Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 18. července 2023 ve věci č. 26360/19 – Manole proti Moldavsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 10 Úmluvy v důsledku toho, že stěžovatelka byla odvolána z funkce soudkyně, když médiím sdělila důvody svého odlišného stanoviska k rozsudku, jehož výrok byl již vyhlášen, ale jehož odůvodnění ještě nebylo zveřejněno.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka, v předmětné době soudkyně odvolacího soudu, rozhodovala v rámci tříčlenného senátu věc týkající se žaloby za pomluvu, podané předsedou moldavského parlamentu proti novinám. K rozsudku soudu napsala stěžovatelka odlišné stanovisko. Soud na veřejném jednání vyhlásil výrok rozsudku a informaci o tom, že k němu byl připojen disent. Ještě předtím, než byl zveřejněn plný text rozsudku včetně odůvodnění, poskytla stěžovatelka rozhovor médiím, v němž stručně uvedla důvody svého disentu. Soudní rada to kvalifikovala jako jednání neslučitelné se soudcovským povoláním a navrhla prezidentovi republiky, aby stěžovatelku odvolal z pozice soudkyně, což ten i učinil. Stěžovatelka proti tomuto kroku neúspěšně brojila před nejvyšším soudem.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že jejím odvoláním z postu soudkyně za to, že médiím sdělila důvody svého odlišného stanoviska, došlo k porušení jejího práva rozšiřovat informace podle článku 10 Úmluvy.
Soud konstatoval, že v projednávané věci došlo k zásahu do namítaného práva a že tento zásah byl založen na zákoně. Pokud jde o legitimní cíl zásahu, Soud poukázal na to, že některé členské státy soudce zavazují k mlčenlivosti ohledně probíhajících řízení, což má za cíl chránit jejich nezávislost i autoritu jejich rozhodnutí. Dle Soudu tedy lze uzavřít, že namítaný zásah sledoval ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy zachování autority a nestrannosti soudní moci. Zbývá tudíž rozhodnout o nezbytnosti zásahu.
Soud předně uvedl, že jako soudkyně byla stěžovatelka v relevantní době vázána povinností zdrženlivosti, která u soudců nabývá zvláštního významu, jelikož je ve hře autorita a nestrannost soudní moci (Wille proti Lichtenštejnsku, č. 28396/95, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999, § 64). Povinnost zdrženlivosti u soudců přitom vyžaduje, aby šíření informací, třebaže přesných, bylo prováděno umírněně a korektně (Guja proti Moldavsku, č. 14277/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 75). To dle Soudu platí tím spíš, jedná-li se o informace týkající se probíhajícího řízení, které zatím nebyly zveřejněny, a zejména pokud – tak jako v projednávané věci – v tomto řízení daná osoba sama rozhoduje, a je tudíž navíc vázána i povinností důvěrnosti. Tento přístup je reflektován i v právní úpravě a praxi velké většiny členských států Rady Evropy, které soudcům zapovídají, aby komentovali neukončená řízení svá i svých kolegů.
Byť v projednávané věci Soud uznal, že se jednalo o řízení týkající se záležitosti obecného zájmu, kde byl zájem médií na promptním zpravodajství vysoký, uvedl, že souhlasí se závěrem nejvyššího soudu v této věci, dle něhož uvedený typ jednání odůvodňuje sankci. Povinnost zdrženlivosti totiž soudci ukládá, aby neodhalil odůvodnění rozhodnutí předtím, než je toto zveřejněno.
Zároveň jsou ale dle Soudu pro posouzení přiměřenosti zásahu relevantní i procesní záruky, jakož i druh a povaha uložené sankce. Pokud jde o procesní záruky, Soud poukázal na to, že soudní rada měla v dané situaci na výběr: místo předložení návrhu prezidentovi na odvolání stěžovatelky mohla vůči ní zahájit i kárné řízení. Zákon přitom specifikuje, jak toto řízení probíhá, a nastavuje zde jasné mantinely pravomocím soudní rady. V případě stěžovatelky však kárné řízení neproběhlo a nejvyšší soud se touto otázkou v rámci svého přezkumu vůbec nezabýval; místo toho zkoumal jen existenci pravomoci soudní rady podat návrh na odvolání stěžovatelky prezidentovi.
Co se týče uložené sankce, odvolání stěžovatelky z pozice soudkyně bylo v dané době jediným opatřením, které vůči ní mohlo být v příslušném řízení přijato. Dle Soudu se nepochybně jednalo o velmi závažnou sankci, která pro stěžovatelku znamenala konec kariéry – poté, co v soudnictví strávila 18 let a vykazovala dobré pracovní výsledky. Navíc se nejednalo o vyvrcholení jiných sankcí, které by stěžovatelce byly předtím uloženy (srov. Catalan proti Rumunsku, č. 13003/04, rozsudek ze dne 9. ledna 2018, § 75). Závažnost sankce přitom nebyla předmětem jejího vnitrostátního přezkumu. Soud připomněl, že pokud vnitrostátní právo nezakotvuje náležitou škálu sankcí za kárná provinění, nelze pak tyto sankce ukládat v souladu se zásadou přiměřenosti (Oleksandr Volkov proti Ukrajině, č. 21722/11, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, § 182). Velmi omezená škála sankcí může mít opodstatnění pouze za výjimečných okolností, jako je např. zavedení speciálního režimu za účelem boje proti korupci v soudnictví (Xhoxhaj proti Albánii, č. 15227/19, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 412). V projednávané věci však vláda nedoložila existenci takových okolností v Moldavsku, které by ospravedlňovaly existenci jediné – a navíc natolik závažné – sankce.
Závěrem Soud upozornil, že v době, kdy nejvyšší soud přezkoumával opatření uložené vůči stěžovatelce, zákonná úprava již doznala změn, a odhalení informací ze strany soudce už nefigurovalo mezi důvody, pro něž bylo možné navrhnout prezidentovi jeho odvolání. V rámci kárného řízení bylo zároveň možné za toto jednání uložit celou škálu sankcí. Uvedené naznačuje, že i zákonodárce v dané době dospěl k závěru, že opatření ukládaná vůči soudcům za jejich kárná provinění v oblasti komunikace s veřejností by měla být patřičně odstupňována.
Ve světle uvedeného Soud shledal, že vnitrostátní orgány neaplikovaly v projednávané věci standardy plynoucí z judikatury Soudu na poli článku 10 Úmluvy a že uloženou sankci nelze považovat za nezbytnou v demokratické společnosti. K porušení článku 10 tedy došlo.