© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 14. ledna 2014 ve věci č. 1944/10 – Mateescu proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy tím, že mu nebyl umožněn současný výkon právnické a lékařské profese.
(i) Okolnosti případu
V roce 2006 stěžovatel, soukromý praktický lékař s mnohaletou praxí, autor několika odborných publikací a vyučující na lékařské fakultě, absolvoval právnickou fakultu. Po úspěšném složení příslušné zkoušky byl přijat za člena advokátní komory. Advokátní komora následně stěžovatele zapsala jako advokátního koncipienta u jisté advokátní kanceláře, když dvouletý výkon praxe u advokátní kanceláře byl podmínkou pro získání licence pro výkon vlastní praxe advokáta.
V roce 2008 se stěžovatel obrátil na advokátní komoru se žádostí o schválení jeho dvouleté koncipientské praxe u advokátní kanceláře za současného výkonu soukromé praxe lékaře. Stěžovatel měl za to, že tento postup je v souladu se zákonem upravujícím výkon právnické profese, jelikož výkon lékařského povolání není neslučitelný s důstojností profese právníka. Advokátní komora však jeho žádost zamítla s tím, že stěžovatel se má rozhodnout pro výkon jedné z profesí. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta s poukazem na ustanovení uvedeného zákona, které obsahovalo údajně vyčerpávající výčet profesí, jejichž výkon byl slučitelný s výkonem právnické profese, ovšem povolání lékaře mezi nimi nebylo.
Stěžovatel se obrátil na soud, který jeho podání vyhověl. Soud konstatoval, že výkon profese lékaře nijak nenarušuje nezávislý výkon profese právníka a že profese neslučitelné s výkonem právnické profese jsou upraveny v zákoně, přičemž profese lékaře mezi nimi není a tudíž nic nebrání současnému výkonu obou profesí. Odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátil a negativní stanovisko advokátní komory potvrdil.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel poukazoval na to, že mu nebylo povoleno vykonávat současně praxi právníka a praktického lékaře poté, co úspěšně absolvoval právnickou fakultu, složil vstupní zkoušku do advokátní komory a odmítl se vzdát výkonu zavedené lékařské praxe.
Soud nejprve zdůraznil, že případ stěžovatele spadá do oblasti soukromého života na poli článku 8 Úmluvy. Soud již v minulosti vyslovil, že článek 8 Úmluvy pokrývá zaměstnání, včetně práva na výkon určité profese, a to profese právníka (Bigaeva proti Řecku, č. 26713/05, rozsudek ze dne 28. května 2009, § 24).
Soud uvedl, že zásah do práva na respektování soukromého života stěžovatele byl sice proveden na základě zákona, avšak příslušná ustanovení zákona, která na žádném místě výslovně nezmiňovala profesi lékaře, ale stanovila toliko, že s výkonem advokátní praxe jsou neslučitelná povolání ohrožující důstojnost a nezávislost právnické profese nebo dobré mravy, nebyla dostatečně předvídatelná. Soud v této souvislosti poukázal především na skutečnost, že vnitrostátní soudy tato ustanovení aplikovaly zcela opačným způsobem a dospěly ke zcela protichůdným závěrům. Stěžovatel tedy nemohl rozumně předvídat, že mu nebude povolen současný výkon obou profesí, ačkoli byl přijat do advokátní komory, byl zapsán do seznamu advokátních koncipientů, zákon výslovně nestanovil, že výkon lékařské profese je neslučitelný s výkonem právnické profese, a na jeho situaci dopadala obecná právní zásada, podle níž co není zakázáno, je povoleno.
Soud proto uzavřel, že příslušný zákon nesplňoval podmínku předvídatelnosti, k zásahu do stěžovatelových práv proto nedošlo na základě zákona ve smyslu článku 8 Úmluvy a došlo tak k porušení tohoto ustanovení.
Full & Egal Universal Law Academy