© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 25. července 2017 ve věci č. 2156/10 – M. proti Nizozemsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, neboť spravedlivost trestního řízení proti stěžovateli – bývalému zaměstnanci zpravodajské služby – byla narušena tím, že mu nebylo umožněno se v plném rozsahu poradit se svým obhájcem, vůči němuž byl povinen zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích. Soud naopak nespatřoval porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy v tom, že se stěžovatel nemohl seznámit s obsahem písemnosti v držení zpravodajské služby, jelikož tato nebyla zpřístupněna ani obžalobě a nebyla tak použita jako usvědčující důkaz. Konečně Soud konstatoval, že přijetím opatření k utajení totožnosti některých svědků z řad zpravodajců a nevyhověním žádosti stěžovatele o předvolání dalších svědků nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Jako zaměstnanec zpravodajské služby měl stěžovatel přístup k utajovaným informacím, o nichž byl povinen zachovávat mlčenlivost. V září 2004 byl zadržen pro důvodné podezření, že poskytl kopie utajovaných písemností třetím osobám, včetně osob sledovaných kvůli napojení na teroristické organizace, čímž měl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu vyzrazení utajovaných informací nepovolaným osobám. Stěžovatel byl následně poučen, že jeho povinnost zachovávat důvěrnost utajovaných informací trvá i nadále. Proto by se dopustil dalšího trestného činu, pokud by okolnosti svého stíhání s kýmkoli konzultoval, advokáta nevyjímaje.
V rámci řízení stěžovatelův obhájce požadoval, aby byl vůči němu klient zproštěn povinnosti mlčenlivosti. Žádosti bylo podmíněně vyhověno. Stěžovateli bylo sice umožněno, aby svému obhájci předestřel relevantní skutkové okolnosti, ale pouze za předpokladu, že dodrží následující podmínky: (i) informace bude sdílet výlučně s obhájcem, (ii) neodhalí totožnost zaměstnanců zpravodajské služby, (iii) omezí se na informace, které jsou součástí utajované části spisu, (iv) v rozsahu, který je striktně nezbytný pro potřeby účinného vedení obhajoby, a (v) učiní tak nejpozději do nabytí právní moci rozhodnutí ve své věci. Dozorující státní zástupce v průběhu řízení ujistil stěžovatele, že i kdyby se dopustil porušení závazku mlčenlivosti, nebude proti němu zahájeno další trestní stíhání za předpokladu, že to bylo nezbytné pro uplatňování práva na účinnou obhajobu dle článku 6 Úmluvy. Kromě toho byl stěžovatel poučen, že ve vztahu mezi obhajobou a soudem bude veškerá komunikace ohledně utajovaných informací probíhat na neveřejném zasedání.
Stěžovatel se v rámci řízení dále neúspěšně domáhal předložení zprávy o výsledcích vnitřního šetření zpravodajské služby, která dle jeho mínění mohla obsahovat informace poukazující na vinu třetí osoby. Jiné listiny byly obhajobě předloženy až po vyčernění těch jejich částí, které odkrývaly totožnost zpravodajců nebo metod práce zpravodajské služby. Z podnětu obhajoby byla v řízení vyslechnuta řada svědků z okruhu zaměstnanců zpravodajské služby. Výslech svědků, u nichž znal stěžovatel toliko služební označení, se uskutečnil v režimu utajení totožnosti s modulací hlasu. Obhajoba mohla svědkům klást libovolné otázky. Svědci však nebyli zproštěni mlčenlivosti ve vztahu k utajovaným skutečnostem.
Vnitrostátní řízení na třech stupních soudních soustavy vyústilo v odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce trvání tři roky a deset měsíců.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že trestní řízení v jeho věci nebylo z mnoha důvodů spravedlivé. Předně namítal, že obsah některých písemných důkazů proti němu byl upraven, zatímco jiné svědčící v jeho prospěch mu nebyly na vyžádání poskytnuty. Dále namítal, že nemohl vést účinnou obhajobu, jelikož byl omezen v možnostech udělovat pokyny a informovat svého advokáta kvůli povinnosti zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích. Konečně poukazoval i na podmínky, za nichž proběhl výslech některých svědků z řad zaměstnanců zpravodajské služby, a na nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem dalších svědků.
Soud na úvod připomněl, že na záruky obsažené v čl. 6 odst. 3 je třeba pohlížet jako na zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Úkolem Soudu je proto posoudit celkovou spravedlivost trestního řízení proti stěžovateli (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 250).
a)K úpravám některých dokumentů a údajnému nezpřístupnění jiných písemností
Soud se touto námitkou zabýval pod zorným úhlem čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy. Co se týče zprávy o výsledcích vnitřního šetření zpravodajské služby, Soud uvedl, že tato – pokud vůbec existuje – nebyla nikdy předložena ani obžalobě. Nešlo tedy o důkaz, který by měl jakýkoli vliv na odsouzení stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že zpráva mohla obsahovat informace, které by zavdaly pochybnosti o jeho vině, je dle Soudu čistě spekulativní. K úpravám písemností vláda uvedla, že byly striktně nezbytné, neboť úplné zveřejnění daných písemností by bylo na újmu bezpečnostním zájmům státu, jelikož by došlo k odhalení totožnosti sledovaných osob a agentů zpravodajských služeb, jakož i jejich zahraničních kolegů. Vláda vyzdvihla, že soudy měly neupravené znění dokumentů k dispozici a byly oprávněny posoudit, zda byly úpravy opravdu nezbytné. Dle názoru Soudu by redigované části listin obhajobě stěžovatele v ničem nepomohly. Účelem těchto písemností bylo toliko prokázat, že informace, které měl stěžovatel vyzradit, podléhaly režimu utajení. Tato skutečnost byla z jejich obsahu i po úpravách zcela zřejmá. Obhajoba tak měla úplný přístup k relevantním částem dokumentů. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy proto nedošlo.
b)K omezení stěžovatelova práva sdělit relevantní informace a udělovat pokyny svému obhájci
Soud zkoumal tuto námitku ve světle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, který zajišťuje právo obviněného obhajovat se osobně nebo s využitím odborné právní pomoci. Soud v tomto ohledu připomněl, že dané ustanovení chrání mj. právo obviněného radit se se svým právním zástupcem mimo doslech třetí osoby. Jestliže by advokát nemohl jednat se svým klientem a obdržet od něho důvěrné pokyny, jeho odborná pomoc by ztratila mnoho ze své účinnosti (Öcalan proti Turecku, č. 46221/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2005, § 133). Aby došlo k zásahu do důvěrnosti vztahu mezi advokátem a jeho klientem, nemusí být jejich komunikace nutně skutečně vyslechnuta třetí osobou (mutatis mutandis, Castrevet proti Moldavsku, č. 23393/05, rozsudek ze dne 13. března 2007, § 51). Omezení důvěrnosti jsou přípustná pouze ve výjimečných případech, např. při existenci bezprostředního ohrožení lidských životů teroristickými činy (A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009, § 216), a jen za předpokladu, že existují dostatečné záruky proti zneužití (Erdem proti Německu, č. 38321/97, rozsudek ze dne 5. července 2001, § 65 a násl.).
Ve vztahu k projednávané věci Soud předně konstatoval, že ve světle shora uvedeného došlo k zásahu do práva stěžovatele na ochranu důvěrnosti komunikace mezi ním a jeho advokátem, jelikož byl její obsah co do rozsahu omezen. Stěžovateli sice nebyl odepřen přístup k utajovaným informacím předloženým jako důkaz obžalobou, nemohl je však sdílet se svým obhájcem za účelem přípravy strategie obhajoby. Ač stěžovatel nebyl podroben dohledu stran informací, které sdílel se svým obhájcem, kontrola probíhala nepřímo skrze hrozbu trestněprávního postihu v případě porušení povinnosti mlčenlivosti. Vláda upozornila, že státní zástupce předem přislíbil, že stíhání stěžovatele nebude zahájeno, pokud by toto pravidlo porušil při uplatňování práv obhajoby dle článku 6 Úmluvy. Soud však tuto argumentaci odmítl, když naznal, že tím bylo na stěžovatele jako právního laika přeneseno nepřiměřené břemeno, aby sám vyhodnotil, zda může utajované informace sdílet se svým advokátem, nebo zda se již vystavuje riziku trestního stíhání. Soud tak dospěl k závěru, že za daných okolností byla spravedlivost řízení nenávratně podkopána zásahem do práva stěžovatele na důvěrnost a volnost komunikace s obhájcem. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy tudíž došlo.
c)Podmínky, za nichž proběhly výslechy některých členů zpravodajské služby, a nemožnost dosáhnout předvolání jiných svědků
K této části stížnosti spadající pod čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy Soud nejprve připomněl, že jeho úlohou není nahrazovat vnitrostátní soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů. Přípustnost důkazů se v prvé řadě řídí pravidly vnitrostátního práva. Vnitrostátním soudům přísluší hodnotit jimi shromážděné důkazy a rozhodovat o přípustnosti důkazů navrhovaných obžalovanými. Podle Úmluvy je úkolem Soudu toliko ověřit, zda bylo posuzované řízení spravedlivé jako celek, tj. včetně způsobu předkládání důkazů (Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, č. 21363/93 a další, rozsudek ze dne 30. října 1997, § 50).
Soud odlišil projednávanou věc od stížností Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015), neboť obhajobě nebylo znemožněno vyslechnout svědky obžaloby s cílem ověřit pravdivost jejich tvrzení. V projednávané věci šlo spíše o to, že stěžovatel nemohl těžit z výpovědí zaměstnanců zpravodajské služby v rozsahu, v němž nemohli zodpovědět otázky obhajoby, neboť nebyli zproštěni povinnosti zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích. Soud nicméně konstatoval, že odsouzení stěžovatele bylo založeno na rozsáhlém důkazním materiálu čítajícím 53 různých položek, z nichž řada důkazů přímo spojovala stěžovatele s úniky utajovaných informací směrem k nepovolaným osobám. Ve světle těchto skutečností se Soud nedomníval, že by odvolací soud jednal nerozumně nebo svévolně, když nevyslechl všechny svědky navržené stěžovatelem, ani když konstatoval, že možnosti obhajoby nebyly co do podstaty narušeny podmínkami, za nichž byly provedeny výslechy osob, jejichž totožnost byla stěžovateli známa jen pod služebním označením. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy