© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 11. února 2014 ve věci č. 30671/08 – Maširević proti Srbsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení práva na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože nejvyšší soud v důsledku přísné interpretace procesní právní úpravy odmítl dovolání stěžovatele, aniž by to vyžadoval princip právní jistoty nebo zajištění řádného výkonu spravedlnosti. Stěžovateli byla přiznána částka 2 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
V roce 1998 stěžovatel, který je advokátem, podal soukromoprávní žalobu u městského soudu proti soukromé pojišťovně, která mu neuhradila poskytnuté právní služby. Žalovaná pojišťovna v průběhu řízení vznesla námitku, že smlouva o právních službách byla od počátku neplatná. Žaloba byla proto částečně zamítnuta, proti čemuž stěžovatel brojil odvoláním. Odvolací soud však prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatel proto v dubnu 2005 podal dovolání k nejvyššímu soudu. Od února 2005 ovšem vešla v účinnost nová právní úprava civilního procesního práva, z níž nejvyšší soud dovodil povinnost stěžovatele být právně zastoupen, i když je sám advokátem. Stěžovatelovo dovolání proto zamítl. Stejně tak ústavní soud následně zamítl stěžovatelovu ústavní stížnost pro neodstraněné vady. Ve své pozdější judikatuře Ústavní soud však vyslovil názor, že na řízení zahájená před účinností nového občanského soudního řádu se měla aplikovat dosavadní právní úprava, a také dovodil, že v případě advokátů zákon nevyžaduje jejich právní zastoupení jiným advokátem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že zamítnutí jeho dovolání ze strany nejvyššího soudu představovalo porušení práva na přístup k soudu. Nejvyšší soud podle jeho názoru špatně aplikoval novou procesní úpravu. Kdyby správně aplikoval předcházející procesní úpravu, jeho dovolání by bylo přijatelné.
Soud úvodem zmínil, že Úmluva nevyžaduje, aby smluvní státy zřídily v civilních věcech odvolací instance, ale pokud tak učiní, musí být v řízení před nimi zajištěno naplnění požadavků vyplývajících z článku 6 Úmluvy (viz Poitrimol proti Francii, č. 14032/88, rozsudek ze dne 23. listopadu 1993, § 13-15). Soud však připomněl, že právo na přístup k soudu vyplývající z tohoto ustanovení Úmluvy není absolutní a dovoluje jistá omezení, zejména v otázce přípustnosti opravných prostředků, neboť samotná povaha tohoto práva vyžaduje, aby bylo upraveno státem, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení (viz Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek ze dne 21. února 1975, § 38). Taková omezení však nesmějí zasáhnout do samotné podstaty práva na přístup k soudu; musí proto sledovat legitimní cíl a být přiměřená svému účelu. Soud upozornil, že požadavek právního zastoupení před nejvyššími soudními instancemi není sám o sobě v rozporu s článkem 6 Úmluvy a je běžnou součástí právních systémů několika zemí Rady Evropy (viz Gillow proti Spojenému království, č. 9063/80, rozsudek ze dne 24. listopadu 1986, § 69; Vacher proti Francii, č. 20368/92, rozsudek ze dne 17. prosince 1996, § 24 a § 28; Tabor proti Polsku, č. 12825/02, rozsudek ze dne 27. června 2006, § 39). V neposlední řadě Soud zdůraznil, že je především na vnitrostátních orgánech a zejména soudech, aby interpretovaly vnitrostátní právo. Soud ovšem musí ověřit slučitelnost důsledků takové interpretace s Úmluvou, což se týká zejména procesního práva, jehož obzvlášť přísná interpretace může vést k odepření práva na přístup k soudu (viz Běleš a ostatní proti České republice, č. 47273/99, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 60; Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, rozsudek ze dne 12. listopadu 2005, § 55). Soud proto v takových případech musí zjistit, zda účelem předmětné procesní úpravy bylo zajištění řádného výkonu spravedlnosti a zejména dodržení zásady právní jistoty (viz Efstathiou a ostatní proti Řecku, č. 36998/02, rozsudek ze dne 27. července 2006, § 24).
Ve vztahu k projednávané věci Soud nejprve uvedl, že odmítnutí dovolání stěžovatele s odůvodněním, že jej nemohl podat samostatně, ale jen prostřednictvím advokáta, představovalo zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu. Soud dále uvedl, že ustanovení nového soudního řádu, které stanovilo, podle jaké úpravy se má postupovat v řízeních zahájených před jeho účinností, se dalo vyložit různými způsoby, a poukázal na nejednotnost v jeho výkladu ze strany ústavního soudu a nejvyššího soudu. V souvislosti s tím Soud zopakoval, že by vnitrostátní legislativa měla být aplikována předvídatelně a konzistentně, aby v praxi byla zjištěna právní a procesní jistota (viz Jovanović proti Srbsku, č. 32299/08, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 50). Soud upozornil, že i za předpokladu, že nová procesní úprava byla použita správně, stěžovatel je sám právníkem, který může podávat dovolání v zastoupení svých klientů. Přísná interpretace procesního práva ze strany nejvyššího soudu proto pro stěžovatele představovala překážku, jejímž účelem nebylo dodržení principu právní jistoty ani zajištění řádného výkonu spravedlnosti.
Soud proto shrnul, že rozhodnutí nejvyššího soudu zamezilo plnému věcnému přezkumu a představovalo porušení práva stěžovatele na přístup k soudu. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy