© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 27. června 2017 ve věci č. 48427/09 – Lekavičiené proti Litvě
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutím znovu zapsat stěžovatelku do seznamu advokátů vedeného advokátní komorou z důvodu, že po dřívějším odsouzení pro padělání veřejných listin a podvod nesplňuje zákonný požadavek vysokého morálního charakteru, nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka byla v září 1996 zapsána do seznamu advokátů vedeného advokátní komorou v Litvě. Jednou z podmínek pro zápis do seznamu bylo složení přísahy zavazující advokáty mj. k čestnému výkonu povinností advokáta a k dodržování právních a morálních norem. V prosinci 2003 stěžovatelka s ohledem na probíhající trestní řízení vedené proti její osobě požádala o vyškrtnutí ze seznamu advokátů. V srpnu 2004 byla stěžovatelka uznána vinou z trestných činů padělání veřejných listin a podvodu, kterých se dopustila během výkonu povolání advokátky, a byl jí uložen peněžitý trest. V září 2007 (necelý měsíc po zahlazení odsouzení) podala stěžovatelka žádost o opětovný zápis do advokátní komory. Komora žádost zamítla s odůvodněním, že stěžovatelka nesplňuje požadavek vysokého morálního charakteru, a tudíž zákonné podmínky pro zápis. Odvolací i dovolací soud se s názorem advokátní komory ztotožnily.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že zamítnutím její žádosti o opětovný zápis do seznamu advokátů jí bylo zamezeno vykonávat advokátní činnost, čímž došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého života.
a)K přijatelnosti stížnosti
Soud připomněl, že ačkoli z textu článku 8 Úmluvy nelze dovozovat obecné právo na zaměstnání, v minulosti se již na poli tohoto článku otázkami z oblasti zaměstnanosti opakovaně zabýval (Travaš proti Chorvatsku, č. 75581/13, rozsudek ze dne 4. října 2016, § 52). Právě při výkonu svého povolání totiž pro většinu lidí vznikají významné příležitosti rozvíjet své vztahy s okolním světem (Mateescu proti Rumunsku, č. 1944/10, rozsudek ze dne 14. ledna 2014, § 20). V minulosti již Soud také shledal, že různá omezení pro registraci či zápis, které jsou předpokladem pro výkon některých povolání (např. advokáta nebo notáře), bezesporu spadají do sféry práva na soukromý život (Campagnano proti Itálii, č. 77955/01, rozsudek ze dne 3. července 2005, § 54).
V projednávané věci stěžovatelka vykonávala praxi advokátky v letech 1996 až 2003. Zamítnutí její žádosti o opětovný zápis do advokátní komory bezpochyby zasáhlo do její možnosti vykonávat její profesi a rozhodnutí tak mělo důsledky pro výkon jejího práva na respektování soukromého života (mutatis mutandis, Naidin proti Rumunsku, č. 38162/07, rozhodnutí ze dne 21. října 2014, § 34). Projednávaná stížnost je tedy dle Soudu slučitelná ratione materiae s článkem 8 Úmluvy.
b)K odůvodněnosti stížnosti
Napadené rozhodnutí vnitrostátních orgánů dle Soudu znamenalo újmu pro stěžovatelčinu pověst v profesních kruzích a zasáhlo tak do jejího soukromého života (mutatis mutandis, Milojevic a ostatní proti Srbsku, č. 43519 a další, rozhodnutí ze dne 12. ledna 2016, § 60).
Ohledně souladu zásahu se zákonem Soud konstatoval, že advokátní komora i vnitrostátní soudy se při posouzení, zda stěžovatelka požívá vysokého morálního charakteru, opřely o příslušné ustanovení zákona o advokacii i řadu dalších ustanovení tohoto zákona a etického kodexu advokáta. Namítaný zásah tedy byl v souladu se zákonem.
Soud dále shledal, že zásah sledoval legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Konstatoval, že tento cíl se odrazil i v rozhodnutích vnitrostátních soudů, které podtrhly jednak povinnosti advokáta vůči klientům, soudům a společnosti, jednak potřebu chránit řádné fungování soudnictví.
Úvodem přezkumu nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soudu zdůraznil důležitost advokátů pro řádné fungování soudnictví a konstatoval, že jejich role s sebou přináší řadu povinností a omezení, které musí při své práci respektovat; svou profesi musí vykonávat důstojně, poctivě a diskrétně (Casado Coca proti Španělsku, č. 15450/89, rozsudek ze dne 24. února 1994, § 46). Jelikož se stěžovatelka dopustila trestné činnosti při výkonu advokacie, ztotožnil se Soud s názorem vnitrostátních soudů, že v dané situaci nesplňovala podmínku vysokého morálního charakteru. Svým jednáním porušila přísahu, kterou složila před svým prvním zápisem do seznamu advokátů, a svým chování spočívajícím v systematickém podvádění soudního systému projevovala neúctu ke svým kolegům a oslabovala důvěru ve spravedlnost.
Soud připustil, že samotná absence dalšího odsouzení nebo zahlazení odsouzení samy o sobě nemusí znamenat, že osoba znovu nabyla vysokého morálního charakteru. Soud konstatoval, že mu nepřísluší stanovit, po jaké době by stěžovatelka mohla pro účely zápisu do komory znovu nabýt dobrou pověst; vnitrostátní soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že čtyři roky nebyly dostatečné. Soud shledal, že vnitrostátní soudy pečlivě analyzovaly situaci stěžovatelky a podařilo se jim nastolit spravedlivou rovnováhu mezi jejím právem na soukromý život a potřebou chránit práva a svobody jiných osob i soudní systém jako celek. V této souvislosti Soud též vyzdvihl, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů stěžovatelku nezbavilo možnosti podat žádost o zápis v budoucnu znovu. Závěrem Soud podotkl, že na rozdíl od povolání soudce či státního zástupce nepředstavuje pro účely výkonu advokacie předchozí odsouzení trvalou překážku.
Soud s ohledem na výše uvedené rozhodl, že zásah do práva stěžovatelky na respektování profesní činnosti jako součásti jejího soukromého života nepřekročil meze toho, co bylo za účelem ochrany práv a svobod jiných nezbytné v demokratické společnosti. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy