© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 21. července 2016 ve věci č. 63066/14, 64297/14 a 66106/14 – Mamatas a ostatní proti Řecku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v souvislosti s úspornými opatřeními přijatými v návaznosti na hospodářskou krizi spočívajícími ve výměně státních dluhopisů za cenné papíry s výrazně nižší hodnotou nedošlo k porušení práva stěžovatelů na respektování majetku zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1 ani k diskriminačnímu zacházení zakázanému článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1.
I.Skutkové okolnosti
Celkem 6320 stěžovatelů, fyzických osob, bylo majiteli řeckých státních dluhopisů v hodnotě od 10 000 do 1 510 000 eur. V důsledku hospodářské krize v letech 2009 až 2011 přijal řecký stát opatření za účelem snížení státního dluhu. V návaznosti na vyjednávání se zástupci soukromého sektoru, jehož se stěžovatelé neměli možnost účastnit, byla přijata právní úprava, na jejímž základě došlo prostřednictvím tzv. klauzulí o kolektivní akci k nucené výměně jejich dluhopisů za cenné papíry s menší než poloviční hodnotou. Většina stěžovatelů následně proti příslušným opatřením neúspěšně brojila před řeckou Státní radou.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Podle stěžovatelů došlo předmětnými opatřeními k faktickému vyvlastnění jejich majetku a porušení jejich práva na respektování majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1.
Soud úvodem připomněl svou předchozí judikaturu týkající se úsporných opatření v souvislosti s hospodářskou krizí v Evropě po roce 2008, podle níž státy v dané oblasti a v tomto specifickém kontextu disponují širokým prostorem pro uvážení, a to jak ohledně výběru vhodných opatření, tak stran jejich načasování a trvání (např. Koufaki a ADEDY proti Řecku, č. 57665/12 a 57657/12, rozhodnutí ze dne 7. května 2013, § 31; Da Silva Carvalho Rico proti Portugalsku, č. 13341/14, rozhodnutí ze dne 1. září 2015, § 37; či Valkov a ostatní proti Bulharsku, č. 2033/04, rozhodnutí ze dne 25. října 2011).
V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že napadené opatření představovalo zásah do majetkových práv stěžovatelů, přičemž se však ve světle ustálené judikatury (Bäck proti Finsku, č. 37598/97, rozsudek ze dne 20. července 2004) nejednalo o zbavení majetku. Tento zásah měl zákonný základ a sledoval legitimní cíl ve veřejném zájmu. Řecko se nacházelo v bezprecedentní hospodářské, politické a sociální krizi a předmětná úsporná opatření byla přijata v návaznosti na summit států eurozóny konaný dne 26. října 2011, který podmínil podporu Řecku snížením státního dluhu vlastněného soukromým sektorem o 50 %. Zbývalo posoudit, zda byl zásah danému legitimnímu cíli přiměřený.
Soud podotknul, že projednávanou věc je třeba odlišit od situací, kdy stát nečelil bezprostřední platební neschopnosti (Malysh a ostatní proti Rusku, č. 30280/03, rozsudek ze dne 11. února 2010). Stejně tak nešlo o případ zjevně nepřiměřeného břemene spočívajícího v 98 % zdanění odstupného po propuštění stěžovatelky z pracovního poměru (N. K. M. proti Maďarsku, č. 66529/11, rozsudek ze dne 14. května 2013), případně kompenzace ve výši nepatrného zlomku (2 %) toho, co mohl stěžovatel očekávat (Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, rozsudek velkého senátu ze dne 22. června 2004, § 186). V projednávané věci Státní rada shledala, že stěžovatelé utrpěli ztrátu ve výši 53,3 %. Byť jde o značnou částku, nejedná se o zásah výše uvedené intenzity.
Soud zdůraznil, že za referenční hodnotu předmětných dluhopisů pro určení výše utrpěné ztráty stěžovatelů nemůže být považována očekávaná hodnota dluhopisů v době splatnosti. Jejich skutečná tržní hodnota totiž klesla již před přijetím sporné právní úpravy v roce 2012 – s ohledem na solventnost řeckého státu v letech 2010 a 2011 bylo zřejmé, že v roce 2015, kdy měly být dluhopisy splatné, stát nebude schopen dané částky vyplatit.
Soud dále shledal, že pro posouzení přiměřenosti zásahu do majetkových práv stěžovatelů není rozhodné, že se stěžovatelé nemohli podílet na dohodě se státem o podmínkách příslušných opatření; měli totiž možnost své dluhopisy prodat před nabytím účinnosti nové právní úpravy. Soud dále připustil, že v době, kdy byly původní dluhopisy vydány, nebylo možné v Řecku uzavírat tzv. klauzule o kolektivní akci, prostřednictvím nichž byli nakonec stěžovatelé přehlasováni ostatními držiteli dluhopisů. Tyto klauzule nicméně představují běžný nástroj mezinárodních kapitálových trhů, který byl také v rámci Evropského stabilizačního mechanismu začleněn do všech dlouhodobých státních cenných papírů vydávaných státy eurozóny. Bez těchto klauzulí, tedy při zachování podmínky konsensu všech držitelů dluhopisů, by navíc k příslušné dohodě v rámci plánu restrukturalizaci řeckého státního dluhu nikdy nemohlo dojít. I mezinárodní organizace svoji pomoc Řecku podmiňovaly existencí těchto klauzulí. Jednalo se tedy zjevně o vhodné a nutné opatření pro snížení státního dluhu.
Soud poznamenal, že investování do dluhopisů nemůže být nikdy bez rizika. Mezi vydáním těchto cenných papírů a jejich splatností může nastat řada nepředvídatelných událostí, které zásadním způsobem sníží solventnost vydavatele, a to i v případě, že jím je stát. Poukázal nakonec na rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 7. října 2015, věc T-79/13, Allesandro Accorinti a další proti Evropské centrální bance, kterým Tribunál zamítl žalobu 200 někdejších italských držitelů řeckých státních dluhopisů, přičemž v odůvodnění zdůraznil, že příslušní držitelé dluhopisů se v situaci hospodářské krize měli chovat obezřetněji, neboť finanční ztráta byla do značné míry předvídatelná. Dle Soudu si i stěžovatelé měli být vědomi rizik své investice, a to tím spíše, že již před rokem 2009 byl řecký stát značně předlužen a hospodařil s velkým schodkem státního rozpočtu.
Žalovaný stát tedy přijetím napadených opatření nenarušil spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a ochranou práv stěžovatelů, kteří nebyli nuceni nést nepřiměřené břemeno. Soud proto rozhodl, že i s přihlédnutím k širokému prostoru pro uvážení, kterým státy v této oblasti disponují, k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo.
B.K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1
Podle některých stěžovatelů navíc došlo v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 k diskriminačnímu zacházení.
Aniž se Soud pustil do podrobnější analýzy zacházení se stěžovateli ve světle článku 14 Úmluvy (ve vztahu k jiným subjektům dle řady kritérií namítaných stěžovateli), rozhodl se věc posoudit z pohledu potřebnosti restrukturalizace a znovuoživení veřejného dluhu Řecka. Konstatoval, že i kdyby skutečně došlo – jak někteří stěžovatelé tvrdili – ke stejnému zacházení s držiteli dluhopisů v rozdílných situacích, existovaly pro tento postup objektivní a rozumné důvody. Zaprvé, v situaci naléhavé potřeby zajištění financování státu by bylo velice složité identifikovat jednotlivé držitele cenných papírů. Zadruhé, bylo by nespravedlivé rozlišovat věřitele podle toho, zda jde o právnickou či fyzickou osobu nebo zda jde o profesionálního či soukromého investora. Zatřetí, vynětí určité kategorie držitelů dluhopisů z příslušných mechanismů by vyvolalo masové transakce dluhopisů na tyto osoby, což by ohrozilo účinnost příslušného opatření, jakož i celkové řešení financování státu. Řecko bylo tou dobu vyloučeno z mezinárodního obchodování a jediné státy ochotné Řecko podpořit si kladly právě podmínku účasti soukromého sektoru na financování státního dluhu. Začtvrté, úspěch restrukturalizace dluhu byl podmíněn dynamickým a rychlým řešením; to by však bylo v případě rozlišování mezi jednotlivými držiteli dluhopisů znemožněno. Konečně, Soud odkázal na závěr řecké Státní rady, podle které sice došlo k zásahu do práv věřitelů státu, avšak s ohledem na závažnou situaci státu nebyla porušena ústavně zaručená zásada rovnosti. Soud proto rozhodl, že k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy