© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. října 2015 ve věci č. 40081/14 a dalších – L. M. a ostatní proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vyhoštěním stěžovatelů do Sýrie by došlo k porušení článku 2 a 3 Úmluvy a že držením stěžovatelů v zařízení pro zajištění cizinců i poté, co se ukázalo, že vyhoštění není možné realizovat, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Jelikož stěžovatelé neměli možnost nechat své zbavení svobody přezkoumat soudem, došlo též k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Konečně, tím, že vnitrostátní orgány kladly během zbavení svobody stěžovatelů v zařízení pro zajištění cizinců překážky jejich kontaktu s právními zástupci, došlo k porušení článku 34 Úmluvy zakotvujícího právo podat stížnost k Soudu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé jsou dva syrští občané a jedna osoba bez státní příslušnosti s bydlištěm v Sýrii. Počátkem roku 2013 přicestovali do Ruska. V dubnu 2014 byli uznáni vinnými ze spáchání několika správních deliktů týkajících se porušení imigračních pravidel a výkonu práce bez povolení a bylo nařízeno jejich vyhoštění s předchozím zajištěním. V květnu 2014 soud druhého stupně zamítl jejich odvolání s tím, že údajné ohrožení života stěžovatelů z důvodu ozbrojeného konfliktu v Sýrii není samo o sobě dostatečnou překážkou vyhoštění. Soud ve Štrasburku následně k žádosti stěžovatelů vydal předběžné opatření, jímž do okamžiku projednání stížnosti zakázal realizaci vyhoštění.
V květnu 2014 stěžovatelé požádali o udělení azylu. Uvedli, že ze syrského Aleppa, resp. Damašku, uprchli z důvodu války a ohrožení jejich životů. Dva ze stěžovatelů v červenci 2014 podepsali za nejasných okolností dokument v ruském jazyce, v němž uvedli, že nehodlají o ochranu v Rusku nadále žádat, jelikož mají v úmyslu z Ruska vycestovat. Tyto dokumenty sloužily jako základ pro zastavení řízení o jejich azylových žádostech. V září 2014 ruské orgány zamítly azylovou žádost třetího stěžovatele s tím, že mu nehrozí žádné pronásledování z důvodů stanovených v zákoně o azylu.
Dva ze stěžovatelů podali opětovnou žádost o azyl v září 2014, avšak následně podepsali dokument v obdobném znění jako v průběhu prvního řízení. Jejich azylové žádosti tak nemohly být meritorně přezkoumány.
Dva ze tří stěžovatelů byli v době rozhodnutí Soudu stále zajištěni, třetí v srpnu 2014 ze zajištění uprchl. Stěžovatelé Soudu předložili listinné důkazy poukazující mimo jiné na striktní omezení přístupu k právní pomoci během jejich zajištění.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že jejich vyhoštění do Sýrie by bylo v rozporu s jejich právem na život a zákazem špatného zacházení.
Soud připomněl, že v obdobných věcech musí v prvé řadě zkoumat, zda stěžovatel předložil vnitrostátním orgánům závažné důvody k domněnce, že mu v zemi, do níž má být vyhoštěn, hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení. Dále Soud musí ověřit, zda byla tvrzení stěžovatele příslušnými vnitrostátními orgány náležitě posouzena při splnění procesních požadavků vyplývajících z článku 3 Úmluvy a zda byly závěry příslušných orgánů dostatečně podepřeny relevantními materiály. Konečně, ve světle jednotlivých aspektů případu a dostupných relevantních informací Soud posuzuje existenci skutečného nebezpečí mučení nebo zacházení neslučitelného se standardy stanovenými Úmluvou (Mamazhonov proti Rusku, č. 17239/13, rozsudek ze dne 23. října 2014, § 136–137).
Stěžovatelé před vnitrostátními orgány poukazovali na těžké boje v městech Aleppo a Damašek, na doporučení UNHCR o zamezení vyhošťování do Sýrie a na jiné obdobné případy, v nichž ruské orgány k výkonu vyhoštění nepřistoupily. Taktéž předložili konkrétní informace o nebezpečí, které jim v případě návratu hrozí. Dle Soudu nelze přehlédnout ani to, že skutečnost, že do Ruské federace dorazilo značné množství žadatelů o azyl ze Sýrie a že tato skupina osob potřebuje mezinárodní ochranu, nemohla být příslušným orgánům neznámá. Stěžovatelé tak předložili vnitrostátním orgánům závažné důvody k domněnce, že jim hrozilo skutečné nebezpečí pro jejich život a osobní bezpečnost, pokud by byli do Sýrie vyhoštěni.
Rozsah přezkumu vnitrostátních soudů v řízení o správních deliktech, jež vyústilo v příkaz k vyhoštění, byl však dle Soudu omezen na zjištění, že pobyt stěžovatelů v Rusku byl nezákonný. Vnitrostátní soudy se vyhnuly důkladnému posouzení nebezpečí, na které stěžovatelé poukazovali a které vyplývalo i z vnitrostátních a mezinárodních zdrojů popisujících situaci v Sýrii. Stěžovatelé se také pokusili požádat o azyl, avšak bylo jim zabráněno řádně se účastnit řízení. V žádném z vnitrostátních řízení tak nebyly námitky stěžovatelů náležitě posouzeny.
Soudu zbývalo posoudit existenci skutečného nebezpečí špatného zacházení a ohrožení života. Připomněl, že samotná špatná situace v cílové zemi postačí pro shledání porušení pouze tehdy, pokud jde o extrémní případy obecného násilí, kdy bude existovat skutečné nebezpečí jen tím, že jednotlivec bude při návratu vystaven tomuto násilí (NA. proti Spojenému království, č. 25904/07, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 115). K projednávané věci Soud uvedl, že se jedná o první přezkum namítaného špatného zacházení a ohrožení života v kontextu současného konfliktu v Sýrii, což je způsobeno tím, že podle materiálů UNHCR většina evropských států nevykonává nedobrovolné návraty do Sýrie. Nejnovější zprávy OSN označují tamní situaci za „humanitární krizi“ a hovoří o „nezměrném utrpení“ civilistů, masivním porušování lidských práv a humanitárního práva všemi stranami a výsledném nuceném odsunutí téměř poloviny obyvatelstva. Soud poznamenal, že stěžovatelé pocházeli z Aleppa a Damašku, kde probíhaly obzvláště těžké boje. Jedná se o mladé muže, což je skupina, které dle Human Rights Watch hrozilo zjevné nebezpečí zbavení svobody a špatného zacházení. Jeden ze stěžovatelů navíc uvedl, že jeho příbuzní byli zabiti ozbrojenými milicemi. Další byl bez státní příslušnosti, čímž náležel ke skupině vyžadující dle UNHCR mezinárodní ochranu.
Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé předložili důvodná tvrzení, že by jejich návratem do Sýrie došlo k porušení článku 2 a 3 Úmluvy. Vláda přitom nepředložila žádné relevantní informace, kterými by rozptýlila tvrzení stěžovatelů, ani nepoukázala na zvláštní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by stěžovatelé po návratu požívali dostatečné ochrany.
B.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že neměli přístup k účinnému soudnímu přezkumu jejich zajištění.
Soud připomněl, že počínaje věcí Azimov proti Rusku (č. 67474/11, rozsudek ze dne 18. dubna 2013, § 146 a násl.) shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy v řadě případů proti Rusku, které se týkaly chybějící vnitrostátní právní úpravy umožňující zajištěným osobám zahájit soudní přezkum zákonnosti zajištění za účelem vyhoštění (např. Kim proti Rusku, č. 44260/13, rozsudek ze dne 17. července 2014, § 39–43). Stejný závěr učinil i v projednávané věci.
C.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
Stěžovatelé s odvoláním na čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy poukazovali mimo jiné na nepřiměřenou délku jejich zajištění, nedostatečnou vnitrostátní právní úpravu a chybějící právní jistotu.
Soud nejprve potvrdil, že ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy je v projednávané věci použitelné. Aby zbavení svobody bylo v souladu s uvedeným ustanovením, musí být řízení o vyhoštění vedeno s „náležitou péčí“ (A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009, § 170). Zbavení svobody musí vyhovovat procesním i hmotněprávním podmínkám příslušné vnitrostátní právní úpravy a nesmí být svévolné (např. Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 74).
Vzhledem k tomu, že zajištění stěžovatelů za účelem vyhoštění bylo nařízeno soudem příslušným rozhodnout o správním deliktu postižitelném vyhoštěním, prvotní rozhodnutí o jejich zajištění bylo v souladu s vnitrostátní právní úpravou. Zpočátku jejich zajištění vnitrostátní orgány stále zjišťovaly, zda je jejich vyhoštění možné. Stěžovatelé navíc o situaci v Sýrii předkládali jen velmi stručné informace. V odvolacím řízení však již stěžovatelé s odvoláním na vnitrostátní zdroje jasně ukázali, že žádné vyhoštění do Sýrie není možné. Odvolací soud však na jejich argumenty nereagoval. Ve vykonávacím řízení i soudní vykonavatel odvolacímu soudu navrhl, aby vyhoštění odložil, jelikož ho nelze provést, avšak soud to opět odmítl. Ačkoli tedy existovaly dostatečné podklady k závěru, že nemohou být provedeny žádné kroky k realizaci vyhoštění, stěžovatelé zůstávali v zajištění. Na stěžovatele nicméně z výše uvedených důvodů nelze pohlížet jako na osoby, proti nimž v době rozhodování odvolacího soudu „probíhalo řízení o vyhoštění“ ve smyslu čl. 5. odst. 1 písm. f) Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení Úmluvy tedy došlo.
D.K tvrzenému porušení článku 34 Úmluvy
Stěžovatelé konečně namítali, že omezením kontaktu s právními zástupci a nedostatkem tlumočení během jejich zajištění došlo k porušení jejich práva účastnit se řízení před Soudem.
Soud připomněl, že je mimořádně důležité pro účinné fungování systému individuální stížnosti dle článku 34 Úmluvy, aby stěžovatelé měli možnost volně komunikovat se Soudem, aniž by byli vystaveni jakékoliv formě nátlaku ze strany státních orgánů vzít zpět či změnit své námitky (Mamatkulov a Askarov proti Turecku, č. 46827/99 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 4. února 2005, § 102). Soud již opakovaně shledal, že opatření omezující kontakt stěžovatele s právním zástupcem může představovat zásah do výkonu jeho práva podat stížnost (Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008, § 140).
Soud dal stěžovatelům za pravdu, že návštěvy právníků a ochránců lidských práv, na které se stěžovatelé spoléhali pro potřeby komunikace jak s vnitrostátními orgány, tak se Soudem, nebyly stěžovatelům umožněny vůbec nebo jen s výraznými překážkami: o návštěvu museli požádat jak stěžovatelé, tak jejich právní zástupce, a to notářsky ověřenou písemnou žádostí sepsanou za přítomnosti tlumočníka. Stěžovatelé navíc neměli přístup k telefonu a nemohli tak se svými právními zástupci řádně komunikovat. Stěžovatelé nejenže byli zbaveni svobody, měli také minimální znalost ruského jazyka a neměli žádné rodinné či sociální vazby, které by jim danou situaci usnadnily. Nacházeli se proto ve zvláště zranitelném postavení. Soud se také pozastavil nad nedostatkem jakékoli smysluplné reakce ze strany příslušných vnitrostátních orgánů na námitky stěžovatelů, že byli pod nátlakem nuceni podepsat dokumenty o zpětvzetí jejich žádostí o azyl, které měly negativní dopad na jejich azylová řízení.
Ve světle výše uvedeného Soud shledal, že po dobu několika měsíců bylo závažným způsobem bráněno komunikaci stěžovatelů s jejich právními zástupci, což mělo za následek, že se nemohli řádně účastnit vnitrostátních řízení a řízení před Soudem. Omezení kontaktu stěžovatelů s jejich právními zástupci tak představovalo zásah do výkonu jejich práva podat stížnost k Soudu v rozporu s článkem 34 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy