Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 16. května 2024 ve věci č. 15076/17 – Mária Somogyi proti Maďarsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že občanskoprávní žaloba na ochranu osobnosti podaná proti stěžovatelce ze strany města za sdílení kritických příspěvků na Facebooku vůči jeho hospodaření s obecním majetkem nesledovala legitimní cíl ochrany pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a shledal proto porušení jejího práva na svobodu slova dle článku 10 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka sdílela na svém facebookovém profilu příspěvek třetí osoby, který vyzýval obyvatele maďarského města Tata k účasti na demonstraci. Příspěvek obviňoval město z okrádání jeho obyvatel, když tvrdil, že město prodalo obecní historickou budovu místnímu podnikateli za cenu pod tržní hodnotou. Ten ji měl následně pronajmout městskému úřadu zpět za přemrštěnou cenu. Stěžovatelka k příspěvku připojila vlastní komentář, ve kterém zpochybnila nutnost výdajů města za pronájem nové budovy pro matriku. Město podalo na stěžovatelku žalobu na ochranu osobnosti pro šíření nepravdivých informací a poškození jeho pověsti. Prvoinstanční soud žalobu shledal za oprávněnou. Stěžovatelce nařídil kromě zveřejnění omluvy spolu s prohlášením, že šířené informace byly nepravdivé, městu zaplatit v přepočtu přibližně 280 eur jako náhradu nemajetkové újmy. Omezení svobody projevu stěžovatelky, která šířila nepravdivé informace, označil za nezbytné k ochraně veřejné důvěry ve státní instituce. Odvolací soud rozsudek potvrdil, snížil však výši náhrady nemajetkové újmy na zhruba 28 eur. Stěžovatelka se svou stížností neuspěla ani před ústavním soudem.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10
Stěžovatelka před Soudem namítala, že rozhodnutí vnitrostátních soudů uložit jí finanční sankci za sdílení příspěvku třetí osoby na Facebooku porušila její právo na svobodu slova dle článku 10 Úmluvy.
Soud v úvodu konstatoval, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že rozhodnutí vnitrostátních soudů představovala zásah do práva stěžovatelky na svobodu projevu, který měl právní základ ve vnitrostátním právu. K rozřešení zůstávalo, zda zásah sledoval některý z legitimních cílů a zda byl přiměřený. K tomu Soud připomněl, že legitimní cíl ochrany pověsti jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy sleduje ochranu jak fyzických, tak právnických osob, kdy existuje legitimní zájem na ochraně obchodního úspěchu a životaschopnosti společnosti ve prospěch akcionářů a zaměstnanců, jakož i z hlediska obecného hospodářského blahobytu. Soud však již v minulosti shledal, že poskytnutí ochrany „obchodní pověsti“ i orgánům veřejné moci by mohlo vážně omezit svobodu médií a vést k odrazujícímu účinku při plnění jejich role hlídacího psa veřejného zájmu (Dyuldin a Kislov proti Rusku, č. 25968/02, rozsudek ze dne 31. července 2007, § 43). Ve věci OOO Memo proti Rusku (č. 2840/10, rozsudek ze dne 15. března 2022, § 44 a § 46) Soud konstatoval, že orgány výkonné moci se zásadně liší od právnických osob, včetně veřejných či státem vlastněných společností, které se účastní hospodářské soutěže na trhu. Tyto společnosti se spoléhají na svou dobrou pověst, aby přilákaly zákazníky a dosáhly zisku, zatímco orgány výkonné moci existují za účelem poskytování služeb veřejnosti a jsou financovány z daní. Z povahy své role v demokratické společnosti se proto zájem orgánů výkonné moci na udržení dobré pověsti zásadně liší od práva na ochranu dobré pověsti fyzických i právnických osob, soukromých i veřejných, soutěžících na volném trhu. Soud v dané věci dospěl k závěru, že vedení občanskoprávního řízení na ochranu osobnosti právnickou osobou vykonávající veřejnou moc nelze obecně považovat za sledování legitimního cíle „ochrany pověsti jiných“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Nevyloučil však možnost, aby se ochrany své pověsti domáhali jednotliví členové orgánu veřejné moci za předpokladu, že by byli jako jednotlivci snadno identifikovatelní (tamtéž, § 47).
Ve vztahu k projednávanému případu Soud poznamenal, že žaloba na ochranu osobnosti byla proti stěžovatelce podána ze strany obce za výroky směřující proti obci jako takové. Sporný prodej se netýkal soukromého majetku, nýbrž správy obecního majetku a využívání veřejných prostředků. Soud neshledal, že by město mělo zájem na ochraně svého komerčního úspěchu či ekonomické životaschopnosti, který by odůvodňoval právní ochranu, jelikož nebylo soutěžním subjektem na trhu s nemovitostmi, ale orgánem veřejné moci sloužícím občanům a placeným z daní, a to i při výkonu svého vlastnického práva. Dle Soudu žaloba zároveň nemohla sledovat ochranu pověsti jednotlivých zástupců obecního úřadu, neboť sdílený příspěvek ani komentář stěžovatelky neobviňovaly konkrétní zaměstnance a žaloba byla podána jménem právnické osoby, a ne jednotlivci. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba na ochranu osobnosti podaná městem Tata proti stěžovatelce nesledovala žádný z legitimních cílů uvedených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Soud proto bez dalšího rozhodl, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy.