© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 30. srpna 2016 ve věci č. 55442/12 – Medipress-Sociedade Jornalística, Lda proti Portugalsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že uložením povinnosti stěžovatelce, aby nahradila někdejšímu předsedovi vlády Portugalska nemajetkovou újmu ve výši 30 000 eur za zásah do osobnostních práv, ke kterému mělo dojít obsahem článku publikovaného v časopise vydávaném stěžovatelkou, došlo k porušení svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelská společnost je vlastníkem a vydavatelem časopisu Visão. V tomto časopise byl v prosinci 2008 publikován článek s názvem „Budíček pro prezidenta“, v němž autor kritizoval vládní návrh nové úpravy mediálního práva a mj. se řečnicky otázal, zda tento návrh předseda vlády, P. S. L., nepředložil v deliriu způsobeném konzumací tvrdých drog. P. S. L. podal proti stěžovatelské společnosti a autorovi článku občanskoprávní žalobu, v níž namítal zásah do své pověsti. Soud prvního stupně jeho žalobě částečně vyhověl a uložil žalovaným zaplatit P. S. L. z titulu utrpěné nemajetkové újmy 30 000 eur. Odvolací soud k odvolání stěžovatelské společnosti prvostupňový rozsudek potvrdil a žalovaní neuspěli ani u nejvyššího soudu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že rozhodnutím soudů v občanskoprávním řízení došlo k porušení její svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy.
Podle Soudu nepochybně došlo k zásahu do svobody projevu chráněné příslušným ustanovením. Tento zásah měl zákonný základ a zjevně sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně práv a pověsti jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Zbývalo posoudit, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“, tj. zda vnitrostátní orgány nastolily spravedlivou rovnováhu mezi svobodou projevu stěžovatelské společnosti a ochranou práva na respektování soukromého života článkem zmíněného politika.
Soud připomněl, že státy disponují v oblasti svobody projevu určitým prostorem pro uvážení. V kontextu politické debaty nebo debaty ve veřejném zájmu je však prostor pro omezení svobody projevu značně omezen, neboť právě zde svoboda projevu požívá zásadní důležitosti (např. Brasilier proti Francii, č. 71343/01, rozsudek ze dne 11. dubna 2006, § 41). Prostor pro kritiku politiků je naopak ve srovnání s běžným jednotlivcem velmi široký. Politik totiž musí počítat s pozornou kontrolou svého jednání ze strany novinářů i dalších občanů (Lingens proti Rakousku, č. 9815/82, rozsudek pléna ze dne 8. července 1986, § 42). Novinářská svoboda v sobě navíc zahrnuje i určitou dávku přehánění a provokace (Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. 15974/90, rozsudek velkého senátu ze dne 26. dubna 1995, § 38). Novináři mají vedle povinnosti šetřit práv a pověsti jiných povinnost šířit informace a myšlenky o všech otázkách veřejného zájmu. Musí tak ovšem činit v dobré víře a poskytovat informace přesné a věrohodné, při respektování zásad odpovědné žurnalistiky (Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 89). Při posuzování vyváženosti zásahu do svobody projevu ve střetu s právem na respektování soukromého života činí Soud rozdíl mezi tzv. „skutkovým tvrzením“ a „hodnotovým soudem“. Zatímco skutková tvrzení je možné prokázat, u hodnotových soudů tomu tak není a zatížení povinností dokázat pravdivost příslušného tvrzení by se dotýkalo samotné podstaty svobody projevu. Přiměřenost hodnotového soudu je však třeba posuzovat podle existence dostatečného skutkového základu; při jeho nedostatku se totiž může určitý výrok ukázat jako nepřiměřený (De Haes a Gijsels proti Belgii, č. 19983/92, rozsudek ze dne 24. února 1997, § 42 a 47).
Soud poznamenal, že v projednávané věci se jednalo o článek uveřejněný v časopise, který u veřejnosti v Portugalsku požívá určité důvěryhodnosti. Článek se navíc věnoval otázce veřejného zájmu. Státní orgány tedy při rozhodování o nutnosti odsoudit stěžovatelskou společnost disponovaly omezeným prostorem pro uvážení. Z předmětného článku dle Soudu nevyplývalo, že by se měl P. S. L. dopustit jakéhokoli nezákonného jednání, včetně konzumace tvrdých drog. I kdyby bylo příslušné pasáže článku možné vykládat jako narážku na existenci určitých fám o P. S. L., stěžovatelská společnost je nepoužila jinak než jako podpoření silné kritiky legislativního návrhu vlády, kterou v rozhodné době řídil P. S. L. (mutatis mutandis, Riolo proti Itálii, č. 42211/07, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 67). Na rozdíl od vnitrostátních soudů Soud předmětné kritické výroky novináře k otázkám veřejného zájmu nevyhodnotil jako skutková tvrzení, ale jako hodnotové soudy. Vnitrostátní soudy dle něj nevzaly v úvahu ironickou povahu sporných výroků (Lepojić proti Srbsku, č. 13909/05, rozsudek ze dne 6. listopadu 2007, § 77). Podle Soudu bylo přitom zřejmé, že byly použity toliko za účelem kritiky dané politické inciativy, která byla předmětem veřejné debaty, a nikoli s cílem nařknout P. S. L. z konzumace tvrdých drog či oživit příslušné fámy. Vnitrostátní soudy se konečně nijak nezabývaly, byť tak učinit měly, skutkovým základem kritiky navržených nových pravidel žurnalistiky. I přes určitou dávku provokace předmětné výroky nepředstavovaly laciný osobní útok na bývalého premiéra (mutatis mutandis, Kwiecień proti Polsku, č. 51744/99, rozsudek ze dne 9. ledna 2007, § 54). Výše náhrady nemajetkové újmy byla navíc taková, že mohla narušit požadovanou spravedlivou rovnováhu (Riolo proti Itálii, cit. výše, § 71).
Namítaný zásah do svobody projevu proto nebyl nezbytný v demokratické společnosti, a došlo tedy k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy