© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 25. března 2014 ve věci č. 59297/12 – M. G. proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v případě vydání stěžovatele do Ruska by došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, občan Ruské federace čečenského původu, žil do roku 2004 v Ingušsku. V říjnu 2003 provedli v jeho domě příslušníci tajné ruské služby prohlídku, v rámci níž zajistili poměrně velké množství zbraní. V listopadu 2004 byl stěžovatel obviněn z několika trestných činů (mj. z účasti na ozbrojené skupině, přípravy teroristických útoků poskytováním zbraní, výbušnin, munice a komunikačního materiálu teroristickým skupinám) a byl na něj prostřednictvím Interpolu vydán mezinárodní zatykač. Mezitím však v březnu téhož roku stěžovatel odjel spolu se svou ženou a třemi dětmi do Polska, kde byl následně všem udělen uprchlický status podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. V prosinci 2005 se stěžovatel s rodinou usadil v Německu, kde byl všem opět udělen uprchlický status i povolení k pobytu z humanitárních důvodů. V červenci 2012 byl stěžovatel při cestě do Turecka zadržen na rumunsko-bulharských hranicích, jelikož vyšlo najevo, že je ruskými orgány hledán za účelem jeho trestního stíhání. Bulharský státní zástupce nařídil extradiční vazbu a v srpnu 2012 byla bulharskému ministru spravedlnosti zaslána žádost ruských orgánů o vydání stěžovatele, podle níž měl být trestním soudem v ingušském Nazranu vydán příkaz k zatčení stěžovatele a k jeho umístění do předběžné vazby. V rámci extradiční žádosti poskytla ruská strana rovněž diplomatické záruky, podle kterých mělo být stěžovateli mj. umožněno účinně se bránit prostřednictvím advokáta a neměl být trestně stíhán z politických a rasových důvodů, pro jeho vyznání či národnost. V červenci 2012 byl do extradičního spisu stěžovatele zařazen dopis představitele Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který potvrdil, že stěžovateli byl pro jeho pronásledování v zemi původu přiznán uprchlický status, nebezpečí, které mu v Rusku hrozilo, stále trvalo a jeho vydání by tedy bylo v rozporu se zásadou non-refoulement zaručenou mj. článkem 3 Úmluvy.
Po ústním jednání v srpnu 2012 krajský soud v Ruse žádost o vydání stěžovatele zamítl mj. s tím, že podle článku 78 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii měl stěžovatel status uprchlíka přiznaný v Polsku a Německu automatickou platnost v celé Evropské unii a tedy i v Bulharsku. Kromě toho navzdory poskytnutým zárukám existovala rizika špatného zacházení se stěžovatelem v zemi jeho původu. Druhostupňový soud ve Velikovu však k odvolání státního zástupce v září 2012 žádosti vyhověl a nařídil umístit stěžovatele do extradiční vazby. Soud následně podle článku 39 Jednacího řádu Soudu zakázal vydat stěžovatele do Ruska dříve, než bude ukončeno řízení o přijatelnosti a odůvodněnosti jeho stížnosti.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K namítanému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel na poli článku 3 Úmluvy namítal, že v případě jeho vydání do Ruska by byl vystaven závažnému riziku mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
Soud připomněl, že v minulosti v několika desítkách případů proti Rusku dospěl k závěrům o závažných porušeních lidských práv v souvislosti s protiteroristickými zásahy či trestním stíháním vedeným proti osobám podezřelým z příslušnosti k povstaleckým skupinám v severním Kavkazu. Tuto okolnost je třeba vzít v úvahu i přesto, že dané případy se týkaly skutkových okolností z počátku tohoto tisíciletí. Trestní stíhání bylo proti stěžovateli ostatně zahájeno právě v této době. Soud dále odkázal na zprávy Komisaře pro lidská práva Rady Evropy z roku 2011, Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT) v návaznosti na jeho návštěvu Ruska v roce 2011, Výboru proti mučení OSN (CAT) z roku 2012 a na zprávy Human Rights Watch z posledních dvou let, podle kterých byl region stále zatížen násilnostmi ze strany povstalců i státních bezpečnostních složek. Ty se přitom opakovaně dopouštěly tzv. nucených zmizení, kolektivního trestání či mučení osob podezřelých z příslušnosti k povstaleckým skupinám. Soud proto konstatoval, že oblast severního Kavkazu včetně Ingušska nadále zůstává zónou ozbrojeného konfliktu charakteristickou násilnostmi a závažným porušováním základních lidských práv osob patřících k místní populaci.
Soud dále posuzoval, zda v projednávané věci existovalo riziko, že stěžovatel bude v případě vydání do Ruska vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stěžovatel se dovolával zejména statusu uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951 a jejího článku 33 zakotvujícího zásadu non-refoulement, přičemž tato otázka byla rovněž podrobně diskutována před vnitrostátními soudy. Soud připomněl, že mu nepřísluší vyslovovat se k výkladu vnitrostátního práva, zejména tedy k otázce, zda měl mít uprchlický status podle uvedené úmluvy za následek automatické přiznání mezinárodní ochrany podle vnitrostátního práva. Není ani jeho úkolem vyjadřovat se k otázce závaznosti předpisů Evropské unie ve věcech azylu. Uprchlický status, který byl stěžovateli udělen v Polsku a Německu, nicméně dle Soudu nasvědčoval o tom, že přinejmenším v letech 2004 a 2005 existovala rizika, že stěžovatel by byl v zemi svého původu pronásledován. Bylo dále nesporné, že ruské orgány žádaly vydání stěžovatele za účelem trestního stíhání, přičemž ruský soud rozhodl o umístění stěžovatele do předběžné vazby. Podle Soudu by potom stěžovateli, v případě jeho vydání Ruska a následného pravděpodobného umístění do jednoho z vazebních zařízení v severním Kavkazu s ohledem na jeho obvinění z trestné činnosti v rámci aktivit jedné z povstaleckých skupin hrozilo mučení za účelem vynucení jeho výpovědi nebo jiné nelidské či ponižující zacházení. Takové zacházení s osobami nacházejícími se v obdobném postavení jako stěžovatel prokazují výše uvedené zprávy CPT, Komisaře pro lidská práva rady Evropy a CAT. Podle stěžovatele byli navíc v minulosti ruskými státními orgány pronásledováni i jeho blízcí, přičemž sestra stěžovatele měla dokonce beze stop zmizet. Ačkoli nebylo toto tvrzení dostatečně prokázáno, dostupný důkazní materiál (zpráva Komisaře pro lidská práva) podle Soudu svědčí o praktikách ruských orgánů spočívajících v kolektivních trestech a pronásledování osob blízkých podezřelým s účasti na povstaleckých aktivitách v severním Kavkazu.
K námitce vlády, podle které poskytly ruské orgány v rámci extradičního řízení dostatečné diplomatické záruky, Soud připomněl, že k takovým zárukám přihlíží pouze jako k jednomu z faktorů při posouzení rizik špatného zacházení v konkrétním případě, přičemž jejich váha bude vždy záležet na okolnostech případu v určitém rozhodném období [srov. Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 187-189]. Soud zohlednil, že Rusko je smluvním státem Úmluvy a zavázalo se respektovat lidská práva Úmluvou zaručená, avšak v projednávané věci diplomatické záruky nebyly dle jeho názoru způsobilé dostatečně eliminovat rizika špatného zacházení se stěžovatelem, a to zejména s ohledem na výše uvedené mezinárodní zprávy, podle kterých ruské orgány mj. neplní povinnost špatné zacházení s osobami obviněnými z povstaleckých aktivit účinně vyšetřit. Bulharská vláda navíc nespecifikovala, jakým způsobem měla v úmyslu zajistit respektování záruk ze strany ruských orgánů, přičemž ani nebylo možné se opřít o zkušenosti s diplomatickou spoluprací s ruskou stranou v jiných obdobných případech. Druhostupňový soud, který vydání stěžovatele do Ruska povolil, se navíc bez dalšího opřel o tyto záruky a otázku rizik špatného zacházení v konkrétním případě stěžovatele tak v rozporu se svou povinností nepodrobil náležitému zkoumání. Stěžovateli tak byly upřeny záruky vyplývající z příslušného ustanovení Úmluvy.
Soud proto uzavřel, že v případě vydání stěžovatele do Ruska by došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy