© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 14. ledna 2014 ve věci č. 24630/10 – Lindström a Mässeli proti Finsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl většinou pěti ku dvěma hlasům k závěru, že stěžovatelé nebyli podrobeni nelidskému či ponižujícímu zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy tím, že byli za účelem odhalení drog v tělesných dutinách nuceni nosit v samovazbě kombinézu, která zahalovala jejich tělo od krku až po chodidla a byla stažena plastovými popruhy tak, aby nebylo možné ji bez pomoci vězeňského personálu sundat, což mělo dle tvrzení stěžovatelů vést k vyměšování do kombinézy, v kterýchžto nehygienických podmínkách byli následně nuceni setrvat. Soud však jednomyslně dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo k porušení práva stěžovatelů na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy, neboť zákon neupravoval používání uzavřených kombinéz dostatečně jasně. Každému ze stěžovatelů Soud přiznal 3000 eur jako náhradu nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Oba stěžovatelé jsou finskými občany, kteří si v době předmětných událostí odpykávali trest odnětí svobody ve věznici v Riihimäki. První stěžovatel byl usvědčen z drogové trestné činnosti, krádeží a přechovávání zbraní, zatímco druhý stěžovatel byl shledán vinným z pokusu zabití. V období od 13. do 16. listopadu 2004 byl první stěžovatel umístěn do samovazby, jelikož vzniklo důvodné podezření, že v tělesných dutinách ukryl nedovolené látky poté, co jej ve věznici navštívili příbuzní, a tato návštěva nebyla personálem věznice dozorována. Druhému stěžovateli byla samovazba nařízena ve dnech 9. až 16. května téhož roku po návratu do vězení, odkud byl dočasně uvolněn na propustku. Po dobu strávenou v samovazbě, jež byla dozorována kamerovým systémem, byli stěžovatelé oblečeni v uzavřených kombinézách, které jim zakrývaly tělo od krku až po chodidla a které pracovníci věznice „zapečetili“ pomocí plastových pásků tak, aby je stěžovatelé nemohli bez asistence dozorců sundat. Pokud tedy stěžovatelé potřebovali užít toalety, museli nejprve přivolat personál věznice. Stěžovatelé tvrdili, že jelikož dozorci nebyli schopni je dostatečně rychle doprovodit na toalety, byli nuceni vyměšovat do těchto kombinéz. U druhého stěžovatele byl nadto incident vyvolán požitím projímadla, které mu bylo podáno bez předchozí lékařské konzultace, avšak s jeho souhlasem. Stěžovatelé dále namítali, že jim po celou dobu strávenou v samovazbě nebylo umožněno se převléknout či umýt, ačkoli jim takto znečištěné kombinézy způsobovaly kožní potíže.
Poté, co stěžovatelé záležitost oznámili policii, státní zástupce podal obžalobu proti řediteli věznice a dvěma vedoucím dozorcům pro porušení profesních povinností. Okresní soud však zaměstnance věznice zprostil v plném rozsahu obžaloby, když shledal, že kombinézy jakožto legitimní prostředek prevence a potírání pašování drog a jiných nedovolených látek do vězeňského zařízení jako takové důstojnost stěžovatelů nesnižovaly. Co se týče čistoty kombinéz, soud vyzdvihl, že tyto nebyly určeny k defekaci, neboť pro tyto účely měli stěžovatelé využívat toaletu, byť po předchozím přivolání a pod dohledem dozorců. První stěžovatel si dle soudu kombinézu znečistil záměrně na protest proti tomu, že ji musí nosit, u druhého stěžovatele pak šlo pouze o to, že s dozorci nestihl na toaletu dorazit včas. Dle názoru soudu se rovněž nepodařilo prokázat, že by dozorci na žádost o doprovod na toaletu reagovali opožděně, ani že by bylo stěžovatelům bráněno umýt se dle potřeby. Odvolání, jakož i dovolání, stěžovatelů byla neúspěšná.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
V řízení před Soudem se stěžovatelé dovolávali porušení článků 3 a 8 Úmluvy, přičemž zejména tvrdili, že používání výše popsaných uzavřených kombinéz představovalo ponižující zacházení a nemělo oporu ve vnitrostátním právu.
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud úvodem připomněl význam článku 3 Úmluvy v demokratické společnosti a odkázal na svou bohatou judikaturu k tomuto ustanovení, z níž vyplývá, že aby bylo možno špatné zacházení považovat za nelidské či ponižující pro účely daného článku, musí dosáhnout určitého minimálního stupně závažnosti (viz např. Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek pléna ze dne 18. ledna 1978, § 162). Dále připomněl, že i podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody mohou dosáhnout prahu nelidského a ponižujícího zacházení (viz. např. Peers proti Řecku, č. 28524/95, rozsudek ze dne 19. dubna 2001, § 75).
Soud vzal předně za prokázané, že první stěžovatel strávil v samovazbě v uzavřené kombinéze dobu nepřesahující tři dny a druhý stěžovatel dobu sedmi dnů. Strany se dále shodly na popisu předmětných kombinéz. Ty nikterak neomezovaly pohyb stěžovatelů a od běžných kombinéz se lišily pouze tím, že zakrývaly též chodidla, byly opatřeny zipem na zádech a na zápěstích byly konce rukávů zajištěny plastovými pásky tak, aby nebylo možné dostat se rukama pod kombinézu.
Mechanismus dohledu kamer ve spojení s použitím uzavřených kombinéz jako takový Soud neshledal nepřiměřeným, přičemž poukázal na skutečnost, že daná praxe byla zavedena především k ochraně zdraví vězňů, v zájmu udržení pořádku ve věznici a zabránění pašování drog do zařízení. Soud se tedy ztotožnil s tím, že kombinézy nebyly zamýšleny a použity s cílem stěžovatele ponížit. Jak ostatně seznaly i vnitrostátní soudy, nebylo předpokládáno, že stěžovatelé budou do kombinéz defekovat, jelikož k tomuto účelu byly k dispozici dozorované toalety. Ačkoliv praxe umisťování do samovazby v uzavřených kombinézách může sledovat legitimní cíl spočívající v zamezení přísunu drog do vězeňských zařízení, nelze dle Soudu vyloučit, že v konkrétních případech, jako je např. situace předestřená stěžovateli, nemůže být dosažen minimální stupeň závažnosti ve smyslu článku 3 Úmluvy. Ve vnitrostátním řízení se však neprokázala tvrzení stěžovatelů o tom, že přivolaní dozorci nemístně otáleli s poskytnutím pomoci, jakož ani, že byli stěžovatelé nuceni znečištěné kombinézy opětovně obléci, aniž by jim bylo umožněno se v případě potřeby umýt; žádné důkazy v tomto směru nepředložili stěžovatelé ani Soudu. Stěžovatelé rovněž nedoložili, že by jim nošení znečištěných kombinéz přivodilo jakékoli zdravotní problémy. Úkolem Soudu navíc není přezkoumávat skutková zjištění vnitrostátních soudů. Soud proto uzavřel, že samotné použití kombinéz v daném případě, kdy stěžovatelé nebyli schopni svá tvrzení jakkoli prokázat, nedosáhlo minimálního prahu závažnosti, aby bylo možné konstatovat porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud přisvědčil tvrzení stěžovatelů, že použití uzavřených kombinéz představovalo omezení jejich práva na respektování soukromého života, jehož nedílnou součástí je též ochrana lidské důstojnosti. Ve svém posuzování se Soud omezil na zkoumání, zda bylo uvedené opatření použité vůči stěžovatelům stanoveno zákonem, jak vyžaduje druhý odstavec článku 8 Úmluvy. V tomto ohledu Soud připomněl, že k naplnění požadavků tohoto ustanovení musí být dané opatření: (i) zakotveno ve vnitrostátním právu, (ii) dostupné,(iii) předvídatelné, a (iv) v souladu s požadavky právního státu (viz např. Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 52). Pojem „zákon“ pak dle Soudu nelze vykládat formálně, nýbrž materiálně.
V projednávané věci Soud neshledal, že by vnitrostátní právo obsahovalo ustanovení, které by vyhovujícím způsobem poskytovalo základ pro používání uzavřených kombinéz. Příslušné ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody totiž upravuje toliko podmínky pro umístění do samovazby, její nejdelší přípustnou dobu atd.; o uzavřených kombinézách či podobných opatřeních zde není ani zmínka, z čehož dle Soudu vyplývá, že jejich použití v průběhu samovazby je pro dotčené osoby nepředvídatelné. Soud tak přisvědčil stěžovatelům, že v rozhodné době bylo používání uzavřených kombinéz regulováno pouze na úrovni vnitřních předpisů věznice vydávaných jejím ředitelem, jež však nebyly odsouzeným dostatečně dostupné. Ze znění těchto předpisů je navíc patrné, že byly adresovány toliko personálu věznice a nikoli odsouzeným. Nadto, zákonná úprava výkonu samovazby neposkytuje dostatečné záruky, když mlčí ohledně způsobů výkonu samovazby a neumožňuje dotčeným osobám napadnout rozhodnutí o umístění do samovazby odvoláním nebo jiným prostředkem nápravy.
Soud tedy uzavřel, že zákonná úprava použití uzavřených kombinéz, jakožto omezovacích prostředků při výkonu samovazby, nesplňovala kvalitativní požadavky na „zákon“ ve smyslu druhého odstavce článku 8 Úmluvy. K porušení práva na respektování soukromého života stěžovatelů tedy došlo.
(iii) Společné nesouhlasné stanovisko
Soudci Bianku a Vehabovic na rozdíl od většiny senátu dospěli k závěru, že v daném případě byl dosažen minimální stupeň závažnosti špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Poukázali především na skutečnost, že použití uzavřených kombinéz nemělo základ ve vnitrostátním právu a jednalo se tak o omezující prostředek ponechaný v plné diskreci vězeňských orgánů. Takový stav je dle nesouhlasících soudců v demokratické společnosti nepřípustný. Soudci dále upozornili na to, že pokud byla stěžovatelům podána laxativa, museli si být dozorci vědomi, že jejich reakce na přivolání musí být bezodkladná. Dle jejich názoru vyžadovalo uplatnění tohoto postupu nepřetržitou přítomnost dozorců. Pokud se tak nestalo a v důsledku opožděné reakce dozorců byli stěžovatelé nuceni vyměšovat do uzavřené kombinézy, byli podrobeni ponižujícímu zacházení. Skutečnost, že takové ponížení nebylo vězeňskými orgány způsobeno úmyslně, je v daném případě nerozhodná.
Full & Egal Universal Law Academy