© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 12. června 2014 ve věci č. 50132/12 – Marić proti Chorvatsku
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vzhledem k nepředvídatelné právní úpravě způsobu naložení s tělem dítěte stěžovatele, které se narodilo mrtvé, došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
V srpnu 2003 porodila manželka stěžovatele mrtvé dítě v nemocnici, která byla veřejným zdravotnickým zařízením. Stěžovatel se svou chotí nechtěli po porodu převzít ostatky svého dítěte, nemocnice tedy předpokládala, že naložit s tělem je jejím úkolem. V říjnu 2003 se zbavila ostatků dítěte společně s ostatním klinickým odpadem (lidské tkáně a amputované části těl), který byl odvezen ke kremaci smluvním partnerem nemocnice, společností L.
V červnu 2004 podal stěžovatel se svou manželkou na nemocnici žalobu na náhradu škody za útrapy, které utrpěli v důsledku způsobu, jakým se nemocnice zbavila těla jejich dítěte. Tvrdili, že sice souhlasili s jeho pohřbením, nemocnice jim však nebyla schopna doložit, zda k pohřbu skutečně došlo, a neinformovala je, kde a jak se tak stalo. V dubnu 2005 soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že pokud stěžovatel a jeho manželka odmítli převzít odpovědnost za ostatky svého dítěte, nemocnice byla dle platného práva oprávněna zbavit se jich spolu s ostatním klinickým odpadem. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, konstatoval nicméně, že prvoinstanční soud pochybil, když uvedl, že se žalovaný zbavil ostatků dítěte v souladu s platným právem. Přesto vzhledem k tomu, že žádné ustanovení nestanoví povinnost nemocnice informovat rodiče o tom, kde bylo jejich dítě pochováno, nelze v tomto ohledu přiznat stěžovateli a jeho manželce náhradu škody. Nejvyšší soud se ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu a dovolání zamítl. Ústavní soud prohlásil stížnost za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel neuspěl ani v trestním řízení zahájeném z jeho podnětu proti zaměstnancům nemocnice a společnosti L.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda bylo vůbec dotčeno právo stěžovatele chráněné článkem 8 Úmluvy. V prvé řadě zopakoval, že soukromý a rodinný život jsou široké pojmy, které nepodléhají vyčerpávající definici (Hadri-Vionnet proti Švýcarsku, č. 55525/00, rozsudek ze dne 14. února 2008, § 51). K tomu uvedl několik příkladů, které do článku článek 8 spadaly. Zmínil mimo jiné věc Pannulo a Forte proti Francii (č. 37794/97, rozsudek ze dne 30. října 2001, § 36) pojednávající o prodlení vnitrostátních orgánů s navrácením těla zesnulého dítěte stěžovatelům či věc Yildirim proti Turecku (č. 25327/02, rozhodnutí ze dne 11. září 2007), v níž Soud dospěl k závěru o použitelnosti článku 8 v situaci, kdy matce dítěte, které zemřelo při porodu, nebylo umožněno vykonat nad jeho hrobem její náboženské zvyklosti; obdobně rozhodl ve vztahu k otázce, zda stěžovatelka byla oprávněna zúčastnit se pohřbu svého dítěte (Hadri-Vionnet, cit. výše, § 52). S ohledem na citovanou judikaturu Soud proto shledal, že je článek 8 Úmluvy v projednávané věci použitelný.
Následně Soud zkoumal, zda došlo k zásahu do práv stěžovatele. Předně podotkl, že není pochyb o tom, že je dotyčná nemocnice veřejným zdravotnickým zařízením, a že tedy jednání či opomenutí zdravotnických pracovníků jsou způsobilá vyvolat odpovědnost žalovaného státu podle Úmluvy (Glass proti Spojenému království, č. 61827/00, rozsudek ze dne 9. března 2004, § 71). Předestřel, že ústřední otázkou není, zda měl stěžovatel právo na konkrétní formu pohřebního obřadu nebo na výběr místa posledního odpočinku svého dítěte, ale pouze, zda došlo k zásahu do práv stěžovatele dle článku 8 Úmluvy tím, že bylo s tělem naloženo jako s klinickým odpadem, tj. aniž bylo následně známo, kde byly ostatky dítěte uloženy. Soud dále poznamenal, že vláda nepředložila Soudu žádné záznamy ani jiné dokumenty, jimiž by doložila, že nemocnice informovala stěžovatele o tom, co se stalo s ostatky dítěte. Přitom v natolik osobní a citlivé oblasti, jakou je úmrtí blízkého příbuzného, kde musí být zachováván obzvláště vysoký stupeň péče a obezřetnosti (Hadri-Vionnet proti Švýcarsku, cit. výše, § 56), nelze podle Soudu uzavření ústní dohody o tom, že se nemocnice postará o pohřeb dítěte, považovat za mlčky vyslovený souhlas stěžovatele, aby bylo s tělem naloženo jako s ostatním klinickým odpadem. Tento argument Soud dále podpořil odkazem na relevantní vnitrostátní právní úpravu, dle které hřbitovy musí vést evidenci veškerých pohřbů s uvedením místa, kde je zesnulý pohřben. Soud na základě výše uvedeného dovodil, že pokud bylo s tělem mrtvého dítěte stěžovatele naloženo jako s ostatním klinickým odpadem, aniž bylo možné vystopovat, kde přesně bylo pochováno, došlo tím k zásahu do práv stěžovatele podle článku 8 Úmluvy.
Soudu zbývalo objasnit, zda byly splněny podmínky druhého odstavce článku 8 Úmluvy, tj. zda byl zásah stanoven zákonem, sledoval legitimní cíl a zda byl nezbytný v demokratické společnosti k dosažení sledovaného cíle (Smith a Grady proti Spojenému království, č. 33985/96 a 33986/96, rozsudek ze dne 27. září 1999, § 72). Nejprve zkoumal, zda jednání nemocnice mělo dostatečnou oporu ve vnitrostátním právu. Ze strany Soudu nebylo zjištěno a vláda ani nepoukázala na žádné ustanovení vnitrostátního práva, které by opravňovalo nemocnici k tomu, aby naložila s ostatky stěžovatelova mrtvého dítěte jako s ostatním klinickým odpadem. Soud proto neměl důvod odchýlit se od závěrů odvolacího soudu potvrzených nejvyšším soudem, že dle vnitrostátního práva nemělo být s tělem dítěte, které se narodilo mrtvé, nakládáno jako s ostatním klinickým odpadem. To Soudu postačilo ke konstatování, že v projednávané věci byl zásah do práv chráněných článkem 8 Úmluvy v rozporu s vnitrostátní právní úpravou. Soud dále podotkl, že odvolací soud shledal, že postup nakládání s ostatky dítěte, které se narodilo mrtvé, nebyl upraven jasně a konzistentně, což dle Soudu naznačuje, že příslušná právní úprava nebyla předvídatelná a neposkytovala právní jistotu ani dostatečnou ochranu proti svévoli, jak plyne z požadavku zákonnosti na poli článku 8 Úmluvy (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 95).
Soud proto rozhodl, že zásah do práva stěžovatele zaručeného článkem 8 Úmluvy nebyl v rozporu s tímto ustanovením stanoven zákonem.
Full & Egal Universal Law Academy