© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 18. listopadu 2014 ve věci č. 52589/13 – M. A. proti Švýcarsku
Senát druhé sekce Soudu shledal šesti hlasy proti jednomu, že navrácením stěžovatele, žadatele o azyl, do Íránu by došlo k porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zakotveného v článku 3 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, Íránec, zažádal ve Švýcarsku v červnu 2011 o azyl s tím, že mu ve vlasti hrozí pronásledování z politických důvodů. Úřad pro migraci stěžovatele vyslechl v červenci 2011 a v dubnu 2013. Stěžovatel tvrdil, že se v Íránu zúčastnil demonstrací proti režimu, které probíhaly po prezidentských volbách v roce 2009. Dle stěžovatele byli někteří demonstranti zatčeni a že sám obdržel předvolání k soudu. Ze strachu se jistou dobu skrýval v Teheránu. Mezitím tajná policie navštívila dům jeho rodičů, a když se jí nepodařilo najít stěžovatele, zatkla místo něj jeho otce. Následně stěžovatel opustil Írán bez povolení k odchodu ze země a neoprávněně přicestoval do Švýcarska, kde následující den podal žádost o azyl.
Krátce po druhém výslechu Úřad pro migraci stěžovatelovu žádost o azyl zamítl pro nekonzistentnost výpovědí a přikázal stěžovateli opustit Švýcarsko. V květnu 2013 se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolal k Federálnímu správnímu soudu. V odvolání uvedl, že telefonicky kontaktoval rodinu v Íránu a dozvěděl se, že byl íránským revolučním soudem rozsudkem ze dne 7. května 2013 v nepřítomnosti odsouzen k sedmi letům vězení a sedmdesáti ranám bičem. Kopii uvedeného rozsudku přiložil k odvolání s tím, že jeho rodina se z obav před státním dohledem neodvažuje poslat originál poštou.
V červenci 2013 Federální správní soud odvolání stěžovatele zamítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž znovu poukázal na rozpory v jeho výpovědích. Na adresu předloženého dokumentu soud uvedl, že mu nelze přiznat důkazní hodnotu, neboť se jedná pouze o kopii. Úřad pro migraci následně vydal nový příkaz k vyhoštění stěžovatele.
V srpnu 2013 stěžovatel podal stížnost k Soudu spolu se žádostí, aby na základě článku 39 jednacího řádu Soud pozastavil jeho vyhoštění ze Švýcarska. Soud požadované předběžné opatření v září 2013 vydal. V říjnu 2013 stěžovatel zaslal Soudu údajný originál íránského rozsudku z května 2013.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že mu v Íránu hrozí vězení a mučení.
Soud úvodem připomněl, že státy mají právo rozhodovat o pobytu cizinců na svém území (Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006). K vyhoštění ovšem nesmí dojít, znamenalo-li by to porušení článku 3 Úmluvy, tj. v případě, že jsou závažné důvody se domnívat, že pokud by byla dotyčná osoba vyhoštěna, čelila by individuálnímu a skutečnému riziku zacházení, které je v rozporu s článkem 3 (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 125). Pro posouzení možného rizika musí Soud vzít v potaz obecnou situaci v zemi původu stejně jako osobní situaci stěžovatele (El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 213). Ačkoli je v prvé řadě relevantní doba, ve které vnitrostátní orgán nařídil vyhoštění, pakliže k vyhoštění dosud nedošlo, je rozhodující situace v čase, kdy věc posuzuje Soud (Chahal proti Spojenému království, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996). Vzhledem k obtížné důkazní situaci, v níž se většinou žadatelé o azyl nacházejí, je často nutné v případě pochybností o důvěryhodnosti jejich tvrzení rozhodnout v jejich prospěch. Pokud žadatel o azyl předloží aspoň určité důkazy prokazující hrozbu vážné újmy v zemi původu, je na vládě, aby taková tvrzení zpochybnila (N. proti Švédsku, č. 23505/09, rozsudek ze dne 20. července 2010, § 53).
Dále Soud zrekapituloval různé zprávy státních, mezinárodních a nevládních organizací přibližující závažné porušování lidských práv v Íránu. Připustil, že ne každé navrácení osoby do Íránu by nutně znamenalo porušení článku 3 Úmluvy, a zdůraznil, že vždy je potřebné přihlédnout k osobní situaci stěžovatele (R. C. proti Švédsku, cit. výše, § 49).
Pokud by ovšem byl vykonán trest uložený stěžovateli v jeho nepřítomnosti (sedm let v íránském vězení a sedmdesát ran bičem), bylo by dle Soudu možné na uvedený trest nahlížet jako na mučení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Soud dal vnitrostátním orgánům za pravdu, že tvrzení stěžovatele nebyla úplně konzistentní. Dle Soudu lze ovšem tyto nesrovnalosti do jisté míry vysvětlit, např. časovým odstupem mezi jednotlivými výslechy nebo rozdílností otázek, které mu byly při obou výsleších kladeny. Soud dále kritizoval vnitrostátní orgány za to, že nepřihlédly ke kopii íránského rozsudku předložené stěžovatelem, a to pouze s poukazem na to, že se jedná o kopii, ačkoli stěžovatel dostatečně vysvětlil, proč nemohl předložit originál. Federální správní soud navíc nevyhověl stěžovatelovu návrhu, aby si autentičnost rozsudku ověřil prostřednictvím švýcarské ambasády v Teheránu. Lze tedy konstatovat, že stěžovatel předložil dostatečné důkazy o tom, že mu v Íránu hrozí zacházení odporující článku 3 Úmluvy, a vláda naopak toto jeho tvrzení nedokázala zpochybnit.
Soud proto uzavřel, že vyhoštěním stěžovatele by došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudce Kjølbro ve svém odděleném stanovisku nesouhlasil s většinou, že by vyhoštěním stěžovatele došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Poznamenal, že žadatelé v azylovém řízení nezřídka uvádějí nepravdivá tvrzení, jelikož v zemích původu není obtížné získat falešné listiny. Pro posouzení věrohodnosti je proto důležitý přímý kontakt s žadatelem, přičemž tuto možnost vnitrostátní orgány na rozdíl od Soudu měly. Stěžovatel navíc mohl předložit později získaný originál rozsudku íránského soudu přímo vnitrostátním orgánům a vyvolat tak obnovu řízení, což ovšem neudělal. Dle soudce zde tak nebyly dostatečné důvody pro to, aby Soud změnil posouzení dané věci provedené vnitrostátními orgány, čímž dle jeho názoru konal v této věci jako „čtvrtá instance“.
Full & Egal Universal Law Academy