© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. září 2014 ve věci č. 21163/11 – Mansur Yalçin a ostatní proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 2 Protokolu č. 1, jelikož turecký vzdělávací systém nezajišťoval respekt k náboženskému přesvědčení rodičů při náboženské výchově jejich dětí.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé, alevitského vyznání, vyzvali ministerstvo národního vzdělávání k zahájení konzultací s náboženskými představiteli alevitů ohledně změny obsahu povinného kursu náboženské kultury a morálky vyučovaného na prvním a druhém stupni základní školy a jeho rozšíření o vzdělání o alevitské kultuře a filosofii. Ministerstvo jejich požadavky odmítlo, neboť dle jeho názoru se výuka týkala morálních a náboženských hodnot celé společnosti, byla nadkonfesní a představovala různé koncepce islámu včetně řady informací o alevitské kultuře.
Stěžovatelé proti rozhodnutí ministerstva podali správní žalobu, jelikož předmětné vyučování podle nich nenaplňovalo kritéria objektivity a pluralismu, ale bylo založeno na sunitské interpretaci islámu, což dokládali šesti posudky různých znalců. Správní soud při projednání věci k přípravě posudku ustanovil panel tří znalců. Podle nich program jako celek neupřednostňoval žádné vyznání na úkor jiného a pozornost byla věnována i alevitskému vyznání. Znalci nicméně doporučili do vyučování zařadit některé další aspekty alevitského vyznání. Stěžovatelé tento posudek zpochybnili a předložili soudu další argumenty poukazující na to, že alevitské vyznání je představováno povšechným způsobem, výuka je v konečném důsledku omezena na sunitskou verzi islámu a alevitské náboženství je v ní vyobrazeno spíše jako tradice či kultura, nikoliv jako náboženství. Správní soud se však přiklonil na stranu ministerstva, přičemž odkázal především na závěry znaleckého posudku soudem jmenovaných znalců, který schválil dosavadní způsob výuky. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost zamítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 1
Soud se úvodem zabýval tím, zda stěžovatelé byli oběťmi ve smyslu článku 34 Úmluvy. Připomněl, že nepřímou obětí může být kdokoliv, komu porušením vznikla újma či má osobní zájem, aby namítané porušení skončilo. V projednávané věci se namítané porušení vztahovalo k právu rodičů na respektování jejich náboženských a filosofických přesvědčení ze strany státu. To se ovšem týkalo pouze tří rodičů, jejichž děti navštěvovaly v rozhodném období základní školu. Ostatní stěžovatelé nebyli osobně vzdělávacím programem dotčeni. Soud proto jejich stížnost vyhodnotil jako tzv. „actio popularis“ a odmítnul ji pro neslučitelnost ratione personae s ustanoveními Úmluvy.
Při posouzení programu předmětného kursu a učebnic v něm používaných z pohledu článku 2 Protokolu č. 1 vyšel Soud z konkrétních okolností případu. Děti třech stěžovatelů absolvovaly předmětný povinný kurs na prvním a druhém stupni základní školy, aniž byly zproštěny povinnosti jej absolvovat jako děti rodičů křesťanského či židovského vyznání. Soud poznamenal, že hlavní oblast sporu se týkala obsahu výuky islámského náboženství v povinném kursu. Soudu nepřísluší posuzovat teologické otázky, ale ověřit, zda stát, jakožto garant společenského a náboženského pluralismu, zůstal ve vztahu k různým náboženstvím, kultům a vírám neutrální a nestranný (Hassan a Chaush proti Bulharsku, č. 30985/96, rozsudek ze dne 26. října 2000, § 78). Stát nesmí upřednostňovat jeden výklad náboženství na úkor druhého (Sinak Işik proti Turecku, č. 21924/05, rozsudek ze dne 2. února 2010, § 45) a jeho neutralita a nestrannost je neslučitelná s jakoukoli pravomocí hodnotit legitimitu náboženských přesvědčení, přičemž je povinen zajistit, aby se protichůdné skupiny tolerovaly (Manoussakis a ostatní proti Řecku, č. 18748/91, rozsudek ze dne 26. září 1996, § 47).
V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že způsoby výuky daných otázek mohly u dětí vyvolat konflikt mezi sounáležitostí ke škole a jejich vlastními hodnotami. Rodiče přitom mají na základě článku 2 Protokolu č. 1 právo žádat na státu respekt ke svým filosofickým a náboženským přesvědčením v náboženské výchově (Hasan a Eylem Zengin proti Turecku, č. 1448/04, rozsudek ze dne 9. 10. 2007, § 71). Pokud tedy stát takovou výuku zavede, musí zajistit, aby se žáci nedostali do konfliktu mezi náboženskou výchovou ve škole a náboženskými a filosofickými přesvědčeními svých rodičů.
Zvláštnosti alevitského vyznání oproti sunitské verzi islámu jsou ovšem dle Soudu takové, že objektivita a pluralismus předmětné náboženské výuky nemohly být dosaženy toliko zařazením některých informací o alevitském vyznání do učebnic. V této souvislosti Soud dále připomněl, že turecký vzdělávací systém umožňuje prominout náboženskou výchovu dětem, jejichž rodiče jsou křesťanského nebo židovského vyznání. Tato skutečnost pak jasně potvrzuje, že předmětná náboženská výuka není neutrální, a proto by neměla být povinná. Systém výjimek z vyučování je velmi omezený, stěžovatelé ho nemohli využít a navíc je spojen s nutností odhalit dotčená náboženská a filosofická přesvědčení.
Soud proto uzavřel, že vzdělávací systém žalovaného státu stále neobsahuje náležité prostředky, které by zajistily respektování filosofického a náboženského přesvědčení rodičů. Došlo proto k porušení článku 2 Protokolu č. 1.
(iii) Oddělené stanovisko
K rozsudku připojili částečně nesouhlasné stanovisko soudci Sajó, Vućinić a Kūris, kteří nesouhlasili s názorem většiny, že není třeba se stížností zabývat též pod zorným úhlem článků 9 a 14 Úmluvy. Zdůraznili, že diskriminace ve školních programech vyvolává další, ještě důležitější otázky spojené s tím, že turecký vzdělávací systém považuje alevismus za pouhou kulturu, čímž toto náboženství získává v průběhu výuky podřadný status. Nemá status odlišného náboženství spojeného s právem osvobození od výuky, jemuž se těší židovští či křesťanští žáci, a nezachází se s ním se stejným respektem jako s ostatními větvemi islámu.
Full & Egal Universal Law Academy