho vyhoštění do země původu by mělo za následek skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 (F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 125). V případech žádostí o azyl založených na nebezpečí, které je všeobecně známé a o němž jsou informace veřejně dostupné, je ale povinností státu, aby provedl zhodnocení tohoto nebezpečí z vlastní iniciativy (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 366). Soud již v minulosti dovodil, že nedostatek informací je hlavní překážkou v přístupu k azylovému řízení, a zdůraznil, že je zásadní, aby každý, kdo je účastníkem tohoto řízení, jehož následky mohou být nezvratné, získal účinný přístup k řízení a mohl prokázat oprávněnost své žádosti (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 301 a 304).
Soud se v projednávané věci pozastavil nad nenadálým obratem nahlížení Maďarska na Srbsko jako na bezpečnou třetí zemi. Srbsko dříve s ohledem na nedostatky svého azylového řízení nebylo zařazeno v Maďarsku na seznam bezpečných zemí, ale to se v červenci 2015 změnilo. Maďarsko však pro tento obrat neposkytlo žádné přesvědčivé vysvětlení, přičemž výhrady Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky i respektovaných lidskoprávních organizací hovoří o tom, že v zárukách poskytovaných žadatelům o azyl v Srbsku nedošlo k žádnému zlepšení, které by změnu opodstatňovalo.
Soud konstatoval, že azylové řízení vedené vnitrostátními orgány neposkytovalo nutnou ochranu před nelidským a ponižujícím zacházením. Vyzdvihl, že orgány se při posuzování situace stěžovatelů spolehly toliko na vládní seznam bezpečných třetích zemí, nevzaly v úvahu důkazy předložené stěžovateli ani stížnosti, a nepřistoupily tak k individuálnímu posouzení azylové žádosti. Soud si také všiml, že první stěžovatel byl poprvé omylem vyslýchán za účasti tlumočníka, který nepřekládal do jeho jazyka. S ohledem na svoji negramotnost se stěžovatelé nemohli seznámit s informacemi o azylovém řízení, které jim byly poskytnuty v brožuře, což nebylo dostatečné. Se svým právním zástupcem se navíc mohli poprvé setkat až před soudem. Možnosti stěžovatelů aktivně ovlivnit řízení byly tudíž velmi omezené. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé neměli k dispozici účinné záruky, které by je chránily před vystavením nebezpečí špatného zacházení, čímž došlo k porušení článku 3 ve vztahu k nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení.
Full & Egal Universal Law Academy