© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 16. října 2018 ve věci č. 5886/15 – Lingurar a ostatní proti Rumunsku
Výbor čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že použitím nepřiměřené síly policisty při zásahu v romské osadě došlo k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy a jelikož incident nebyl adekvátně a v přiměřené době vyšetřen, došlo i k porušení procesní složky tohoto článku. Dále Soud rozhodl, že nedošlo k porušení hmotněprávní složky článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 3 Úmluvy, ale došlo k porušení jeho procesní složky, jelikož vnitrostátní orgány dostatečně nevyšetřily možný rasový motiv policejního zásahu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé patří do skupiny etnických Romů. V roce 2005 byli při policejním zásahu násilně vytaženi ze svých obydlí, když policie hledala podezřelé z krádeží v dané lokalitě. Zároveň byli muži odděleni od svých manželek a dětí, někteří z nich byli navzájem spoutáni, jiní museli ležet na zemi. Celkem šlo o zásah proti 74 lidem. Z krádeží bylo obviněno a následně odsouzeno několik lidí včetně druhého stěžovatele.
Stěžovatelé podali trestní oznámení proti zasahujícím policistům. Obvinili je z verbálního i fyzického násilí, zastrašování a podpálení místa, přičemž předložili i médii pořízený videozáznam, který potvrzoval výpověď druhého stěžovatele o úderu obuškem i sražení prvního stěžovatele na zem. Jednomu z policistů byl následně v disciplinárním řízení za jeho nepřiměřené jednání uložen podmíněný kárný trest.
Zatímco vnitrostátní krajský soud návrhy stěžovatelů zamítl v plném rozsahu, vrchní soud poznamenal, že některé úkony vedli vojenští vyšetřovatelé, které nesplňovali požadavky na nezávislé vyšetřování vůči zasahujícím četníkům, a věc proto vrátil k dalšímu prošetření státnímu zastupitelství. Poté, co soud spis vrátil k došetření ještě jednou a státní zastupitelství znovu neshledalo žádné pochybení, soud v roce 2014 případ stěžovatelů definitivně zamítnul a potvrdil zastavení vyšetřování.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že byli během policejních zákroků podrobeni špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, a že došlo k porušení jejich práva na účinné vyšetřování.
Soud v prvé řadě nepřisvědčil námitce vlády, že se druhý stěžovatel nemůže dovolávat postavení oběti porušení článku 3 Úmluvy, jelikož v jeho věci – kdy ho policejní příslušník prokazatelně udeřil – byl policista disciplinárně potrestán. Soud konstatoval, že policista byl potrestán za "neadekvátní jednání, jež zasáhlo do cti policisty a pověsti policie", což nelze považovat ani za implicitní uznání porušení článku 3 Úmluvy. Navíc, dotčený policista nebyl během vyšetřování postaven mimo službu (Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, č. 7888/03, rozsudek ze dne 20. prosince 2007, § 63), nebyl potrestán v trestním řízení, které nadto trvalo osm a půl let, a byl mu udělen toliko kázeňský trest pozastavení možnosti povýšení na dva roky, jež byl nakonec zkrácen. Takový trest dle Soudu nemá odrazující účinek, který by mohl zabránit do budoucna podobným případům špatného zacházení. Kázeňské potrestání a trestní řízení tedy nelze považovat za adekvátní a dostatečnou nápravu, jež by mohla druhého stěžovatele zbavit postavení oběti porušení článku 3 Úmluvy.
K hmotněprávní složce článku 3 Úmluvy Soud připomněl, že dojde-li při střetnutí jednotlivce s pořádkovými silami k použití síly ze strany státu, která nebyla nezbytná s ohledem na chování jednotlivce, představuje tento postup zásah do lidské důstojnosti a zpravidla porušuje práva zaručená článkem 3 Úmluvy (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 88).
Jak doložil videozáznam z události, první stěžovatel byl násilím vytažen z domu a sražen policistou k zemi, přestože se nijak nebránil a nepředstavoval hrozbu nebo nebezpečí pro zasahující jednotky. Naopak, v náručí držel svou dceru. Soud proto dospěl k závěru, že síla použitá proti prvnímu stěžovateli byla nepřiměřená a neopodstatněná okolnostmi zásahu. Došlo tedy k porušení článku 3 Úmluvy.
Jako nepřiměřený vyhodnotil Soud zásah také u druhého stěžovatele, a to vzhledem k tomu, že policii nekladl žádný odpor, a nebylo proto třeba, aby jej za situace, kdy ho dva policisté drželi za ruce, další policista udeřil "preventivně" do zad obuškem. Podle Soudu takové chování mělo za cíl vyvolat ve druhém stěžovateli pocity strachu, úzkosti a ponížení. I v tomto případě tedy došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
Co se týká účinného vyšetřování události, Soud konstatoval, že se soustředilo pouze na okolnosti týkající se špatného zacházení s druhým stěžovatelem. To však trvalo déle než osm let a bylo zastaveno kvůli promlčení. Zacházení s prvním stěžovatelem nebylo vyšetřováno vůbec (obdobně, Kop proti Turecku, č. 12728/05, rozsudek ze dne 20. října 2009, § 40). Došlo tedy k porušení i procesní složky článku 3 Úmluvy.
B. K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že z důvodu způsobu, jakým byl policejní zákrok veden, se stali obětmi diskriminace na základě své etnické příslušnosti. Poukazovali též na neúčinnost vyšetřování možné rasové pohnutky zasahujících policistů.
Ohledně hmotněprávní složky článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy Soud podotkl, že policejní operace měla za cíl najít osoby podezřelé či stíhané z krádeže. Skutky, o něž šlo, však nevykazovaly takové známky nebezpečnosti, které by odůvodňovaly nasazení zvláštních policejních jednotek: osoby podezřelé z krádeží zcizily pouze věci každodenní potřeby a nebyly nebezpečné ani ozbrojené. Ačkoli způsob, jakým byl zásah proveden, vyvolává s ohledem na své rozměry ve vztahu k deklarovanému cíli kritiku, nejsou k dispozici dostatečné důkazy, aby bylo možné nade vši pochybnost uzavřít, že zacházení se stěžovateli bylo vyvoláno rasovou pohnutkou. Nedošlo proto k porušení hmotněprávní složky článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.
Co se týká procesní složky obou článků, Soud uvedl, že vnitrostátní orgány sice tvrzení stěžovatelů o možné diskriminaci přezkoumaly, avšak nedostatečně. Orgány činné v trestním řízení se nijak nevyjádřily k tomu, zda použití jednotky rychlého nasazení bylo za daných okolností nezbytné a zda k jejímu nasazení nevedly rasové pohnutky. Též se nijak nezabývaly tím, zda tvrzení policie, že daní příslušníci romské komunity byli „agresivní a ozbrojení“, mělo skutkový základ (srov. s Ciorcan a ostatní proti Rumunsku, č. 29414/09 a 44841/09, rozsudek ze dne 27. ledna 2015, § 166). Vnitrostátní orgány v podstatě jen konstatovaly, že samotná skutečnost, že stěžovatelé mohli podat trestní oznámení a že je vyšetřování vedeno, dokazuje neexistenci diskriminace. Soud s ohledem na tyto skutečnosti uzavřel, že příslušné orgány nepřijaly veškerá potřebná opatření pro vyšetření možného rasového motivu při organizaci policejního zásahu, a došlo proto k porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy