© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. června 2017 ve věci č. 58088/08 – Metodiev a ostatní proti Bulharsku
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že odmítnutím registrace náboženské společnosti z důvodu nedostatku podrobného popisu jejího vyznání a obřadů došlo k porušení článku 9 Úmluvy, vykládaného ve světle článku 11 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, příslušníci islámského hnutí Ahmadíja, požádali v roce 2007 o registraci své komunity jakožto náboženské společnosti. K žádosti přiložili stanovy společnosti specifikující její cíle a věrouku. Prvostupňový soud žádost zamítl s odůvodněním, že hnutí Ahmadíja nepřijímá některé z prvků islámu, vyznačuje se velkou náboženskou nesnášenlivostí a je muslimy považováno za sektu; registrace tohoto hnutí by proto mohla vést k rozštěpení muslimské komunity v Bulharsku. Odvolací soud rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil s tím, že stanovy společnosti nepopisují s dostatečnou přesností a úplností vyznání a obřady žadatelské společnosti, což je v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o náboženských společnostech; společnost pak nelze náležitě odlišit od ostatních proudů v rámci ortodoxního islámu. Konečně dovolací soud zamítl dovolání žadatelů, přičemž zopakoval argumentaci odvolacího soudu a dodal, že zákonný požadavek podrobného popisu vyznání a obřadů při žádosti o registraci směřuje k tomu, aby došlo k jasnému odlišení jednotlivých vyznání a k předcházení konfrontacím mezi náboženskými společnostmi.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 9 ÚMLUVY
Stěžovatelé namítali, že odmítnutím registrace jejich komunity došlo k porušení jejich náboženské svobody zaručené článkem 9 Úmluvy.
Soud předně uvedl, že v souladu se svou předchozí judikaturou v podobných věcech bude námitku porušení článku 9 posuzovat ve světle článku 11 Úmluvy, jelikož je ve hře organizační aspekt náboženského života (Hasan a Chaush proti Bulharsku, č. 30985/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 62).
V projednávané věci dle Soudu došlo k namítanému zásahu, byť odmítnutí registrace stěžovatelům nezabránilo, aby se společně setkávali a praktikovali své náboženské obřady. V důsledku tohoto odmítnutí však jejich komunita nemohla nabýt právní subjektivity a vykonávat s tím spojená práva, a to zejména právo vlastnit či pronajímat majetek, zřídit si bankovní účty nebo jednat za společnost navenek, což je nicméně pro výkon práva projevovat své náboženství stěžejní (Kimlya a ostatní proti Rusku, č. 76836/01 a 32782/03, rozsudek ze dne 1. října 2009, § 85). Soud v této souvislosti upozornil, že dle bulharského práva nemůže náboženská společnost nabýt právní subjektivity jinak než podle zákona o náboženských společnostech.
Soud dále shledal, že namítaný zásah byl ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy "stanoven zákonem" (konkrétně zákonem o náboženských společnostech) a sledoval legitimní cíl "ochrany veřejného pořádku" a "ochrany práv a svobod jiných". Zbývalo tedy zjistit, zda byl pro dosažení těchto cílů "nezbytný v demokratické společnosti".
Soud v této souvislosti poukázal na to, že jednotlivé vnitrostátní soudní instance v projednávané věci odůvodnily odmítnutí registrace různě: zatímco prvostupňový soud se soustředil zejména na riziko rozštěpení muslimské komunity v Bulharsku, soudy vyšších stupňů uvedly, že jim nenáleží vyjadřovat se k těmto otázkám, a svoje závěry založily primárně na tom, že žadatelská společnost náležitě nespecifikovala své vyznání a obřady.
Z dosavadní judikatury Soudu plyne, že stát může od náboženské společnosti usilující o registraci žádat, aby předložila popis základních zásad své víry, aby tak bylo možné zjistit, zda se jedná o autentickou organizaci a zda nepředstavuje nebezpečí pro demokratickou společnost (Cârmuirea Spirituală a Musulmanilor din Republica Moldova proti Moldavsku, č. 12282/02, rozhodnutí ze dne 14. června 2005, a Lajda a ostatní proti České republice, č. 20984/05, rozhodnutí ze dne 3. března 2009). Projednávaná věc je nicméně rozdílná v tom, že vnitrostátní orgány argumentovaly potřebou podrobné specifikace vyznání a obřadů žadatelské společnosti nikoliv proto, aby posoudily její autenticitu nebo slučitelnost jejích aktivit se zákonem, ale proto, aby bylo možné odlišit tuto společnost od již existujících společností, a to zejména od muslimské církve, která má v Bulharsku dominantní postavení. Soud dále podtrhl, že stěžovatelé ve své žádosti jasně uvedli, že se hlásí ke hnutí Ahmadíja, a v přiložených stanovách blíže popsali své vyznání a základní hodnoty. Bulharský zákon o náboženských společnostech přitom neuvádí, jak podrobně má žadatelská společnost specifikovat tyto informace a jaké konkrétní údaje tu mají figurovat. Stěžovatelé neměli k dispozici ani žádné jiné předpisy, které by je v této oblasti usměrnily. Příslušné orgány jim navíc ani neumožnily, aby potřebné informace doplnili.
Dle Soudu je v zásadě legitimní, pokud stát při registraci nové náboženské společnosti vyžaduje, aby se lišila od společností již existujících, a to s cílem zabránit zmatení veřejnosti. V projednávané věci nicméně dovolací soud podmiňoval registraci organizace stěžovatelů prokázáním toho, že jejich vyznání se odlišuje od vyznání již registrovaných společností, a zejména od dominantní muslimské církve. Takový přístup ale v praxi znamená odmítnutí registrace všech nových náboženských společností hlásících se ke stejné doktríně jako již existující církve. Vzhledem k tomu, že dle bulharského práva nemůže náboženská společnost získat právní subjektivitu jinak než podle zákona o náboženských společnostech, by to mohlo vést k situaci, kdy bude povolena existence pouze jediné společnosti v rámci daného náboženského proudu, a všichni věřící tak budou nuceni stát se jejími členy. Navíc posuzování identické povahy náboženské víry by pak náleželo státním orgánům, a ne samotným náboženským komunitám. Náboženská svoboda zaručená Úmluvou ale v zásadě vylučuje, aby stát hodnotil legitimitu náboženských vyznání nebo způsoby jejích projevů. V demokratické společnosti státu nepřísluší, aby podnikal opatření za účelem podřízení všech náboženských komunit jednotnému vedení. I když je konkrétní náboženská komunita rozdělená, stát musí zůstat neutrální a nestranný, a nesmí jednat tak, aby tím jeden ze směrů v rámci komunity zvýhodnil nebo naopak přinutil podřídit se jinému. Role státu tu spočívá v tom, aby zajistil, že jednotlivé skupiny se tolerují (Hasan a Chaush proti Bulharsku, cit. výše, § 78).
Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že odmítnutí registrace společnosti stěžovatelů z důvodu tvrzeného nedostatku podrobného popisu jejího vyznání a obřadů nelze hodnotit jako nezbytné v demokratické společnosti, a došlo jím tedy k porušení článku 9 Úmluvy, vykládaného ve světle článku 11 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy