© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 14. ledna 2016 ve věci č. 52028/13 – Maslák a Michálková proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl v souvislosti s domovní prohlídkou bytu a prohlídkami dalších prostor užívaných stěžovatelem jednomyslně k závěru, že stěžovatel disponoval dostatečnými zárukami proti svévoli a jím tvrzené nedostatky příkazů k prohlídkám a jejich provedení nepřekročily meze stanovené čl. 8 odst. 2 Úmluvy, který nebyl porušen. Námitky porušení článku 13 Úmluvy pak Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka dle Soudu neměla postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V listopadu 2012 podal státní zástupce soudu návrh na nařízení domovní prohlídky bytu a prohlídky garáže a vozidel užívaných stěžovatelem podezřelým ze spáchání trestného činu vydírání. Následně soudce vydal příkazy k prohlídkám. V návaznosti na telefonický rozhovor se stěžovatelem přijela na místo prohlídky stěžovatelka vozidlem, které bylo následně rovněž předmětem prohlídky. V protokolech o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor bylo odůvodněno provedení prohlídek coby neodkladných a neopakovatelných úkonů. Protokol o provedení domovní prohlídky obsahoval informaci o předchozím výslechu stěžovatele a o doručení příkazu stěžovateli krátce po zahájení prohlídky; stěžovatel měl námitky k obsahu protokolu. V protokolu o provedení prohlídek jiných prostor bylo uvedeno, že stěžovatel jim byl přítomen, stěžovatelka byla přítomna prohlídce vozidla, kterým přijela na místo prohlídek; stěžovatelé neměli námitky k obsahu protokolu. Po vykonání prohlídek byl stěžovatel obviněn, stěžovatelka trestně stíhána nebyla. Rozsudkem krajského soudu z listopadu 2013 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu z června 2014 byl stěžovatel spolu s dalšími osobami odsouzen.
Ústavní soud ve svém usnesení z února 2013 uvedl, že příkazy k prohlídkám jsou, zejména pokud jde o odůvodnění neodkladnosti prohlídek, ústavně akceptovatelné. Ostatními námitkami, např. nedostatkem předchozího výslechu stěžovatele, se Ústavní soud odmítl zabývat s tím, že je třeba vyčkat výsledku trestního řízení.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé s odvoláním na článek 8 Úmluvy namítali, že domovní prohlídka bytu a prohlídka garáže a vozidel byla nezákonná, protože příkazy k prohlídkám nebyly řádně odůvodněny a stěžovatel nebyl před započetím prohlídek vyslechnut. Stěžovatelka namítala, že měla být určena v příkazu k prohlídce vozidla, kterým přijela, jako jeho uživatelka a mělo k ní být takto přistupováno.
a)K přijatelnosti stížnosti
Vláda předně poukázala na skutečnost, že prohlídka vozidla se stěžovatelky nijak nedotkla a že jí žádná újma způsobena nebyla, a proto ji nelze považovat za přímou ani nepřímou oběť porušení článku 8 Úmluvy. Soud připomněl, že článek 34 Úmluvy se vztahuje nejen na přímé oběti tvrzeného porušení, ale i na každou nepřímou oběť, které mělo takové porušení způsobit újmu nebo která má platný osobní zájem na jeho ukončení (Vallianatos a ostatní proti Řecku, č. 29381/09 a 32684/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. listopadu 2013, § 47). V projednávané věci se vnitrostátní orgány mohly oprávněně domnívat, že stěžovatel je jediným či jedním z vlastníků vozidla. Bylo zdokumentováno, že stěžovatel vozidlo užíval. Stěžovatel nevznesl námitky proti protokolu o provedení prohlídky vozidla, ve kterém byl označen jako jediný uživatel vozidla. Stěžovatelka naproti tomu neprokázala, že byla majitelkou vozidla či že jí prohlídka způsobila jakoukoli újmu. Stěžovatelka tak, na rozdíl od stěžovatele, neměla dle Soudu postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy. Její stížnost proto Soud odmítl pro neslučitelnost ratione personae s ustanoveními Úmluvy.
Ohledně případné předčasnosti námitek stěžovatele Soud konstatoval, že Ústavní soud se ve svém usnesení z února 2013 odmítl zabývat námitkou nedostatku předchozího výslechu stěžovatele, aby tím nepřiměřeně a předčasně nezasahoval do pravomoci obecných soudů a nepředurčoval výsledek trestního řízení proti stěžovateli. Soud při této příležitosti podotkl, že je nutno rozlišovat mezi procesním aspektem přípustnosti důkazů zajištěných během prohlídky, kterým je vhodné se zabývat v trestním řízení, a hmotněprávním aspektem ochrany soukromého života a obydlí (Michalák proti Slovensku, č. 30157/03, rozsudek ze dne 8. února 2011, § 82 a 213). Rozlišení, které Ústavní soud činí mezi námitkami týkajícími se nezákonnosti samotného příkazu k prohlídce a námitkami namířenými proti provedení takové prohlídky, je tak dle Soudu problematické, neboť určité okolnosti prohlídky je třeba zohlednit v hodnocení přiměřenosti zásahu do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. V projednávané věci nicméně Soud dospěl k závěru, že po ukončení trestního řízení stěžovatel bude mít možnost obrátit se na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž může napadnout nedostatek předchozího výslechu. Tuto část stížnosti proto Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Pokud jde o námitku nedostatečného odůvodnění příkazů k prohlídkám, Soud ji prohlásil za přijatelnou, když uvedl, že Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti stěžovatele zabýval souladem napadených příkazů s právní úpravou a shledal je ústavně akceptovatelnými; stěžovatel tak vnitrostátní prostředky nápravy vyčerpal.
b)K odůvodněnosti stížnosti
Co se týče odůvodněnosti stížnosti, Soud v prvé řadě shledal, že předmětné prohlídky představovaly zásah do práva stěžovatele na respektování obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Ohledně zákonnosti tohoto zásahu Soud připomněl, že soulad opatření se zákonem vyžaduje, aby mělo základ ve vnitrostátním právu, aby příslušné právní normy byly v souladu se zásadou právního státu, tedy dostupné dotčené osobě, předvídatelné ve svých důsledcích a aby poskytovaly ochranu před svévolnými zásahy. Zákon tak musí jasně vymezit rozsah a podmínky výkonu pravomoci příslušných orgánů a u preventivní kontroly zásahu musí rozhodnutí podléhat jasným kritériím, zejména v té rovině, zda sledované veřejné zájmy nelze naplnit méně omezujícím opatřením. Státy mohou přijímat opatření typu domovních prohlídek za účelem získání důkazů o trestné činnosti; musí však současně poskytovat odpovídající záruky proti zneužití. Soud pak posuzuje zejména okolnosti vydání příkazu k prohlídce, požadavky na potřebné důkazy, obsah a rozsah příkazu, způsob provedení prohlídky, včetně zapojení nezávislých pozorovatelů, jakož i rozsah možných důsledků pro zaměstnání a pověst dotčené osoby. Kontrolní mechanismy musí být s to zásah omezit na minimum nezbytné v demokratické společnosti a respektovat hodnoty demokratické společnosti (srov. zejm. Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2010, § 92).
Ve vztahu k projednávané věci Soud předeslal, že sporné prohlídky byly založeny na ustanoveních § 82 a násl. trestního řádu, jakož i na § 160 odst. 4 trestního řádu, která v situacích, jež nesnesou odkladu, umožňují provedení prohlídky před zahájením trestního stíhání. Formální postup vyžadovaný těmito ustanoveními byl dodržen, jelikož prohlídky byly povoleny soudcem na návrh státního zástupce, který jednal na podnět policie. Ustanovení § 83 odst. 1 trestního řádu nevyžaduje, aby příkaz obsahoval výslovně důvod neodkladnosti provedení prohlídky, pouze orgán provádějící prohlídku má dle § 160 odst. 1 in fine trestního řádu povinnost uvést důvody neodkladnosti úkonu v protokolu. Ústavní soud sjednotil svoji dosavadní rozkolísanou judikaturu až nálezem sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (ze dne 7. května 2014), podle něhož v zásadě postačuje, pokud důvody neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu vyplynuly z okolností případu a ze spisového materiálu.
Soud připomněl, že mu nepřísluší in abstracto posuzovat relevantní právní úpravu a praxi, nýbrž přezkoumat, zda jsou její důsledky pro stěžovatele v rozporu s Úmluvou. V návaznosti na ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud v únoru 2013 posoudil soulad napadených příkazů k prohlídkám s relevantními právními předpisy, včetně přezkoumání důvodů neodkladnosti úkonů, a dospěl k závěru, že jsou ústavně akceptovatelné.
Soud dále uvedl, že výklad vnitrostátního práva náleží v prvé řadě vnitrostátním orgánům a jejich závěry může Soud zpochybnit pouze v případě, že svědčí o zjevné svévoli. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Soud ve své judikatuře připouští, že v situacích, které nesnesou odkladu, může být těžké opatřit příkaz k domovní prohlídce podrobným odůvodněním (mutatis mutandis, Ilja Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 41).
Soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že vady sporného příkazu nebyly natolik závažné, aby bylo možné příkaz považovat za nezákonný, a zásah tudíž byl v souladu se zákonem.
Soud dále konstatoval, že prohlídky sledovaly legitimní cíl, kterým bylo nalezení důkazů o trestné činnosti, a tudíž „předcházení zločinnosti“.
Pokud jde o nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, Soud především zdůraznil, že příkaz k domovní prohlídce musí mít jisté minimální obsahové náležitosti a vnitrostátní právo musí poskytovat odpovídající a dostatečné záruky proti svévoli (Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 220).
Sporné příkazy vymezovaly prostory, kterých se prohlídky, jež proběhly před zahájením trestního stíhání stěžovatele, týkaly. V příkazech byl také učiněn závěr o existenci důvodného podezření, že by se v daných prostorách mohly nacházet předměty významné pro trestní řízení. Soud uvedl, že ačkoli byl příkaz k domovní prohlídce bytu stěžovateli doručen pět minut po započetí prohlídky a o jeho obsahu byl informován jen stručně, lze mít za to, že stěžovatel, kterému byly doručeny i ostatní příkazy, byl o kontextu prohlídek informován. Stěžovatel stejně jako nezúčastněná osoba byl prohlídkám přítomen. Prohlídce vozidla byl přítomen rovněž právní zástupce stěžovatele. Stěžovatel tak mohl vykonat účinným způsobem kontrolu rozsahu provedení prohlídek navzdory svému tvrzení, že nebyl podroben předchozímu výslechu.
Ohledně procesních záruk Soud konstatoval, že prohlídky proběhly na základě příkazů vydaných soudcem. Po jejich provedení policie vyhotovila protokoly. Ústavní soud, jehož závěry Soud nepovažuje za svévolné nebo nerozumné, provedl přezkum souladu prohlídek s Úmluvou a stěžovateli nic nebránilo napadnout nezákonnosti příkazů a samotných prohlídek. Soud proto rozhodl, že stěžovatel měl k dispozici dostatečné záruky proti svévoli a jím tvrzené nedostatky nepřekročily meze stanovené čl. 8 odst. 2 Úmluvy. K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.
B.K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatel dále uváděl, že s výjimkou ústavní stížnosti neměl k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, jehož prostřednictvím by mohl napadnout nerespektování článku 8 Úmluvy.
Soud připomněl, že prostředkem nápravy je míněn nikoli prostředek zaručující úspěch ve věci, ale dostupný prostředek, kterým se lze domáhat posouzení jeho odůvodněnosti (Krča proti České republice, č. 49476/99, rozhodnutí ze dne 18. března 2003).
Soud předně přezkoumal námitku vlády, že stěžovatel měl možnost požádat státního zástupce o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a trestního řádu. Soud podotkl, že rozhodovací praxe Ústavního soudu systematicky nevyžaduje využití tohoto prostředku a ani v případě stěžovatele tomu nebylo jinak. Po stěžovateli tak nelze požadovat využití prostředku nápravy, jehož uplatnění nevyžaduje ani nejvyšší vnitrostátní soudní instance (Vučković proti Srbsku, č. 17153/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 76). Nadto žádostí lze napadnout pouze postup policie při provedení prohlídky, nikoli zákonnost příkazu k prohlídce. Soud měl za to, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2166/14 se zaměřuje na otázky platnosti důkazů, nikoli ochranu obydlí. Při nedostatku jiných příkladů z praxe se tak dle Soudu nelze domnívat, že by tento prostředek umožnil stěžovateli domoci se účinného přezkumu námitek na poli článku 8 Úmluvy.
Soud dále konstatoval, že námitka nedostatečného odůvodnění příkazů k prohlídkám byla podrobena přezkumu Ústavním soudem. Soud zdůraznil, že nevyhovění určité námitce nezpůsobuje porušení článku 13 Úmluvy. Stěžovatel bude mít též příležitost uplatnit zbývající námitky v nové ústavní stížnosti podané po skončení trestního řízení. Dle Soudu je předčasné se domnívat, že uvedená cesta nepovede k přezkumu odůvodněnosti námitek týkajících se provedení prohlídek. V případě úspěchu se navíc stěžovatel bude moci domáhat náhrady škody na základě zákona č. 82/1998 Sb. Soud proto rozhodl, že stěžovatel má k dispozici účinný prostředek nápravy k uplatnění svého práva na respektování obydlí. Tuto námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy