© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 29. ledna 2019 ve věci č. 62257/15 – Mifsud proti Maltě
Senát třetí sekce Soudu jednohlasně rozhodl, že uložením povinnosti stěžovateli podstoupit genetický test otcovství nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy k takovému kroku přistoupily až po pečlivém vyvažování práva domnělého potomka na zjištění jeho biologického původu na straně jedné a práva stěžovatele, jakožto domnělého otce, na soukromý život na straně druhé.
I.Skutkové okolnosti
V prosinci 2012 podala X. k občanskoprávnímu soudu návrh na určení, že stěžovatel je jejím biologickým otcem. Žalobkyně X. a její matka Y. poskytly soudu čestná prohlášení objasňující okolnosti vztahu Y. se stěžovatelem, početí X. a podrobný popis vztahu mezi stěžovatelem a jeho domnělou dcerou X. Zdůrazňovaly, že po mnoho let stěžovatelovo jednání, kdy X. pravidelně navštěvoval na Maltě a později jí umožnil bydlet ve svých nemovitostech, naznačovalo, že X. považuje za svou biologickou dceru, byť to formálně nikdy neuznal. Za účelem zjištění otcovství bylo stěžovateli několikrát uloženo, aby se podrobil testu DNA, proti čemuž opakovaně brojil. Jelikož prvostupňový soud nepovažoval nesouhlas stěžovatele za svévolný nebo zcela bezdůvodný, předložil věc k posouzení soudům s pravomocí ve věcech ústavněprávních.
Soud, jenž vystupoval v pozici prvostupňového ústavního soudu, zamítl rozsudkem z října 2014 stěžovatelovu námitku, že nařízení testu DNA je v rozporu s jeho právy dle článku 8 Úmluvy. S odkazem na skutkové okolnosti případu, jakož i na judikaturu Soudu ve věci Pascaud proti Francii (č. 19535/08, rozsudek ze dne 16. června 2011, § 64) soud rozhodl, že nesouhlas stěžovatele jakožto domnělého otce s vykonáním genetického testu otcovství nemůže bez dalšího převážit nad zájmem jeho domnělé dcery, aby poznala své biologické rodiče. Odvolání stěžovatele odmítl ústavní soud rozsudkem ze dne 26. června 2016, v němž poznamenal, že prvostupňový soud pečlivě vyvažoval ústavně chráněná práva stěžovatele a jeho domnělé dcery X. a náležitě se zabýval tím, zda lze provedení genetického testu otcovství navzdory nesouhlasu stěžovatele považovat za přiměřené a ústavně konformní.
Občanskoprávní soud tudíž znovu uložil stěžovateli povinnost postoupit test DNA. Stěžovatel se nakonec této povinnosti podrobil, přičemž dle výsledků byl s téměř 100procentní pravděpodobností biologickým otcem X. Soud proto rozhodl, že stěžovatel je biologickým otcem X.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel spatřoval porušení svého práva na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy v tom, že příslušné vnitrostátní zákony mu jakožto domnělému otci ukládaly bezvýjimečnou povinnost podrobit se v rámci řízení o určení otcovství testu DNA, s jehož uskutečněním nesouhlasil.
a)K přijatelnosti
Stěžovatel v průběhu řízení zemřel. Soud proto rozhodl, že v řízení může pokračovat jeho manželka M. M., když připomněl, že nejbližší příbuzní jsou po smrti stěžovatele oprávněni pokračovat v řízení o již předložené stížnosti, pokud prokáží dostatečný zájem na věci (Centre for Legal Resources ve prospěch Valentina Câmpeana proti Rumunsku, č. 47848/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 97). Soud dále konstatoval, že stížnost bude zkoumat pouze pod úhlem tvrzeného porušení článku 8 Úmluvy, protože stěžovatel vznesl námitky založené na článku 6 Úmluvy opožděně.
b)K odůvodněnosti
Soud úvodem připomněl, že uchovávání buněčných vzorků a určování nebo uchovávání profilu DNA představuje zásah do práva na soukromí dle článku 8 Úmluvy (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 71–77). Z článku 8 Úmluvy vyplývá pozitivní závazek státu zajistit právo na soukromý život i ve vztazích mezi jednotlivci (S. H. a další proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 87), jakož i právo na to, aby měl každý možnost zjistit podrobnosti o své identitě a biologickém původu. Zájem jednotlivce na získání informací o svých biologických rodičích je důležitý, neboť tyto informace mohou mít vliv na rozvoj jeho osobnosti (Călin a další proti Rumunsku, č. 25057/11, 34739/11 a 20316/12, rozsudek ze dne 19. července 2016, § 83). Jedním z pozitivních závazků je i povinnost zakotvit mechanismy umožňující přimět domnělého rodiče k podstoupení genetického testu (A. M. M. proti Rumunsku, č. 2151/10, rozsudek ze dne 14. února 2012, § 61).
Zájem domnělého potomka na zjištění jeho biologického původu musí být nicméně vyvažován se základními právy třetích osob, jako v tomto případě stěžovatele. Byť nelze vyloučit, že zájem na ochraně práv třetích osob může vylučovat jejich povinnost podrobit se lékařskému zákroku (Mikulić proti Chorvatsku, č. 53176/99, rozsudek ze dne 7. února 2002, § 64), pouhý nesouhlas s lékařským zákrokem není bez dalšího s to zprostit je soudem uložené povinnosti podstoupit test DNA (Pascaud proti Francii, cit. výše, § 63 až 69). Testy DNA jsou Soudem považovány za vhodnou a přesnou vědeckou metodu určení otcovství, jejíž důkazní hodnota převažuje nad jinými důkazy prokazujícími nebo popírajícími otcovství (Tsvetelin Petkov proti Bulharsku, č. 2641/06, rozsudek ze dne 15. července 2014).
K projednávané věci Soud poznamenal, že uložení povinnosti podrobit se testu DNA bylo zásahem do stěžovatelova práva na soukromý život. Ve vztahu ke kritériu legality Soud shledal, že námitky stěžovatele týkající se nedostatečné předvídatelnosti právní úpravy byly úzce spjaté s přiměřeností zásahu, a bude se jimi tedy zabývat později. Učinil přitom dílčí závěr, že právní úprava byla „v souladu se zákonem“.
Ve vztahu ke kritériu legitimity Soud uvedl, že k zásahu do práv stěžovatele došlo v zájmu ochrany práv a svobod jiných, v tomto případě domnělé dcery X.
Ve vztahu ke kritériu přiměřenosti se Soud předně neztotožnil s námitkou stěžovatele, že vnitrostátní právní úprava byla v rozporu se zásadou rovností zbraní s ohledem na okamžik uložení povinnosti podstoupit testování a váhu tohoto důkazu v řízení. Soud zdůraznil, že stěžovatel se testu DNA podrobil až poté, co se věcí zabývaly dvě ústavní instance, které pečlivě vyvažovaly zájmy stěžovatele a zájmy jeho domnělé dcery. Porušení zásady rovnosti zbraní nelze dle Soudu shledat ani v tom, že pozitivnímu testu DNA byla v řízení před vnitrostátními soudy přisouzena obzvlášť velká váha. Stěžovatel měl totiž možnost účastnit se soudního řízení a předkládat vlastní důkazy. V této souvislosti Soud podotkl, že stěžovatel možnost osobně se účastnit řízení a klást otázky svědkům otázky nevyužil, a namísto toho se rozhodl se nechat zastoupit právním zástupcem (a contrario Tsvetelin Petkov proti Bulharsku, cit. výše, § 12).
Soud se dále neztotožnil ani s námitkami stěžovatele stran nepředvídatelnosti vnitrostátní právní úpravy co do důsledků nepodrobení se povinnosti podstoupit genetický test a dále stran absence vyvažování práv domnělého otce a domnělé dcery a nevytvoření prostoru pro zohlednění konkrétních okolností případu. Vnitrostátní soudy totiž přihlédly k nesouhlasu stěžovatele s provedením testu DNA. Poté, co občanskoprávní soud shledal, že jeho námitky nebyly bezdůvodné či svévolné, předložil je k plnému přezkumu soudům s ústavněprávní jurisdikcí, které pak na dvou stupních vzaly při rozhodování v potaz konkrétní okolnosti případu, jakož i judikaturu Soudu. Podle Soudu tedy příkaz podstoupit genetické testování neměl v případě stěžovatele bezpodmínečný charakter. K námitce týkající se nepředvídatelnosti důsledků odmítnutí testování Soud dodal, že stěžovatel se testu podrobil krátce po vydání příkazu a nenamítal, že by nebyl dodržen zákonný postup či že by byl vystaven použití nepřiměřené síly. Nelze jej tak stran této námitky považovat za oběť nepředvídatelných důsledků.
Soud dospěl k závěru, že nařízení genetického testu otcovství stěžovateli ze strany vnitrostátních soudů v řízení, ve kterém měl stěžovatel možnost hájit svá práva prostřednictvím právního zástupce dle vlastního výběru, bylo v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy nastolily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy X. na určení otcovství a zájmem stěžovatele nepodstoupit testy DNA. K porušení stěžovatelova práva na respektování jeho soukromého života tudíž nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy