© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. prosince 2018 ve věci č. 36480/07 – Lekić proti Slovinsku
Velký senát Soudu rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že nedošlo k porušení práva stěžovatele, menšinového společníka a bývalého jednatele obchodní společnosti, na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tím, že byl dle platné právní úpravy coby ručitel shledán odpovědným za dluh společnosti, která zanikla rozhodnutím soudu o výmazu z obchodního rejstříku bez likvidace poté, co dlouhodobě nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl od roku 1992 společníkem obchodní společnosti L. E. Souběžně s tím ve společnosti působil v několika významných funkcích (ředitel IT oddělení, výkonný ředitel a jednatel). V roce 1996 byl odvolán z pozice jednatele, aniž byl jmenován jeho nástupce. Odvolání nebylo zapsáno do obchodního rejstříku. Společnost posléze přestala vyvíjet hospodářskou činnost. Jako společník tak stěžovatel podal návrh na její zrušení s likvidací. Soud vyzval dotčenou společnost, aby složila zálohu na náhradu souvisejících nákladů. Stěžovatel odpověděl, že společníci upřednostňují, aby soud nařídil likvidaci společnost z moci úřední, čímž by odpadla povinnost zálohu složit. Jelikož k její úhradě nedošlo, soud návrh zamítl. Společnost odvolání nepodala. Teprve poté, co rejstříkový soud obdržel informaci, že na bankovním účtu společnosti nebyly po dobu 12 po sobě jdoucích měsíců prováděny žádné platby, uznal, že jde o „mrtvou schránku“, a rozhodl o jejím výmazu z obchodního rejstříku bez likvidace. Veškeré písemnosti byly doručovány na adresu sídla společnosti, odkud se vracely jako nedoručené, načež byly zpřístupněny na úřední desce soudu. Proti rozhodnutí nebylo odvolání podáno. Jeho právní mocí společnost zanikla.
O necelý rok později zahájil věřitel společnosti řízení o výkonu rozhodnutí, kterým mu bylo vůči společnosti přiznáno právo na zaplacení peněžité částky. Soudy vycházely z ustanovení zákona, dle něhož za dluhy takto zaniklé společnosti ručily společně a nerozdílně ty osoby, které byly v době zániku společnosti jejími aktivními společníky. Stěžovatel se naopak bránil tím, že byl toliko pasivním společníkem. Dle soudů však stěžovatel svá tvrzení nedoložil. Naopak měly za prokázané, že mu v rozhodné době přináležel obchodní podíl o velikosti 11,1 % a že i po odvolání z funkce jednatele vykonával nikoliv zanedbatelný vliv na jednání společnosti. Poté, co byl vydán příkaz ke srážkám ze mzdy stěžovatele, došlo mezi stranami k uzavření smíru, v jehož rámci byl stěžovatel povinen zaplatit jen necelých 33 tisíc eur. V jakém rozsahu se na úhradě dluhu podíleli zbylí společníci, není zřejmé.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že mu nebyly doručovány písemnosti v řízení o výmazu společnosti z obchodného rejstříku. Současně tvrdil, že vyvození osobní odpovědnosti za dluhy společnosti porušilo jeho právo na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Vzhledem k požadavku na existenci procesních záruk se Soud rozhodl posoudit stížnost výlučně na poli druhého z těchto ustanovení.
a)Rozsudek senátu
Senát čtvrté sekce ve svém rozsudku ze dne 14. února 2017 porušení práv stěžovatele neshledal. Pravidlo umožňující nečinnou společnost vymazat z obchodního rejstříku bylo z hlediska jejích společníků dostupné a předvídatelné. Řízení bylo nadto doprovázeno zárukami, které měly zajistit, že budou o výmazu zpraveni. Stěžovatel byl spoluzodpovědný za nevyzvedávání pošty na adrese sídla společnosti. Dané opatření sledovalo legitimní cíl spočívající v udržování stabilního tržního prostředí a nastolení právní jistoty. Současně bylo přiměřené, jelikož v hospodářských otázkách požívají státy širokého prostoru pro uvážení a na stěžovatele nebylo uloženo zjevně nepřiměřené břemeno.
b)K přijatelnosti
Vláda tvrdila, že ústavní stížnost není ve vztahu k řízení o výmazu společnosti účinný prostředkem nápravy, což má zásadní vliv na počátek plynutí šestiměsíční lhůty. Soud uvedl, že ústavní stížnost je v žalovaném státě zpravidla považována za účinný prostředek nápravy, který jsou stěžovatelé povinni vyčerpat před podáním stížnosti. Stěžovateli tak nelze vyčítat, že daný prostředek nápravy vyčerpal. Námitku vlády proto Soud zamítl.
Dle vlády si dále stěžovatel nemohl nárokovat postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, pokud uzavřel smírné urovnání s věřitelem. Soud nesouhlasil. Stěžovatel sice smír uzavřel, ale až po vyčerpání všech prostředků nápravy. Učinil tak nepochybně ve snaze zmírnit škodu, která mu bezprostředně hrozila, když ho smír vyšel levněji. Samotná skutečnost, že stěžovatel splnil povinnost, která mu byla vnitrostátním rozhodnutím uložena, jej dle Soudu nezbavila postavení oběti.
c)K odůvodněnosti
1.K existenci zásahu a použitelnému pravidlu
Soud připomněl, že článek 1 Protokolu č. 1 obsahuje tři pravidla. První se týká pokojného užívání majetku, druhé jeho zbavení a třetí uvedené ve druhém odstavci umožňuje státům, aby přijímaly zákony s cílem upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. V projednávané věci nebylo mezi stranami sporné, že byl-li stěžovatel uznán odpovědným za dluhy společnosti, došlo tím k zásahu do pokojného užívání jeho majetku. Strany byly zajedno i v tom, že zásah by měl být posuzován ve světle třetího pravidla. Soud však přihlédl k širšímu pozadí, zejména k výmazu společnosti z obchodního rejstříku, a věc se rozhodl zkoumat coby zásah do pokojného užívání majetku, tedy podle prvního pravidla.
2.Zákonnost zásahu
Jakýkoli zásah do majetkových práv, má-li být ospravedlnitelný, musí být předně stanoven zákonem. Požadavek zákonnosti se nevyčerpává prostou existencí zákonného podkladu a vyžaduje, aby dané ustanovení splňovalo i určité kvalitativní znaky – dostupnost, předvídatelnost a záruky proti svévoli. Osoby, do jejichž majetkových práv bylo zasahováno, musí mít přiměřenou možnost předložit věc k posouzení orgánu, u něhož by se mohly dovolávat ochrany svých práv.
V projednávané věci zákon založil pravidlo společného a nerozdílného ručení společníků obchodní společnosti, která zanikla bez likvidace poté, co byla vymazána z obchodního rejstříku z důvodu, že na jejím bankovním účtu nebyla po dobu 12 měsíců zaznamenána žádná činnost. Zákon byl dostupný v úřední sbírce. Napadené ustanovení bylo určité a jasně formulované, takže z hlediska stěžovatele muselo být zřejmé, jaké důsledky spojuje s podílem v nečinné společnosti. Od podnikajících osob lze přitom očekávat zvýšenou obezřetnost a znalost relevantní právní úpravy. Jako menšinový společník a bývalý jednatel dotčené společnosti si musel být stěžovatel dobře vědom finanční situace společnosti, že stav zápisu v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti, ale i žaloby, jejímž prostřednictvím se věřitel domáhal uhrazení splatné pohledávky. Podle Soudu lze stěží přisvědčit stěžovateli, že byl toliko pasivním společníkem. Rozhodovací praxe ústavního soudu považovala za pasivní ty společníky, jejichž obchodní podíl v době zániku společnosti nedosahoval 10 %. Tato hranice přitom nebyla stanovena libovolně. S vlastnictvím takového podílu totiž zákon spojoval řadu významných práv, jimiž lze částečně uplatňovat kontrolu a vliv na řízení společnosti (být informován o dění ve společnosti, svolat valnou hromadu, navrhnout bod na pořad jednání, právo podat návrh na zrušení společnosti s likvidací atd.). Není bez zajímavosti, že podobné rozlišování na pasivní a aktivní společníky užívá např. i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj či Mezinárodní měnový fond. Stěžovateli přitom v rozhodné době patřil podíl 11,1 %. K námitce stěžovatele, že mu nebyly doručovány písemnosti v řízení o výmazu společnosti, Soud podotkl, že coby její aktivní společník byl spoluzodpovědný za stav, kdy nebyla vyzvedávána pošta na adrese jejího sídla (Hennings proti Německu, č. 12129/86, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 26). Nelze navíc opomíjet, že dané řízení se týkalo obchodní společnosti, tedy právnické osoby, jejíž právní subjektivita je odlišná od jejích společníků, a proto nebyl důvod, aby byly písemnosti doručovány stěžovateli. Ten nebyl uznán odpovědným za dluhy společnosti v tomto řízení, ale v řízení zahájeném věřitelem společnosti, který se domáhal zaplacení soudem uznaného dluhu. V daném řízení byly stěžovateli veškeré písemnosti řádně doručovány.
3.Sledovaný cíl zásahu
Jakýkoli zásah do majetkových práv musí dále sloužit legitimnímu obecnému zájmu. Soud připomněl, že vzhledem k přímé znalosti společnosti a jejích potřeb jsou vnitrostátní orgány v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soud, aby posoudily, co je v „obecném zájmu“. To platí o to víc v oblasti sociální či hospodářské politiky, kde státy požívají zvláště širokého prostoru pro uvážení. Soudu nepřísluší učiněná rozhodnutí vnitrostátních orgánů nahrazovat svými vlastními úvahami, ledaže by hodnocení, co je v obecném zájmu, postrádalo rozumný základ (Jahn a ostatní proti Německu, č. 46720/99 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005, § 91).
Hlavním účelem posuzované právní úpravy bylo zajistit stabilitu na obchodních trzích a finanční kázeň. Dle přípravných prací šlo o opatření zmírňující nepříznivé důsledky přechodu od socialistického hospodářství k tržní ekonomice, kdy na trhu zůstala řada z ekonomického hlediska nečinných společností, které byly prázdnými schránkami bez jakéhokoli jmění. Zákonodárce proto zavedl pravomoc soudů rozhodnout i bez návrhu o jejich výmazu z obchodního rejstříku bez likvidace. Aby byli zároveň chráněni věřitelé, stanovil, že osoby, které byly v době zániku společnosti jejími aktivními společníky, ručí za závazky takto zanikající společnosti. S přihlédnutím k širokému prostoru pro uvážení Soud nespatřoval důvod zpochybňovat, že sporné opatření bylo přijato v obecném zájmu. Naopak obecně uznal, že trpí-li tržní prostředí v důsledku existence značného množství nečinných společností, může být legitimním zájmem státu přijmout podobná opatření s cílem předejít nevratným hospodářským škodám a ztrátě důvěry ostatních účastníků trhu.
4.Přiměřenost zásahu
Soudu nepřísluší přezkoumávat právní úpravu v abstraktní rovině. Jeho úkolem je určit, zda způsob, jímž byla v konkrétní věci použita, nemohl vyústit v porušení práv stěžovatele. I zde vyzdvihl subsidiární povahu systému Úmluvy. Je především na vnitrostátních orgánech, aby rozhodly, zda a jak je potřebné upravit určitou oblast společenských vztahů. Role Soudu je omezena na zkoumání, zda zvolené řešení bylo v souladu s Úmluvou a zda se zákonodárci podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem společnosti a individuálními právy stěžovatele. V této rovině se Soud musí zabývat i argumenty, které byly vzaty v rámci zákonodárného procesu na zřetel. Mezi sledovaným obecným zájmem a zvolenými prostředky k jeho dosažení musí existovat rozumný vztah přiměřenosti. Při zkoumání, zda se vnitrostátním orgánům podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi oběma v kolizi stojícími zájmy, je stěžejní posouzení, zda na stěžovatele nebylo uloženo nepřiměřeně tíživé břemeno (Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2005, § 150).
Ve věci Agrotexim a ostatní proti Řecku (č. 14807/89, rozsudek ze dne 24. října 1995) Soud připustil prolomení korporátního závoje, tj. upozadění samostatné právní subjektivity právnických osob, ovšem jen za výjimečných okolností. Těmi mohou být situace, kdy stížnost nemůže z objektivních důvodů podat sama společnost (např. z důvodu uvalení nucené správy), a proto tak jejím jménem činí společníci. Soud také dříve uznal, že prolomení korporátního závoje může být vhodné opatření k ochraně věřitelů tam, kde byla právnická osoba zneužita jako zástěrka pro podvodná jednání jejích společníků (Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. 11082/06, rozsudek ze dne 25. července 2013, § 877). Při zkoumání, zda byla dodržena spravedlivá rovnováha, je tudíž třeba vycházet ze zásady, že prolomení korporátního závoje, a tedy i založení odpovědnosti společníků za dluhy společnosti, je přípustné jen s ohledem na výjimečné okolnosti a za předpokladu, že je toto opatření doprovázeno dostatečnými zárukami.
Napadená právní úprava byla přijata jako nástroj k narovnání trhu, kde stále formálně působilo asi 6 500 společností zřízených v dobách socialismu, které byly předlužené a bez jakéhokoli jmění. Důsledky, které zákon spojoval s podílnictvím v těchto společnostech, jakkoli se mohou zdát přísné, sloužily potřebě chránit zájmy věřitelů. Z řad společníků byly postižitelní jen ti aktivní, kteří mohli s ohledem na velikost svých podílů skutečně chod těchto společností ovlivňovat. Zákonodárce, ale později i ústavní soud tak očividně usilovali o nalezení spravedlivé rovnováhy. Dané ustanovení zákona přitom vstoupilo v účinnost teprve rok poté, co bylo přijato. Během takto dlouhé legisvakanční lhůty měli společníci dotčené společnosti více než přiměřenou příležitost zahájit řízení o zrušení společnosti, čímž by se vyhnuli odpovědnosti za její dluhy. Soud navíc nespatřoval důvod, proč považovat za nerozumný skutkový závěr vnitrostátních soudů o tom, že stěžovatel byl v oné společnosti aktivním společníkem. Konečně ani částka, kterou byl stěžovatel nakonec nucen věřiteli uhradit, nebyla dle Soudu zvláště citelná. Pokud by snad stěžovatel naznal, že uhradil ze svého více, než ostatní společníci, po nichž věřitel rovněž dluh vymáhal, mohl vůči nim uplatnit regresní nárok. Za daných okolností měl Soud za to, že se podařilo nastolit vztah přiměřenosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky, jelikož stěžovatel nebyl nucen nést nepřiměřeně tíživé břemeno. K porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tedy nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Raimondi, soudkyně Nussberger, soudci Lemmens, Ravarani, Paczolay a Zalar se přihlásili k závěrům většiny, avšak vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že by prolomení korporátního závoje bylo přiměřeným opatřením jen za „výjimečných okolností“ a je-li doprovázeno odpovídajícími zárukami. Dle jejich mínění je třeba důsledně rozlišovat mezi tím, zda jsou prolomením korporátního závoje sledovány zájmy společníků nebo věřitelů. V prvním případě lze souhlasit s tím, že jde o výjimečné opatření (srov. rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Barcelona Traction anebo výše citovaný rozsudek Soudu ve věci Agrotexim a ostatní proti Řecku, § 66). Naproti tomu projednávaná věc spadá do druhé kategorie, jelikož k prolomení korporátního závoje došlo v zájmu věřitele. Zde je dle jejich přesvědčení nedůvodné omezovat široký prostor pro uvážení, kterého požívá vnitrostátní zákonodárce, požadavkem na existenci výjimečných okolností.
Soudkyně Turković a Mourou-Vikström ve svém nesouhlasném stanovisku uvedly, že na stěžovatele bylo uvaleno nepřiměřeně tíživé břemeno, a proto došlo i k porušení jeho práva na pokojné užívání majetku. Jejich postoj je založen na úvaze, že jednotlivec nemůže odpovídat za nečinnost a protiprávní jednání společnosti jako celku. Stěžovatel se nadto nemohl účinně bránit výmazu společnosti z obchodního rejstříku, protože mu v tomto řízení nebyly doručovány soudní písemnosti.
Full & Egal Universal Law Academy