© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 20. května 2014 ve věci č. 4241/12 – McDonald proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v období, kdy se odebrání sociální péče stěžovatelce nezakládalo na zákoně, došlo k porušení článku 8 Úmluvy. V období, kdy již namítaný postup byl v souladu se zákonem, dle Soudu vnitrostátní orgány náležitě vyvážily zájmy stěžovatelky a veřejný zájem, a proto v této části stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Soud stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka v důsledku mrtvice, která ji postihla v roce 1999, ztratila některé pohybové schopnosti. V následujících letech několikrát upadla, což vedlo k četným zlomeninám a její následné hospitalizaci. Stěžovatelka také trpěla na neurogenický a malý močový měchýř, v důsledku čehož byla nucena močit dvakrát až třikrát za noc. S ohledem na své omezené pohybové schopnosti nebyla schopna bez cizí pomoci bezpečně zvládnout přístup na toaletu. Stěžovatelka z uvedených důvodů požadovala, aby jí byla zajištěna odpovídající péče.
Příslušný orgán sociální péče začal již v roce 2007 stěžovatelce poskytovat balíček služeb, který zahrnoval 70 hodin noční péče týdně. Zároveň byl tímto orgánem vypracován plán péče, ve kterém bylo stanoveno, že stěžovatelka potřebuje asistenci s použitím toalety v průběhu noci. V listopadu roku 2008 však příslušný orgán stěžovatelku informoval, že došlo ke snížení příspěvku na její péči, a proto bude noční péče nahrazena inkontinenčními vložkami. Rozhodnutí bylo odůvodněno mimo jiné skutečností, že dosavadní péče přesahuje svým standardem péči, která by mohla být stěžovatelce poskytnuta, tak aby ještě byly uspokojeny její potřeby. Zdůrazněna byla také úspora veřejných zdrojů, které toto snížení přinese.
Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla u soudu. V průběhu soudního řízení byla mezi stěžovatelkou a příslušným orgánem uzavřena dohoda, na základě které byla stěžovatelce dále poskytována noční péče. V listopadu 2009 však příslušný orgán vydal revidovaný plán péče, ve kterém bylo nově stanoveno, že použití inkontinenčních vložek je praktické a přiměřené řešení stěžovatelčiných potřeb. Na základě tohoto revidovaného přístupu byla noční péče stěžovatelce redukována a v roce 2011 zcela ukončena.
Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že v období od napadeného rozhodnutí týkajícího se snížení příspěvku na péči až po vydání revidovaného plánu péče byla potřeba stěžovatelky jednoznačně stanovena jako potřeba asistence s použitím toalety v průběhu noci. Příslušný orgán proto postupoval nezákonně, pokud tuto péči nahradil inkontinenčními vložkami. Vnitrostátní soudy však s ohledem na skutečnost, že mezi stěžovatelkou a příslušným orgánem byla v daném období uzavřena dohoda a příslušný orgán následně revidoval plán péče, ve kterém bylo nově stanoveno, že potřeby stěžovatelky jsou naplněny poskytnutím inkontinenčních vložek, dospěly k závěru, že stěžovatelčina stížnost byla neopodstatněná. Stěžovatelka dále argumentovala, že samotné přehodnocení jejích potřeb ze strany příslušného orgánu (potřeba noční asistence byla přehodnocena na potřebu, kterou lze řešit poskytováním inkontinenčních vložek) porušilo její práva zaručená článkem 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy však dospěly k závěru, že smluvní státy Úmluvy disponují širokým prostorem pro uvážení v případech, kdy je nutno dosáhnout rovnováhy mezi zájmem jednotlivce a zájmem společnosti, a proto byl příslušný orgán v daném případě oprávněn napadené rozhodnutí učinit.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda skutkové okolnosti případu spadají do působnosti článku 8 Úmluvy. V této souvislosti odkázal na svou předchozí judikaturu (Zehnalová a Zehnal proti České republice, č. 38621/97, rozhodnutí ze dne 14. května 2002; Sentges proti Nizozemsku, č. 27677/02, rozhodnutí ze dne 8. července 2003), ve které dospěl k závěru, že stížnosti týkající se veřejného financování potřeb osob, které trpí tělesným postižením, mohou spadat do působnosti článku 8 Úmluvy. Soud také zdůraznil, že Úmluva je založena na respektu k lidské důstojnosti a svobodě. Zároveň zdůraznil, že vzrostl význam pojmu kvalita života, jelikož úroveň lékařské vědy spolu s prodloužením délky života vzbudily v lidech očekávání, že v pokročilém věku by neměli dožívat v nepřiměřených podmínkách či ve stavu fyzické či mentální zchátralosti. Takové výhledy se neshodují s jejich silně zastávanými názory na svou osobní identitu (Pretty proti Spojenému království, č. 2346/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2002, § 65). Stěžovatelka v projednávané věci tvrdila, že úroveň péče, která jí byla nabídnuta vnitrostátním orgánem, by pro ni měla nedůstojné a nepříznivé následky. Stěžovatelka byla tudíž vystavena představě žít způsobem, který se neshodoval s jejími silně zastávanými názory na vlastní identitu. Soud dodal, že poskytnutí péče spočívající v tom, že by se stěžovatelka, která ovládala své tělesné funkce, měla chovat tak, jako by tuto činnost nezvládala, zasáhl do její důstojnosti. Soud proto dospěl k závěru, že daný případ spadá do působnosti článku 8 Úmluvy.
Dále se Soud zabýval otázkou, zda je nutné věc posuzovat z pohledu pozitivních závazků státu dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy nebo dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jako zásah do zaručeného práva na respektování soukromého života. Dospěl k závěru, že v dané věci není sporu, že vnitrostátní orgán péči poskytl. Problematické je však rozhodnutí tohoto orgánu o snížení příspěvku, což lze kvalifikovat jako zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. Soud se proto rozhodl projednávanou věc posoudit jako zásah do stěžovatelčiných práv a nezkoumal, zda článek 8 Úmluvy státům ukládá poskytovat sociální péči na úrovni, které se stěžovatelka domáhala.
Soud připomněl, že zásah do práv chráněných článkem 8 Úmluvy je přípustný, jen pokud je stanoven zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytný v demokratické společnosti. Tyto podmínky posuzoval Soud ve vztahu ke dvěma obdobím: (i) době od vydání rozhodnutí o snížení příspěvku na péči (listopad 2008) do vydání revidovaného plánu péče (listopad 2009); a (ii) době následující po vydání revidovaného plánu péče.
Ve vztahu k prvnímu období Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že příslušný orgán postupoval v rozporu s právními předpisy. Jelikož Soud neshledal důvod se od tohoto názoru odchýlit a žalovaná vláda ho nerozporovala, konstatoval Soud, že v tomto období nebyl namítaný zásah stanoven zákonem, což zakládá porušení článku 8 Úmluvy.
Ve vztahu k druhému období Soud nejprve ověřil, že zásah byl stanoven zákonem a sledoval legitimní zájem úspory veřejných prostředků. Posuzoval dále, zda byl zásah přiměřený a nezbytný demokratické společnosti. V této souvislosti zdůraznil, že v rámci sociální, zdravotní a hospodářské politiky disponují státy širokým prostorem pro uvážení (Shelley proti Spojenému království, č. 23800/06, rozhodnutí ze dne 4. ledna 2008; Hatton a ostatní proti Spojenému království, č. 36022/97, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003). Prostor pro uvážení je široký zejména v těch případech, ve kterých jsou, podobně jako v projednávané věci, voleny priority výdajů z omezených veřejných prostředků. S ohledem na skutečnost, že vnitrostátní orgány jsou obeznámeny s nároky na systémy zdravotní péče stejně jako s náklady, které jsou pro dosažení těchto nároků nezbytné, jsou tyto orgány ve srovnání s mezinárodním soudem v mnohem lepším postavení k tomu, aby provedly posouzení výše zmíněných priorit.
Soud konstatoval, že příslušný vnitrostátní orgán dodržel požadavky přiměřenosti při rozhodování o revizi plánu péče, přičemž kladl důraz na konzultaci se stěžovatelkou a možnost kompromisního řešení. Vnitrostátní orgán také přesvědčivě vyvážil zájmy a osobní postoje stěžovatelky s nároky na její bezpečnost a zároveň na nároky jiných účastníků systému péče, jichž se využívání veřejných zdrojů taktéž týká. Ačkoli tedy postup vnitrostátního orgánu představoval zásah do stěžovatelčiných práv, byl nezbytný jednak z důvodů ekonomických a jednak k zajištění zájmů ostatních účastníků systému sociální péče. Zároveň byl přiměřený, jelikož bral v potaz specifické potřeby stěžovatelky a nabízel jí služby, které byly způsobilé zajistit její bezpečnost, soukromí a samostatnost.
Soud proto rozhodl, že vnitrostátní orgány náležitě vyvážily zájmy stěžovatelky a zájmy společnosti. Neshledal tak žádné naléhavé důvody (které jediné by takový postup mohly odůvodnit) pro to, aby nahradil posouzení dotčených zájmů vlastním hodnocením (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013). V daném období byl tedy namítaný zásah přiměřený a nezbytný v demokratické společnosti, a vnitrostátní orgány proto nepřekročily prostor pro uvážení, kterým disponují při rozhodování o výdajích z veřejných prostředků v sociální oblasti. Soud proto tuto část stížnosti prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy