© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. prosince 2018 ve věci č. 59793/17 – M. A. a ostatní proti Litvě
Senát čtvrté sekce Soudu čtyřmi hlasy proti třem rozhodl, že tím, že stěžovatelům nebylo umožněno podat na hraničním přechodu žádost o azyl, a jejich navrácením do Běloruska bez přezkoumání jejich tvrzení, že v případě následného navrácení do Čečenska jim hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Stejným poměrem hlasů shledal i porušení článku 13 Úmluvy, neboť přezkum rozhodnutí o odepření vstupu stěžovatelů správními soudy neměl automatický odkladný účinek.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, ruská rodina se třemi malými dětmi, utekli v dubnu 2017 z Čečenska do Běloruska. Posléze na polských hranicích neúspěšně požádali o mezinárodní ochranu. Následně se pokoušeli požádat o mezinárodní ochranu i na hraničních přechodech s Litvou, a to hned třikrát. Před Soudem namítali, že pohraniční stráž jejich žádosti ani jednou nepřevzala a oni byli na základě rozhodnutí o odepření vstupu bez jakéhokoliv individuálního posouzení navráceni zpět do Běloruska. V době rozhodnutí Soudu se stěžovatelé nacházeli na území Polska, kde očekávali rozhodnutí o svých žádostech o azyl.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé především namítali, že i když se pokoušeli na hraničních přechodech s Litvou požádat o mezinárodní ochranu, litevské orgány azylové řízení nezahájily a navrátily je do Běloruska, čímž je vystavily skutečnému nebezpečí, že budou navráceni dále do Ruska a tam vystaveni špatnému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
a)K přijatelnosti
V odpovědi na námitku žalované vlády ohledně neslučitelnosti projednávané stížnosti ratione personae s ustanoveními Úmluvy Soud nejprve poznamenal, že všechna rozhodnutí o odepření vstupu na hranicích byla přičitatelná žalovanému státu, jelikož byla přijata jeho orgány. Situace, na niž poukazovali stěžovatelé, tedy spadala dle článku 1 Úmluvy do jurisdikce Litvy. Zároveň v době odepření vstupu stěžovatelů na území nebyly ještě posuzovány jejich žádosti o mezinárodní ochranu podané později v Polsku. Soud tak neshledal důvod pro zbavení žalovaného státu odpovědnosti za přezkum žádostí o azyl, které se stěžovatelé pokusili na hraničních přechodech s Litvou podat v dubnu a květnu 2017.
Soud dále konstatoval, že stěžovatele je i nadále třeba považovat za „oběti“ ve smyslu článku 34 Úmluvy. Připomněl, že ke ztrátě postavení oběti je podle judikatury Soudu zpravidla vyžadováno výslovné či konkludentní uznání porušení Úmluvy a poskytnutí nápravy (Nada proti Švýcarsku, č. 10593/08, rozsudek velkého senátu ze dne 12. září 2012, § 128). Následné azylové řízení zahájené v jiném státě, v tomto případě v Polsku, nemůže dle Soudu napravit jednání litevských orgánů, které stěžovatelé napadají.
Soud konečně zamítl námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, neboť dle litevského právního řádu nemá odvolání proti rozhodnutí o odepření vstupu automatický odkladný účinek, a nelze ho tak dle ustálené judikatury Soudu považovat za účinný prostředek nápravy (M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 293).
b)K odůvodněnosti
Soud nejprve zopakoval, že článek 3 Úmluvy ukládá smluvním stranám povinnost nevyhostit cizince do státu, kde existují závažné důvody se domnívat, že mu hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení (Paposhvili proti Belgii, č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016, § 172–173). To platí i v případě nepřímého refoulement, kdy je navracející stát povinen zajistit, že zprostředkující země poskytne dostatečné záruky, že jednotlivce nenavrátí do země původu bez posouzení hrozeb, kterým by tam čelil. To platí tím spíše tehdy, pokud zprostředkující země není smluvní stranou Úmluvy (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 146–147). Za účelem zkoumání obav a posouzení rizik jsou přitom smluvní strany na základě článku 3 Úmluvy povinny mít zavedeny vhodné postupy, které takové posouzení umožní (Paposhvili proti Belgii, cit. výše, § 184–185).
Ve světle těchto zásad Soud považoval v projednávané věci za klíčové zodpovědět otázku, zda v případě stěžovatelů litevské orgány provedly odpovídající posouzení jejich tvrzení, že jim v případě navrácení do Čečenska hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, a to předtím, než je ve dnech 16. dubna, 11. a 22. května 2017 navrátily do Běloruska (Babajanov proti Turecku, č. 49867/08, rozsudek ze dne 10. května 2016, § 43). Hlavním rozporem mezi účastníky řízení v projednávané věci přitom bylo, zda stěžovatelé skutečně na hraničních přechodech žádosti o mezinárodní ochranu podali.
K tomu Soud zaprvé uvedl, že jednání stěžovatelů odpovídá jejich tvrzení, že na hraniční přechody s Litvou přišli za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu, když se sami pohraniční stráži přihlásili a nesnažili se zatajit, že nemají povolení ke vstupu na území (R. H. proti Švédsku, č. 4601/14, rozsudek ze dne 10. září 2015, § 72).
Co se týče dne 16. dubna 2017, stěžovatelé tvrdili, že na hraničním přechodu žádali pohraniční stráž o azyl nejprve ústně. Následně rovněž napsali slovo „azul“ v cyrilice na podpisové místo všech sedmi rozhodnutí o odepření vstupu. V této souvislosti Soud zdůraznil důležitost tlumočení pro zajištění přístupu k azylovému řízení, a to jak ve světle judikatury Soudu (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 301), tak ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a doporučení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Soud dále poukázal na vyjádření UNHCR, dle kterého pro podání žádosti o azyl není vyžadována žádná specifická forma, a na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, aby pohraniční stráž byla vycvičena za účelem identifikace žadatelů o azyl. Ve světle výše uvedeného Soud konstatoval, že napsání slova „azul“ na všech sedmi rozhodnutích mělo být pro pohraniční stráž dostatečným vodítkem, že si žadatelé přejí požádat o azyl.
Poslední pokus stěžovatelů o zahájení azylového řízení dne 22. května 2017, kdy stěžovatelé pořídili fotografie jejich žádostí o azyl, které se snažili předat litevským pohraničníkům na železničním hraničním přechodu, a jízdenek na vlakové spojení Minsk Vilnius, nebyl vládou rozporován, a Soud ho tak považoval za prokázaný.
U druhého pokusu o podání žádosti o azyl dne 11. května 2017 Soud neměl žádné přímé důkazy pro posouzení jeho věrohodnosti tvrzení stěžovatelů, kteří uváděli, že žádali výhradně ústně. Informace podané stěžovateli o času a dni jejich příjezdu na hraniční přechod nicméně odpovídaly úředním záznamům pohraniční stráže. Jejich vylíčení snahy podat azylovou žádost byla současně konzistentní s vylíčením jejich dalších dvou pokusů, které Soud považoval za věrohodné. Za daných okolností proto Soud učinil závěr, že se stěžovatelé i dne 11. května 2017 snažili požádat o mezinárodní ochranu (M. O. proti Švýcarsku, č. 41282/16, rozsudek ze dne 20. června 2017, § 75).
Podle Soudu tedy stěžovatelé v uvedených dnech podali na litevských hranicích žádosti o mezinárodní ochranu, které nebyly ze strany příslušníků pohraniční stráže žalovaného státu přijaty a předány příslušným orgánům pro vedení azylového řízení. Ve svých zprávách nadřízeným se přitom pohraniční stráž nijak nezmínila o přání stěžovatelů o azyl požádat ani se nezabývala jiným důvodem, který by stěžovatelé mohli mít pro příchod na hranice bez platných cestovních dokladů. Soud též uvedl, že nebylo nijak posouzeno, zda je možné stěžovatele – rodinu s pěti velmi malými dětmi – do Běloruska, které není smluvní stranou Úmluvy a dle dostupných informací ho nelze považovat za bezpečnou třetí zemi pro čečenské žadatele o azyl, navrátit. Stěžovatelé tak byli navráceni do Běloruska bez jakéhokoliv posouzení jejich žádosti o azyl (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, cit. výše, § 147). Opatření, která žalovaná vláda označila za dostatečné záruky proti svévolnému vyhoštění žadatelů o azyl, jmenovitě dozor nad pohraniční stráží nadřízenými nebo monitorování hranic nevládními organizacemi, nebyla v projednávané věci účinná. Soud proto rozhodl, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud s odkazem na posouzení přijatelnosti námitky porušení článku 3 Úmluvy zopakoval, že přezkum rozhodnutí o odepření vstupu na území správními soudy neměl automatický odkladný účinek. Došlo proto rovněž k porušení článku 13 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Ravarani, Bošnjak a Paczolay v nesouhlasném stanovisku vyjádřili názor, že situace „vyhoštění“ je třeba odlišovat od „odepření vstupu“, a konstatovali, že Soud měl ve svém posouzení přesně stanovit, jaké povinnosti mají na základě článku 3 Úmluvy smluvní strany v situacích, kdy cizinec žádá o azyl na hranicích, a nenachází se tak ještě na jeho území. Zároveň vyslovili nesouhlas se závěry většiny, že stěžovatelé na litevských hranicích o azyl požádali, jelikož napsání slova „azul“ do kolonky podpisu, když jména stěžovatelů začínají také na písmeno „a“, nebo fotografie písemných žádostí nepovažovali za dostatečně průkazné.
Soudce Pinto de Albuquerque ve svém souhlasném stanovisku vyjádřil podporu závěrům většiny a ocenil, že se Soud neodklonil od své předchozí judikatury ve věcech Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii a Sharifi a ostatní proti Rakousku, když v projednávané věci potvrdil jurisdikci státu na jeho hranicích i právo migrantů na individuální posouzení jejich případů a nepřiklonil se k užšímu výkladu pojmu „vyhoštění“, které by nezahrnovalo situace nepřijetí či odepření vstupu cizince na hranicích.
Full & Egal Universal Law Academy