© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 22. ledna 2013 ve věci č. 35939/10 - Mihailovs proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy v souvislosti s protiprávním umístěním stěžovatele do zařízení sociální péče v období od ledna 2002 do dubna 2010 bez možnosti dosáhnout soudního přezkumu. Soud stěžovateli přiznal spravedlivé zadostiučinění ve výši 15 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, Genadijs Mihailovs, narozen roku 1947, má trvalý pobyt v Lotyšsku a momentálně se nachází ve státním ústavu sociální péče. Je zdravotně postižený a trpí epilepsií.
Lotyšský soud na základě řízení iniciovaného stěžovatelovou manželkou prohlásil stěžovatele v květnu 2000 v jeho nepřítomnosti za nezpůsobilého k právním úkonům. Odborný posudek pořízený v rámci řízení zjistil, že stěžovatel trpí epilepsií s psychotickými symptomy, nicméně poukázal na to, že netrpí duševní poruchou. Jeho manželka, která mu byla následně ustanovena opatrovníkem, požádala o jeho umístění do specializovaného zařízení sociální péče. V lednu 2002 psychiatrická léčebna, kde byl stěžovatel umístěn, vydala lékařské potvrzení doporučující jeho setrvání v odborné péči, ale bez poukazu na jeho diagnózu. Dne 30. ledna 2002 byl stěžovatel přemístěn do státního centra sociální péče. Pacienti tohoto centra, kteří byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, mohou centrum opustit jen se souhlasem svého opatrovníka a vedení centra.
V roce 2007 se stěžovatel obrátil na soud s žádostí o obnovení způsobilosti. Soud si vyžádal posudek ohledně stěžovatelova zdravotního stavu od pečovatelského centra, z nějž vyplynulo, že jeho nemoc je stabilizovaná, nezvratná a postupující. Soud tedy řízení nezahájil. S další žádostí, podanou v roce 2009, stěžovatel též neuspěl. V prosinci 2009 stěžovatel kontaktoval ministerstvo zdravotnictví a ředitele pečovatelského centra a žádal propuštění. Ministerstvo v odpovědi uvedlo, že k takovému kroku je zapotřebí žádost podaná jeho opatrovníkem. Žádost stěžovatele o změnu opatrovníka z manželky na nestátní ústav, který by určitě podnikl kroky k jeho propuštění, byla ve dvou případech zamítnuta soudem v roce 2010.
Dne 1. května 2010 bylo centrum přesunuto na nové místo, kde stěžovatel dále zůstává, tvrdí, že je zde spokojen a odmítá se přemístit do dalšího centra sociální péče, které je blíže k hlavnímu městu. V září 2011 mu byl ustanoven nový opatrovník, protože soud zjistil, že jeho manželka jej nikdy nevzala mimo centrum a nedovolila mu, jak si přál, navštívit hrob jeho rodičů.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Pokud se týká pobytu stěžovatele po přemístění do nového centra od 1. května 2010, Soud poukázal na fakt, že sám stěžovatel uznává, že se jedná o ústav s volnějším režimem. Z toho důvodu se stěžovatel dále odmítl přemístit na nové místo, neboť zde byl spokojen a v řízení před Soudem proti tomuto zařízení nevznesl žádné stížnosti. Navíc také stěžovatel nikdy nepožádal žádný příslušný orgán o propuštění z tohoto ústavu. Soud proto dovodil, že stěžovatel se svým pobytem v tomto ústavu mlčky souhlasí. Soud i proto uznal námitku lotyšské vlády, že stěžovatel nebyl „zbaven své svobody“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy pokud se týká období od 1. května 2010. V této souvislosti nedošlo k porušení tohoto článku Úmluvy od zmíněného data.
Na druhou stranu, pokud se týká stěžovatelova předchozího pobytu v pečovatelském centru, Soud poznamenal, že stěžovatel nemohl ústav opustit bez souhlasu jeho vedení. Soudu též není známo nic, co by prokazovalo, že stěžovatel vůbec někdy ústav opustil. Navíc stěžovatelova manželka omezila jeho sociální kontakt s okolím a stěžovatel uvedl, že kdykoli se pacienti pokusili opustit ústav bez povolení, byli navráceni policií. Soud proto dospěl k závěru, že pokud stěžovatel nemohl volně opustit ústav, kde žil po značnou dobu, více než osm let, musel tak plně pocítit nepříznivý účinek restrikcí uplatněných vůči své osobě. Jak konkrétně dokazují jeho pokusy o znovunabytí způsobilosti a jeho žádosti příslušným orgánům o propuštění, byl stěžovatel držen v centru proti své vůli. Jelikož tedy stěžovatel byl schopen posoudit svou situaci a vyslovit s ní nesouhlas, není rozhodné, že dle vnitrostátního práva neměl jeho projev právní relevanci a s jeho umístěním vyslovil platně souhlas jeho opatrovník. Soud proto dovodil, že stěžovatel byl „zbaven své svobody“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy v období od 20. ledna 2002 do 1. května 2010.
Soud uznal, že pro umístění stěžovatele do ústavu byl jistý právní základ, jmenovitě souhlas jeho manželky, která byla jeho opatrovníkem. Obdobné zbavení svobody nicméně nemůže být považováno zákonné ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy, pakliže není doprovozeno dostatečnými zárukami zabraňujícími jeho svévolnosti. Dle judikatury Soudu jsou minimálními třemi zárukami nezbytnost prokázat, že daná osoba aktuálně trpí duševní poruchou, prokázání, že stav dané osoby je natolik závažný, že vyžaduje zbavení svobody, a konečně pravidelné sledování zdravotního stavu dané osoby, aby bylo zajištěno, že zbavení svobody nebude trvat déle, než je nezbytně nutné (srov. Winterwerp proti Nizozemsku, č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979).
Ohledně naplnění první podmínky Soud připustil, že za určitých okolností může být při rozhodování o umístění osoby trpící duševní poruchou do ústavní péče vzato do úvahy vedle jejího zdravotního stavu i její blaho. Objektivní potřeba zajištění ubytování a sociální pomoci ovšem dle Soudu nesmí automaticky vést k omezení svobody. Jakékoli ochranné opatření musí v maximální míře odrážet přání dotčené osoby. Pakliže vnitrostátní orgány předem nezjistily názor a přání umisťované osoby, Soud jejich kroky podrobí přísnější kontrole (srov. např. Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008).
V projednávaném případě odborný zdravotnický posudek pořízený v rámci řízení o zbavení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, ač shledal, že stěžovatel trpí epilepsií, jasně uvádí, že netrpí duševní poruchou. Posudek též nebyl aktuální: vyšetření stěžovatele proběhlo v květnu 2000 a rozhodnutí o jeho umístění v ústavu bylo vydáno až dva roky poté – v lednu 2002. V lékařském potvrzení, které doporučuje stěžovatelovo umístění do ústavu sociální péče, vydaném krátce před tímto umístěním, též nebyla žádná zmínka o jakékoli duševní poruše. Soud proto shledal, že lotyšská vláda neprokázala, že by k ospravedlnění umístění stěžovatele existovalo objektivní lékařské stanovisko.
Naplněna nebyla ani druhá výše uvedená podmínka závažnosti duševní poruchy stěžovatele. Nebylo totiž nijak prokázáno, že by stěžovatel představoval nebezpečí pro sebe nebo své okolí. Není též žádný důkaz, že by se stěžovatel nepodrobil léčbě dobrovolně, navíc v jeho případě nebyly vzaty do úvahy ani jiné formy sociální asistence či péče.
Konečně, ani třetí podmínka naplněna nebyla, jelikož zdravotní stav stěžovatele nebyl průběžně sledován za účelem zhodnocení, zda trvá potřeba nedobrovolného pobytu v ústavní péči. V ústavu sice stěžovatel byl pod dozorem psychiatra, nicméně jeho účelem nebylo standardně zhodnotit, zda je umístění v centru stále zapotřebí. Povinnost provádět takové zhodnocení navíc neukládal ani zákon.
Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že právní úprava umisťování osob zbavených způsobilosti k právním úkonům do ústavů sociální péče neobsahovala dostatečné záruky. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel trpěl závažnou duševní poruchou vyžadující zbavení svobody a jeho stav nebyl během detence pravidelně sledován. Stěžovatelovo zbavení svobody tedy nebylo zákonné ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e). Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
a) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Soud shledal, že v situacích, jako je stěžovatelova, lotyšské právo nestanoví automatický soudní přezkum oprávněnosti umístění a držení osob v ústavu sociální péče. Kromě toho přezkumné řízení nemůže být zahájeno na návrh dotčené osoby, pokud tato byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel byl proto zbaven jakékoliv možnosti nápravy nedobrovolného umístění do ústavu právní cestou. Příslušná právní úprava tedy neobsahuje kromě výše uvedených záruk ani základní záruku vyžadovanou čl. 5 odst. 4 Úmluvy, totiž právo na urychlený soudní přezkum zákonnosti každého zbavení svobody.
V období, kdy byl stěžovatel zbaven svobody (do 1. května 2010), tedy došlo i k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy