© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 22. února 2018 ve věci č. 588/13 – Libert proti Francii
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že tím, že společnost Francouzské státní dráhy otevřela bez vědomí stěžovatele, svého zaměstnance, jeho osobní složku v pracovním počítači, která obsahovala velké množství pornografických materiálů, a následně ho z tohoto důvodu propustila, nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel pracoval pro Francouzské státní dráhy (dále také „společnost SNCF“) na pozici zástupce vedoucího krajského kontrolního oddělení. V roce 2007 byl dočasně po dobu šetření jeho sporu s jedním s kolegů postaven mimo službu. Když se v roce 2008 vrátil na svou pozici, zjistil, že mu byl zabaven pracovní počítač. Následně byl informován svým nadřízeným, že v jeho počítači byly nalezeny padělané certifikáty nesoucí logo jeho kontrolního oddělení a dále pak velké množství pornografických filmů a fotografií. Stěžovatel byl následně za porušení pracovní kázně propuštěn.
Stěžovatel proti propuštění brojil u soudu. Odvolací i kasační soud však konstatovaly, že soubory v počítači zaměstnance je možné považovat za pracovní vždy, když nejsou výslovně označeny jako osobní. Jelikož stěžovatel danou složku neoznačil jako osobní v souladu s vnitřními předpisy zaměstnavatele a navíc jako osobní označil úplně všechny dokumenty ve svém pracovním počítači, byl postup jeho zaměstnavatele oprávněný.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že tím, že zaměstnavatel otevřel jeho osobní soubory na pevném disku jeho pracovního počítače v jeho nepřítomnosti, bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého života chráněné článkem 8 Úmluvy.
a)K přijatelnosti
Soud předně připomněl, že v minulosti již shledal, že nepracovní hovory zaměstnance z pracoviště mohou vyvolávat otázky týkající se soukromého života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy (Halford proti Spojenému království, č. 20605/92, rozsudek ze dne 25. června 1997, § 44–46). Konstatoval proto, že za určitých okolností mohou data nepracovní povahy, jako například data uložená v pracovním počítači a výslovně označená jako „osobní“, spadat do sféry soukromého života. Stížnost proto označil za přijatelnou.
b)K odůvodněnosti
Soud předně nedal zapravdu vládě, že nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, neboť stěžovatel složku ve svém počítači neoznačil řádně jako osobní. Zdůraznil, že vláda nerozporovala, že příslušné složky byly otevřeny bez přítomnosti a vědomí stěžovatele.
Stejně tak Soud odmítl argument vlády, že Francouzské státní dráhy nepředstavují státní orgán ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Soud připustil, že společnost SNCF sice vykonává hospodářskou a obchodní činnost a zaměstnanecké vztahy i její právní úkony se řídí soukromým právem, avšak dodal, že společnost je právnickou osobou veřejného práva, která se nachází pod dohledem státu, který jmenuje a odvolává její vedení, a zajišťuje veřejnou službu, ve které má na trhu monopol. V souladu s dosavadní judikaturou Soudu se proto jedná o státní orgán (např. Kotov proti Rusku, č. 54522/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012, § 92–107). Projednávaná věc je proto odlišná od věci Bărbulescu proti Rumunsku (č. 61496/08, rozsudek velkého senátu, 5. září 2017), ve které se Soud zabýval zásahem do práv zaměstnance chráněných článkem 8 Úmluvy ze strany zaměstnavatele, který byl zástupcem soukromého sektoru. Zásah do práv stěžovatele tak v projednávané věci musí být posuzován nikoli na poli pozitivních závazků státu, jak tomu bylo ve věci Bărbulescu proti Rumunsku, ale na poli závazků negativních.
Dále Soud připomněl, že podmínka, aby byl zásah stanoven zákonem, rovněž vyžaduje, aby vnitrostátní právo poskytovalo dostatečnou ochranu před svévolí. Pro naplnění požadavku na předvídatelnost proto musí zákon dostatečně jasně stanovit, za jakých okolností a podmínek je státní orgán oprávněn k danému opatření přistoupit (Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 3. dubna 2007, § 45–46).
Vláda v tomto směru poukazovala na dvě ustanovení zákoníku práce, která jen ve velmi obecné rovině stanovovala, že zaměstnavatel nesmí zasahovat do práv zaměstnanců způsobem, který by nebyl odůvodněný povahou práce a přiměřený sledovanému cíli. Soud nicméně podotkl, že v rozhodné době již existovala judikatura kasačního soudu, ze které vyplývalo, že zaměstnavatel není oprávněn, pokud zde neexistuje riziko prodlení či nejde o zvláštní případ, nahlížet do osobní složky v pracovním počítači svého zaměstnance, pokud u toho zaměstnanec není přítomen nebo není předem řádně informován. U všech souborů vytvořených zaměstnancem se přitom předpokládá, že pokud nejsou výslovně označeny jako osobní, jedná se o soubory pracovního charakteru. Soud tak učinil závěr, že v rozhodné době platné právo stanovovalo dostatečným způsobem, za jakých okolností může zaměstnavatel do souborů v počítači svého zaměstnance nahlížet. Namítaný zásah byl proto stanoven zákonem.
Co se týče otázky, zda zásah sledoval legitimní cíl, Soud odmítl argument vlády, že otevření souborů v počítači stěžovatele směřovalo k předcházení zločinnosti. Otevření souborů nemělo vazbu na jakékoli trestní stíhání stěžovatele a nelze ani říci, že by obsah souborů mohl představovat trestný čin. Soud však připustil, že namítané opatření sledovalo cíl ochrany práv jiných, a to konkrétně zaměstnavatelů, kteří mají legitimní zájem na zajištění, aby jejich zaměstnanci vykonávali svou práci v souladu se svými smluvními povinnostmi a vnitřními předpisy.
Pokud jde konečně o nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, Soud uvedl, že v úvahu je třeba vzít, zda byly důvody přednesené vnitrostátními orgány na podporu namítaného opatření relevantní a dostatečné, a dále skutečnost, zda vnitrostátní právo obsahovalo adekvátní a dostatečné záruky proti zneužití a svévoli (Bărbulescu proti Rumunsku, cit. výše, § 120–121).
Soud připomněl, že vykládat vnitrostátní právo je především úlohou vnitrostátních soudů. Soudu pak přísluší toliko posoudit, zda v konkrétním případě nebylo právo vyloženo svévolně či zjevně nerozumně (Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku, č. 73049/01, rozsudek velkého senátu ze dne 11. ledna 2007, § 86). Soud dále poznamenal, že vnitrostátní soudy vzaly v úvahu, že pornografické soubory v počítači stěžovatele byly nalezeny ve složce s názvem „smích“, jež byla součástí adresáře pojmenovaného D:/osobní data. V řízení však vyšlo najevo, že takto uživatel přejmenoval celý adresář D:/data, který ve společnosti tradičně sloužil k ukládání dokumentů pracovního charakteru. Vnitrostátní soudy tak shledaly, že stěžovatel nemohl využívat v zásadě celý pevný disk pracovního počítače k soukromým účelům. Rovněž název složky „smích“ dle Soudu jasně neevokoval, že by se jednalo nezbytně o složku osobního charakteru. Soud se také ztotožnil se závěrem vnitrostátních soudů, že propuštění stěžovatele nebylo nepřiměřeně tvrdým opatřením vzhledem k tomu, že stěžovatel zásadně porušil etický kodex společnosti i další vnitřní předpisy. Nadto na své pozici zástupce vedoucího kontrolního oddělení měl jít ostatním zaměstnancům příkladem.
Soud dále připustil, že pojem „osobní data“, který stěžovatel použil pro označení příslušné složky ve svém počítači, byl sice v souladu s předchozí judikaturou kasačního soudu, dodal však, že z uživatelského manuálu společnosti jasně vyplývalo, jak konkrétně mají být soukromé soubory v pracovním počítači označeny. Dále také vyzdvihl, že stěžovatel využíval pro soukromé účely významnou část pevného disku pracovního počítače (konkrétně se jednalo o 1 562 souborů, které zabíraly celkem 787 megabytů).
Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány v projednávané věci nepřekročily svůj prostor pro uvážení, a nedošlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy