© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC Lavrechov proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 57404/08)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
20. června 2013
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Lavrechov proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení
Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,
Boštjan M. Zupančič,
Ganna Yudkivska,
André Potocki,
Paul Lemmens,
Aleš Pejchal, soudci,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 21. května 2013,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 57404/08) směřující proti České republice, kterou dne 18. listopadu 2008 podal k Soudu ruský státní příslušník Evgueni Lavrechov („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupuje R. Rozmánek, advokát působící v Olomouci. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec Vít A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Stěžovatel zejména namítá skutečnost, že připadnutím peněžité záruky státu došlo k porušení jeho vlastnického práva.
4. Dne 27. března 2012 byla stížnost oznámena vládě. Vláda Ruské federace byla vyzvána, aby sdělila, zda si přeje k dané věci předložit písemné připomínky (článek 36 Úmluvy[1]). Této možnosti nevyužila.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
5. Stěžovatel se narodil v roce 1952 a žije v Udomlje v Rusku.
6. Stěžovatel zastupoval ruskou firmu T., která koupila obchodní podíl v české společnosti S. Od 8. srpna 1995 byl členem představenstva společnosti S. a od 27. února 1996 jeho předsedou. V době od 24. září do 3. prosince 1996 však nemohl své pravomoci vykonávat, neboť byl českými členy představenstva nezákonně odvolán z funkce. Společnost S. se později dostala do platební neschopnosti.
7. Dne 11. června 2001 byl stěžovatel obviněn z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku a z trestného činu podvodu, jichž se měl dopustit uzavíráním smluv nevýhodných pro společnost S. a jimiž vznikla finanční škoda ve výši 88 000 000 Kč (3 520 000 €). Dne 20. června 2001 byl stěžovatel vzat do vyšetřovací vazby.
8. Dne 8. ledna 2002 stěžovatel požádal o propuštění na svobodu a nabídl složení peněžité záruky ve výši 4 000 000 Kč (160 000 €). Žádost obsahovala prohlášení stěžovatele, že bere na vědomí obsah § 73 odst. 3 trestního řádu, který stanoví podmínky, za nichž může dojít k připadnutí záruky státu. Dne 17. ledna 2002 Krajský soud v Ostravě rozhodl, že stěžovatel může být propuštěn po složení peněžité záruky ve výši 10 000 000 Kč (400 000 €). Výši peněžité záruky odůvodnil mimořádnou závažností trestných činů, z jejichž spáchání byl stěžovatel podezřelý, a závažností důvodů prvotního vzetí do vazby, zejména pak vysokým rizikem útěku.
9. Dne 31. ledna 2002 stěžovatel pověřil svého právního zástupce, aby složil peněžitou záruku ve výši stanovené soudem. Zavázal se rovněž, že se bude zdržovat v místě svého pobytu v České republice, bude docházet k hlavnímu líčení v dané věci a že si je vědom skutečnosti, že v případě porušení připadne peněžitá záruka státu. Dne 22. února 2002 byl stěžovatel propuštěn na svobodu oproti složení peněžité záruky. Jako jedna z podmínek propuštění bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržoval a přebíral poštu na adrese v místě bydliště v České republice.
10. Dne 7. června 2002 krajský soud stěžovateli povolil opustit Českou republiku za účelem návštěvy Ruska do 18. června 2002 pod podmínkou, že se zúčastní prvního hlavního líčení, jež bylo nařízeno na 19. až 21. června 2002. Bylo to celkově již počtvrté, co bylo takové žádosti stěžovatele vyhověno. V období od února do června 2002 totiž stěžovatel Rusko třikrát navštívil a vždy se vrátil.
11. Dne 17. června 2002 stěžovatel sdělil svému právnímu zástupci, že mu byl dne 14. června 2002 v Moskvě ukraden cestovní pas se vstupním vízem do České republiky, s tím, že si vyřizuje vydání nového cestovního pasu. Hlavní líčení proto bylo odročeno na 7. až 9. srpna 2002.
12. Předvolání na nové hlavní líčení bylo stěžovateli zasláno na jeho adresu v České republice, ale vrátilo se zpět jako nedoručené. Krajský soud se rovněž pokusil předvolání stěžovateli předat prostřednictvím jeho právního zástupce.
13. Dne 8. července 2002 zaslal právní zástupce krajskému soudu některé dokumenty, mimo jiné také potvrzení ruských orgánů o tom, že stěžovatel je v Rusku oficiálně hlášen na adrese v Udomlje.
14. Dne 30. července 2002 právní zástupce krajskému soudu sdělil, že nemá na stěžovatele přímý kontakt do Ruska a že předvolání k hlavnímu líčení stěžovateli zaslal na adresu, kterou mu sdělil jeden ze spoluobžalovaných.
15. Jelikož stěžovateli dosud nebyl vydán nový cestovní pas a stěžovatel nesouhlasil s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti, bylo hlavní líčení plánované na dny 7. až 9. srpna 2002 odvoláno.
16. Vzhledem k tomu, že krajský soud od stěžovatele neobdržel žádné informace, požádal dne 12. března 2003 Interpol a obchodní zastupitelství Ruské federace v České republice o sdělení, zda stěžovatel podal žádost o vydání nového cestovního pasu.
17. Účastníci řízení se neshodnou na datu, kdy stěžovatel nový cestovní pas od ruských orgánů obdržel. Vláda tvrdí, že k tomu došlo dne 28. února 2003, podle stěžovatele se tak stalo až dne 2. dubna 2003. Stěžovatel krajský soud o získání nového cestovního pasu neinformoval.
18. Krajský soud nařídil nové hlavní líčení na 6. až 8. září 2004 a dne 22. března 2004 bylo stěžovateli prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti doručováno předvolání na toto hlavní líčení na adresu v ruském městě Podolsk, která byla ve spise uvedena jako místo bydliště stěžovatele v Rusku. Krajský soud stěžovatele rovněž upozornil, že skutečnosti, že stěžovatel nepožádal o vstupní vízum do České republiky, nadále zůstává v Rusku a neudržuje kontakt se soudem, jsou neslučitelné s podmínkami přijetí peněžité záruky, mohly by být vyhodnoceny jako vyhýbání se trestnímu řízení a vést až k připadnutí složené peněžité záruky státu. Stěžovatel byl rovněž upozorněn na možnost vést trestní řízení proti němu jako proti uprchlému.
19. Ruské ministerstvo spravedlnosti českým orgánům sdělilo, že stěžovatel na dané adrese v Podolsku není hlášen a nezdržuje se tam a že nebylo zjištěno místo jeho aktuálního pobytu. Předvolání k hlavnímu líčení tudíž nebylo možné doručit.
20. Stěžovatel se nicméně o nařízeném hlavním líčení dozvěděl a získal krátkodobé vízum, které mu umožňovalo navštívit Českou republiku v období od 2. do 12. září 2004.
21. Dne 2. září 2004 však stěžovatel zaslal krajskému soudu fax s žádostí o odročení hlavního líčení, a to z blíže neurčených zdravotních důvodů a s ohledem na skutečnost, že má nové právní zástupce, kteří potřebují čas k prostudování věci. Stěžovatel v dopise neuvedl svoji adresu v Rusku. Krajský soud byl proto nucen hlavní líčení znovu odročit.
22. Dne 28. února 2005 se krajský soud obrátil na Ministerstvo spravedlnosti, aby požádalo ruské orgány o doručení předvolání k hlavnímu líčení ve dnech 21. až 23. listopadu 2005 stěžovateli na adresu v Podolsku nebo na adresu v Udomlje. Předvolání k hlavnímu líčení se však stěžovateli podařilo doručit až dne 16. ledna 2006 v Udomlje. Krajský soud dne 21. listopadu 2005 hlavní líčení opět odročil.
23. Dne 6. prosince 2005 vydal krajský soud rozhodnutí o konání trestního řízení vůči stěžovateli jako proti uprchlému. Konstatoval, že stěžovatel se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, od června 2002 se do České republiky nedostavil a svým pobytem v Rusku významně zkomplikoval konání hlavního líčení. Omluvu stěžovatele ze dne 2. září 2004 za nepřítomnost na hlavním líčení, konkrétně z důvodu jeho zdravotních problémů, soud rovněž považoval za zcela nedostatečnou. Dále dospěl k závěru, že stěžovatel neplní podmínky přijetí peněžité záruky, k nimž se zavázal, a sice že se dostaví k hlavnímu líčení a bude se zdržovat v místě svého pobytu v České republice.
24. Ve dnech 27. až 29. března, 5. až 7. června, 11. září a 23. října 2006 se konalo hlavní líčení u krajského soudu, které bylo vedeno proti stěžovateli jako proti uprchlému.
25. Dne 23. října 2006 krajský soud stěžovatele plně zprostil obžaloby a rozhodl, že nespáchal žádný trestný čin, nýbrž vykonával standardní a transparentní podnikatelskou činnost.
26. Vrchní soud v Olomouci tento rozsudek dne 28. června 2007 potvrdil.
27. Dne 1. listopadu 2007 krajský soud na žádost stěžovatele rozhodl o vrácení peněžité záruky stěžovateli, neboť stěžovatel nebyl řádně poučen o důsledcích neplnění podmínek přijetí peněžité záruky. Navíc nebylo možné uplatnit žádnou ze situací stanovených v § 73a odst. 4 trestního zákona pro připadnutí peněžité záruky státu.
28. Vrchní soud toto rozhodnutí dne 5. prosince 2007 zrušil a rozhodl, že peněžitá záruka připadá státu. Měl za to, že stěžovatel musel vědět o možnosti připadnutí peněžité záruky státu, třebaže o ní nebyl formálně poučen, neboť jeho žádosti o propuštění na svobodu obsahovaly prohlášení, že si je vědom možnosti připadnutí peněžité záruky státu v případě, že poruší podmínky jejího přijetí. Měl rovněž za to, že se stěžovatel po určitou dobu skutečně nemohl dostavit do České republiky, protože přišel o svůj cestovní pas, a vydání nového víza trvalo českým orgánům dlouhou dobu. Stěžovatel však nepřebíral korespondenci na adrese v Podolsku, což byla jedna z adres, kterou sdělil orgánům činným v trestním řízení, a proto mu soudní písemnosti nemohly být doručeny včas. Z chování stěžovatele bylo rovněž zřejmé, že se pobytem v zahraničí vyhýbal trestnímu stíhání. Stěžovatel ani neudržoval kontakt s krajským soudem, přestože o řízení věděl. Podmínky pro připadnutí peněžité záruky státu podle § 73a odst. 4 trestního řádu tak byly splněny, neboť stěžovatel se zejména ukrýval, nesdělil příslušným orgánům místo svého pobytu a znemožnil tak doručování úředních písemností.
29. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí ústavní stížností s tím, že je nespravedlivé, že k připadnutí takto vysoké peněžité záruky státu došlo i přesto, že nespáchal žádný trestný čin. Zpochybnil rovněž závěry vrchního soudu.
30. Ústavní soud stížnost dne 3. června 2008 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
II.Příslušné vnitrostátní právo
31. V § 73a odst. 1 a 2 trestního řádu se stanoví, že fyzické osoby ve vyšetřovací vazbě mohou být propuštěny na svobodu po složení peněžité záruky v minimální výši 10 000 Kč, přičemž o skutečné výši této peněžité záruky rozhodne soud v závislosti na konkrétní situaci obviněného a na okolnostech případu.
32. Podle § 73a odst. 4 (v rozhodném okamžiku odstavce 3) připadne peněžitá záruka státu mimo jiné v případě, že obviněný uprchne, skrývá se nebo neoznámí příslušným orgánům změnu svého místa pobytu, a tím znemožní doručení úředních písemností. Podle odstavce 9 (v rozhodném okamžiku odstavce 6) musí být obviněný na podmínky, za nichž může peněžitá záruka připadnout státu, předem upozorněn.
Právní posouzení
I.TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 1 PROTOKOLU Č. 1
33. Stěžovatel namítá, že připadnutím peněžité záruky státu poté, co byl zproštěn obžaloby, došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1, který zní:
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“
A.K přijatelnosti
34. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této námitky, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
1.Tvrzení účastníků
35. Stěžovatel především tvrdí, že připadnutí peněžité záruky státu bylo nezákonné, neboť nebyl řádně poučen o možnosti jejího připadnutí státu. Trvá na tom, že se neskrýval a že není jeho vinou, že krajský soud nedoručoval korespondenci na jeho správnou adresu v Rusku, kterou byla Udomlja. Jeho nepřítomnost na hlavním líčení byla způsobena objektivními důvody, které zahrnovaly ztrátu cestovního pasu, nevydání víza a nemoc.
36. Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutí vrchního soudu o připadnutí takto vysoké peněžité záruky bylo nepřiměřené. Obecně platí, že účelem peněžité záruky je zabránit pachateli ve vyhýbání se trestu a zajistit dosažení účelu trestního řízení. Podle názoru stěžovatele bylo trestní řízení navzdory jeho nepřítomnosti vedeno řádně a účelu trestního řízení bylo dosaženo. Připadnutí peněžité záruky státu tak představuje nepřiměřený zásah do jeho majetku i za předpokladu, že porušil podmínky přijetí peněžité záruky.
37. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že připadnutí peněžité záruky státu v případě, že daná osoba byla zproštěna obžaloby, a je tedy nevinná, je nespravedlivé a odporuje zdravému rozumu.
38. Vláda považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou. Tvrdí, že dotčený zásah je třeba posoudit na základě druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1, který se týká úpravy užívání majetku. Dále má za to, že připadnutí peněžité záruky státu bylo v souladu se zákonem, jak o tom rozhodly vnitrostátní soudy.
39. Vláda podotýká, že krajský soud se bezmála čtyři roky intenzivně pokoušel o předvolání stěžovatele k hlavnímu líčení. Stěžovatel v průběhu těchto let soudu doručil celou řadu dokumentů, žádný z nich však neobsahoval sdělení o změně adresy, kam by mu měly být soudní písemnosti doručovány. Přestože neúčast stěžovatele u prvního hlavního líčení dne 19. června 2002 byla řádně omluvena, jeho další přístup k trestnímu řízení zřetelně vypovídá o snaze vyhnout se trestnímu řízení pobytem v cizině, což se stěžovateli ostatně podařilo, neboť krajský soud byl nucen rozhodnout o zahájení řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému. Stěžovatel měl několik let příležitost kontaktovat přímo krajský soud a uvést adresu v Rusku pro doručování soudních písemností a rovněž navrhnout datum svého možného přicestování do České republiky za účelem účasti na hlavním líčení, ale neučinil tak.
40. Vláda dále tvrdí, že neexistuje přímá souvislost mezi připadnutím peněžité záruky a zproštěním obžaloby. Účelem peněžité záruky je nahradit vazbu a současně trestně stíhanou osobu odradit od maření či vyhýbání se trestnímu stíhání. Pokud trestně stíhaná osoba nesplní podmínky přijetí peněžité záruky, je její připadnutí státu logickým důsledkem takového chování a v tomto směru legitimním zbavením majetku. Na zákonnosti vazby nic nemění ani skutečnost, že trestně stíhaná osoba je posléze obžaloby zproštěna. Účel peněžité záruky je velmi odlišný od účelu trestu. Pokud jsou zákonem stanovené podmínky splněny, peněžitá záruka je vrácena. Peněžitá záruka není trestem za spáchaný trestný čin, ale zajišťovacím prostředkem.
41. Výše peněžité záruky byla přiměřená majetkové situaci stěžovatele, o čemž svědčí rovněž skutečnost, že stěžovatel byl schopen tuto peněžitou záruku složit. Peněžitá záruka, jakožto prostředek, jímž je zajištěna součinnost obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení, je záměrně stanovena v takové výši, aby její ztráta představovala významný zásah do majetkových poměrů osoby, která peněžitou záruku složila. V opačném případě by neplnila svůj účel.
42. V neposlední řadě vláda uvádí, že stěžovatel neupřesnil, v čem by měla spočívat přílišná finanční zátěž pro jeho osobu v důsledku připadnutí peněžité záruky státu. Stěžovatel nijak nedoložil, že by se připadnutím peněžité záruky státu ocitl ve finanční nouzi.
2.Hodnocení Soudu
43. Soud v prvé řadě zastává názor, že připadnutí peněžité záruky státu představuje zásah státu do majetkových práv stěžovatele. Soud nepovažuje za nezbytné rozhodnout o tom, zda by tento zásah měl být posouzen na základě druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1, jak tvrdí vláda, neboť všechna tři ustanovení článku 1 Protokolu č. 1 spolu souvisí a použitelné zásady jsou podobné (viz James a ostatní proti Spojenému království, 21. února 1986, § 37, série A č. 98). Proto bude situaci, která je předmětem stížnosti, posuzovat na základě obecného pravidla stanoveného v první větě prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 (viz mutatis mutandis Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 136, ESLP 2004-V, a Gladysheva proti Rusku, č. 7097/10, § 71, 6. prosince 2011).
44. Soud připomíná, že slučitelnost zásahu s dotčeným ustanovením vyžaduje, aby zásah byl zákonný, byl v obecném zájmu a byl přiměřený. To znamená, že musí představovat „spravedlivou rovnováhu“ mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce (mezi mnoha dalšími precedenty viz například Beyeler proti Itálii [velký senát], č. 33202/96, § 107, ESLP 2000-I, a Gladysheva proti Rusku, cit. výše, § 65). Při posuzování přiměřenosti zásahu musí Soud přihlédnout na jedné straně k významu sledovaného účelu a na druhé straně k břemeni uloženému stěžovateli, včetně povahy zásahu, chování stěžovatele a jednání státních orgánů (viz Yildirim proti Itálii (rozh.), č. 38602/02, 10. dubna 2003, a Forminster Enterprises Limited proti České republice, č. 38238/04, § 75, 9. října 2008).
45. Pokud jde o podmínku „zákonnosti“, Soud předně podotýká, že nic v této věci nenaznačuje, že by vrchní soud dotčená právní ustanovení, tj. § 73a odst. 3 trestního řádu, uplatnil zjevně nesprávně nebo takovým způsobem, aby dosáhl svévolných závěrů. Neexistuje ani žádná známka toho, že by příslušná ustanovení nebyla dostupná, přesná a předvídatelná (viz Beyeler, cit. výše, §§ 108-109). Připadnutí peněžité záruky státu proto splňuje podmínku zákonnosti.
46. Soud má dále za to, že připadnutím peněžité záruky státu byl sledován legitimní cíl řádného vedení trestního řízení a obecněji boje proti trestné činnosti a její prevence, jež bezesporu spadají do obecného zájmu uvedeného v článku 1 Protokolu č. 1 (viz Yildirim, cit. výše, a Denisova a Moiseyeva proti Rusku, č. 16903/03, § 58, 1. dubna 2010). Tento zájem také považuje za velmi důležitý.
47. Pokud jde o test přiměřenosti, Soud předně podotýká, že peněžitá záruka ve výši přibližně 400 000 € představuje značnou peněžní částku. Správným okamžikem pro diskusi o přiměřenosti výše peněžité záruky pro propuštění na svobodu je však okamžik, kdy je peněžitá záruka stanovena (jako ve věci Mangouras proti Španělsku [velký senát], č. 12050/04, § 78 a 80, ESLP 2010), nikoliv okamžik jejího připadnutí státu. Stěžovatel v projednávané věci netvrdí, že původní výše peněžité záruky byla nepřiměřená, a Soud poznamenává, že stěžovatel byl zjevně schopen peněžitou záruku složit rychle a bez velkých obtíží.
48. Hlavní otázkou v této věci je to, zda by zproštění obžaloby mělo hrát nějakou roli v rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka připadá státu. V této souvislosti Soud poznamenává, že účelem peněžité záruky je zajistit řádné vedení trestního řízení, zejména zajistit, aby se obviněný dostavil k hlavnímu líčení (v souvislosti s prvotním stanovením výše peněžité záruky pro propuštění na svobodu viz Mangouras proti Španělsku [velký senát], cit. výše, § 78).
49. Tím, že stěžovatel nedodržel podmínky přijetí peněžité záruky, však bylo vedení trestního řízení značně ztíženo. Stěžovatel se nedostavil k žádnému z nařízených hlavních líčení a neposkytl soudu žádnou součinnost, přestože si musel být vědom toho, že porušuje podmínky přijetí peněžité záruky. Hlavní líčení muselo být několikrát zrušeno, což vedlo k významnému prodloužení délky řízení a k tomu, že krajský soud čelil závažným obtížím při svých pokusech doručit stěžovateli písemnosti.
50. Dále je třeba poznamenat, že skutečnost, že byl stěžovatel zproštěn obžaloby, sama o sobě neznamená, že jeho trestní stíhání bylo nezákonné nebo od počátku jinak vadné. Důkazní požadavky, které je třeba splnit, aby mohla být osoba uznána vinnou (obvykle označované jako důkaz nad rozumnou pochybnost), se liší od důkazních požadavků, které je třeba splnit, aby mohla být osoba trestně stíhána (v tomto případě jsou obvykle označované jako důvodné podezření, že osoba spáchala trestný čin). Z tohoto důvodu tedy mohou existovat případy důvodného podezření, které při soudním řízení nevyústí v odsouzení nad rozumnou pochybnost. I v těchto situacích nicméně stále platí legitimní zájem státu na řádném vedení řízení a na zajištění toho, aby se jednotlivci, u nichž existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nepokoušeli vyhýbat spravedlnosti nebo nenarušovali hladký průběh řízení, v jehož rámci má být posouzena jejich vina či nevina.
51. Výsledek řízení proto nemá přímou souvislost s otázkou připadnutí peněžité záruky státu. Otázkou spíše je, zda bylo připadnutí státu přiměřené vzhledem k porušení podmínek přijetí peněžité záruky, k němuž došlo během řízení.
52. Soud poznamenává, že v projednávaném případě nedošlo k připadnutí peněžité záruky státu z důvodu nemožnosti doručit stěžovateli jednu písemnost. Vrchní soud došel k závěru, že stěžovatel se několikaletým pobytem v zahraničí vyhýbal trestnímu řízení. Soud má za to, že ačkoli stěžovatel prvotně mohl mít objektivní důvody pro neúčast na hlavním líčení, nelze totéž říci o době po získání nového cestovního pasu.
53. Stěžovateli byl poskytnut dostatek příležitostí k tomu, aby se k hlavnímu líčení dostavil. Hlavní líčení bylo několikrát odloženo na jiný termín. Cestovní pas stěžovatel obdržel podle své verze událostí v dubnu 2003 a rozhodnutí o zahájení řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému bylo přijato až v prosinci 2005. Stěžovatel tedy měl minimálně dva roky a osm měsíců na to, aby navázal kontakt s krajským soudem, aby ten mohl stanovit termín konání hlavního líčení, na které by stěžovatel mohl přicestovat do České republiky. Za těchto okolností se závěr vrchního soudu, že z chování stěžovatele bylo zřejmé, že se vyhýbal trestnímu stíhání, nejeví jako nerozumný.
54. Za výše uvedené situace – tedy za situace, kdy si stěžovatel musel být vědom skutečnosti, že po značně dlouhou dobu porušoval podmínky přijetí peněžité záruky – bylo povinností stěžovatele jasně a jednoznačně krajskému soudu sdělit svoji adresu v Rusku a zůstat s krajským soudem v pravidelném styku, aby vyvážil obtíže spojené s doručováním úředních písemností do Ruska, jež bylo nutné posoudit podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Stěžovatel tak neučinil. Dopis právního zástupce stěžovatele ze dne 8. července 2002 nelze za těchto okolností považovat za dostačující. V dopise bylo pouze uvedeno, na které adrese v Rusku je stěžovatel oficiálně hlášen, ale žádným způsobem v něm nebylo sděleno, kam si přeje zasílat korespondenci. Dne 2. září 2004 navíc stěžovatel informoval soud o tom, že se z důvodu svých zdravotních potíží a nových právních zástupců není schopen dostavit na hlavní líčení, nicméně stále neuvedl adresu pro doručování písemností v Rusku.
55. V neposlední řadě Soud dodává, že připadnutí peněžité záruky státu, tj. předmětný zásah, byl důsledkem plně sporného řízení, v jehož rámci mohl stěžovatel předložit své argumenty. Vnitrostátní soudy pečlivě prozkoumaly příslušné otázky a svá rozhodnutí plně odůvodnily (viz G. proti Německu (rozh.), č. 10577/83, 6. května 1985). Procesní požadavky článku 1 Protokolu č. 1 (viz AGOSI proti Spojenému království, 24. října 1986, § 55, řada A č. 108) tedy byly dodrženy.
56. S ohledem na výše uvedené Soud shledává, že rozhodnutí o připadnutí stěžovatelovy peněžité záruky státu nastolilo za okolností tohoto případu „spravedlivou rovnováhu“ mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky souvisejícími s právy stěžovatele.
57. K porušení článku 1 Protokolu č. 1 tedy nedošlo.
II.Tvrzené porušení článku 6 Úmluvy
58. Stěžovatel na základě článku 6 Úmluvy nesouhlasí s rozhodnutími vnitrostátních soudů ohledně peněžité záruky a ve stížnosti tvrdí, že tato rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněná.
59. S ohledem na veškeré dokumenty, které má Soud k dispozici, a v rozsahu, v jakém předmět stížnosti spadá do jeho pravomoci, se Soud domnívá, že z dotčených rozhodnutí nevyplývá žádné porušení práv a svobod stanovených v Úmluvě nebo v jejích protokolech. Tato stížnost je proto zjevně neopodstatněná a musí být v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnuta.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD
1.jednomyslně prohlašuje stížnost týkající se článku 1 Protokolu č. 1 za přijatelnou a zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;
2.rozhoduje šesti hlasy proti jednomu, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 20. června 2013 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Stephen Phillips
Mark Villiger
zástupce tajemnice
předseda
V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku přiloženo samostatné stanovisko soudce Pejchala.
M. V.
C. W.
ČÁSTEČNĚ souhlasné a částečně NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE Pejchala
Plně souhlasím se závěrem svých kolegů, že stížnost namítající porušení článku 6 Úmluvy je zjevně neopodstatněná a musí být v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnuta. Rovněž plně souhlasím s rozhodnutím kolegů prohlásit stížnost týkající se článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě za přijatelnou.
Ke své lítosti však nemohu souhlasit se závěrem, že nedošlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1. Hlasoval jsem v tom smyslu, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě došlo.
Domnívám se, že jádrem tohoto případu je spíše otázka, zda by zproštění obžaloby mělo hrát roli při rozhodování o připadnutí peněžité záruky státu. V této souvislosti konstatuji, že stěžovatel byl nakonec zproštěn obžaloby s tím, že nespáchal žádný trestný čin, nýbrž vykonával standardní a transparentní podnikatelskou činnost, a dále že jeho peněžitá záruka připadla státu. Podstatné je, že rozhodnutí o připadnutí stěžovatelovy peněžité záruky státu bylo přijato poté, co zproštění obžaloby nabylo právní moci, tj. v okamžiku, kdy soudy věděly, že stěžovatel nespáchal žádný trestný čin.
Podotýkám, že podle vnitrostátního práva mají osoby zproštěné obžaloby nárok na náhradu škody za dobu strávenou ve vyšetřovací vazbě: ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stanoví, že osoba, která byla ve vyšetřovací vazbě, má právo na náhradu škody, jestliže byla obžaloby zproštěna. Dále podotýkám, že podmínky přijetí peněžité záruky byly stanoveny namísto jeho vyšetřovací vazby. Podle vnitrostátní judikatury navíc platí, že rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu je rozhodnutím týkajícím se vyšetřovací vazby (viz například stanovisko Nejvyššího soudu č. 4/97 ze dne 11. června 1998). Na základě skutkových okolností projednávané věci je neslučitelné, aby stát na jedné straně stěžovateli přiznal právo na náhradu škody za dobu strávenou ve vyšetřovací vazbě (stěžovatel zřejmě o náhradu škody v tomto případě nepožádal, nicméně za tuto skutečnost nemůže být kritizován, neboť se jedná o právo, nikoliv o povinnost) a na druhé straně nařídil připadnutí jeho peněžité záruky státu, která navíc představuje částku daleko převyšující případnou náhradu škody, kterou by stěžovatel mohl žádat. Stěžovatel by z trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, neměl v zásadě nést žádné negativní následky.
Dále poznamenávám, že vznikly určité nejasnosti ohledně adresy stěžovatele v Rusku. Dne 8. července 2002 zaslal právní zástupce krajskému soudu několik dokumentů, včetně potvrzení ruských orgánů o tom, že stěžovatel je v Rusku oficiálně hlášen na adrese v Udomlje. Krajský soud však písemnosti nadále zasílal na jinou adresu, což vedlo k tomu, že je stěžovatel vůbec neobdržel nebo je obdržel pozdě.
Dne 1. listopadu 2007 krajský soud na žádost stěžovatele rozhodl o vrácení peněžité záruky stěžovateli, neboť stěžovatel nebyl řádně poučen o důsledcích neplnění podmínek přijetí peněžité záruky. Navíc nebylo možné uplatnit žádnou ze situací stanovených v § 73a odst. 4 trestního řádu pro připadnutí peněžité záruky státu. Stejně jako krajský soud mám pochybnosti o tom, zda byl stěžovatel o důsledcích neplnění podmínek přijetí peněžité záruky řádně poučen. Skutečností – navzdory argumentům vrchního soudu – zůstává, že stěžovatel nebyl formálně poučen, jak vyžaduje § 73a odst. 6 trestního řádu ve znění platném v rozhodné době. V prohlášení stěžovatele, o které se vrchní soud opírá, je uvedeno, že si je vědom možnosti připadnutí peněžité záruky státu v případě, že budou porušeny podmínky jejího přijetí. Obsah tohoto prohlášení však není jasný a dokonce ani není jisté, zda stěžovatel rozuměl tomu, co podepisoval.
V neposlední řadě se nezdá, že by stěžovatel svou nepřítomností u hlavního líčení předmětné řízení jakýmkoli způsobem narušil. Řízení bylo vedeno a uzavřeno v nepřítomnosti stěžovatele. Jeho nepřítomnost neměla na výsledek řízení žádný podstatný vliv.
S ohledem na výše uvedené zastávám názor, že rozhodnutí o připadnutí stěžovatelovy peněžité záruky státu za okolností projednávané věci nepředstavovalo „spravedlivou rovnováhu“ mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv stěžovatele. Podle mého názoru proto došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
Domnívám se, že by bylo logičtější, kdyby většina došla k závěru, že stížnost s tvrzeným porušením článku 1 Protokolu č. 1 je zjevně neopodstatněná a musí být podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnuta, než aby prohlásila stížnost za přijatelnou a současně rozhodla, že k žádnému porušení článku 1 Protokolu č. 1. Co se mne týče, mám za to, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 v tomto konkrétním případě došlo.
[1] Pozn. překl.: V rozsudku je nesprávně odkazováno na článek 36 jednacího řádu Soudu.
Full & Egal Universal Law Academy