© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. listopadu 2015 ve věci č. 46998/08 – Mikhaylova proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že neposkytnutím bezplatné pomoci obhájce ve dvou souvisejících řízeních o přestupku došlo k porušení stěžovatelčina práva na obhajobu zaručeného čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka se v listopadu 2007 zúčastnila protestního pochodu. Z důvodu neuposlechnutí policejní výzvy k rozpuštění – dle policie nepovoleného – shromáždění byla převezena na policejní stanici. Jakožto podezřelé ze spáchání přestupků neuposlechnutí výzvy úřední osoby a účasti na nepovoleném shromáždění byla ještě téhož dne její věc předána smírčímu soudci, který stěžovatelku poučil o jejích procesních právech. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Soudu žádala o bezplatnou právní pomoc, soudce však žádost zamítl s odůvodněním, že zákon o správních deliktech neobsahuje žádné ustanovení upravující poskytnutí právní pomoci osobě v jejím postavení. Stěžovatelka byla uznána vinnou z obou přestupků a v každém řízení jí byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 500 rublů (v předmětné době přibližně 14 eur).
V rámci odvolání se stěžovatelka opětovně domáhala poskytnutí bezplatné právní pomoci, avšak i odvolací soud žádost stěžovatelky zamítl a následně potvrdil napadené rozhodnutí smírčího soudce. Stěžovatelka se poté neúspěšně obrátila na městský, nejvyšší a nakonec i ústavní soud. Ten její ústavní stížnost shledal nepřijatelnou mj. s odůvodněním, že stěžovatelka nebyla ve srovnatelné pozici jako obžalovaný v trestním řízení, a to především s ohledem na specifičnost přestupkového řízení a zanedbatelnou výši uložených pokut. Přesto ústavní soud apeloval na zákonodárce, aby specifikoval podmínky pro získání právní pomoci v přestupkovém řízení, včetně pomoci bezplatné.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatelka namítala porušení článku 6 Úmluvy, jelikož neměla možnost získat bezplatnou právní pomoc v řízení o přestupku vedeném proti ní.
Soud se nejprve zabýval otázkou přijatelnosti stížnosti. Ačkoli souhlasil s tvrzením vlády, že uložené pokuty byly nízké, shledal, že projednávaná věc vyvolává otázky použitelnosti, jakož i rozsahu omezení článku 6 Úmluvy, a proto nepovažoval za vhodné stížnost odmítnout z důvodu absence podstatné újmy podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy.
Následně Soud řešil přijatelnost stížnosti ratione materie vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o správní trestání, a nikoli trestní řízení stricto sensu, a poukázal přitom na autonomní výklad pojmu „trestní obvinění“, který musí být vykládán na základě tří tzv. Engelovských kritérií: a) klasifikace řízení podle vnitrostátního práva; b) povaha řízení; c) povaha a závažnost hrozící sankce (viz Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976, § 82 a 83).
Ve vztahu k projednávané věci Soud považoval za zásadní kritérium závažnosti trestu. Připomněl, že rozhodující je, jaký trest obviněnému hrozí, nikoli jaký mu byl skutečně uložen (Ezeh a Connors proti Spojenému království, č. 39665/98 a 40086/98, rozsudek velkého senátu ze dne 9. října 2003, § 120). Ohledně obvinění z přestupku účasti na nepovoleném shromáždění připustil, že stěžovatelce bezprostředně nehrozil trest uvěznění pro nezaplacení pokuty (srov. Escoubet proti Belgii, č. 26780/95, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999, § 38). Podle Soudu však byla rozhodující samotná povaha peněžní sankce, která neplnila funkci náhrady škody. Měla naopak trestající a odstrašující povahu, což je typické pro trestní sankce. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla navíc několik hodin držena v policejní cele, dospěl Soud k závěru, že se jednalo o trestní obvinění ve smyslu článku 6 Úmluvy.
V případě obvinění z neuposlechnutí výzvy úřední osoby vzal Soud za rozhodující hrozící sankci v podobě odnětí svobody v délce trvání až 15 dnů. Taková skutečnost potom zakládá předpoklad existence trestního obvinění, přičemž Soud neshledal výjimečné okolnosti pro opačný závěr například s ohledem na povahu nebo krátké trvání zbavení svobody (Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 56). I na řízení o druhém uvedeném přestupku byl tedy dle Soudu článek 6 Úmluvy použitelný,
Soud dále zdůraznil, že právo každého, kdo byl obviněn v trestní věci, na obhajobu je jedním ze základních prvků práva na spravedlivý proces (Demebukov proti Bulharsku, č. 68020/01, rozsudek ze dne 28. února 2008, § 50). Právo na bezplatnou právní pomoc chráněné čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je dle Soudu vázáno na splnění dvou podmínek: stěžovatel nemá prostředky na zaplacení obhájce a zájmy spravedlnosti současně vyžadují poskytnutí bezplatné právní pomoci v konkrétním případě. Splnění druhé podmínky musí být posuzováno ve vztahu ke všem okolnostem případu jako celku, především k povaze deliktu, závažnosti hrozící sankce, složitosti případu a osobnímu statusu stěžovatele (Zdravko Stanev proti Bulharsku, č. 32238/04, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, § 38). Pokud je hrozící sankcí zbavení osobní svobody, vyžadují v zásadě zájmy spravedlnosti právní pomoc, přičemž nemá-li obviněný prostředky na zaplacení, musí být tato pomoc dostupná z veřejných zdrojů (Benham proti Spojenému království, č. 19380/92, rozsudek ze dne 10. června 1996, § 61).
Ve vztahu k projednávané věci Soud podotkl, že otázka, zda měla stěžovatelka vlastní prostředky na právní pomoc, nebyla v kontextu použitelného vnitrostátního práva vůbec relevantní. Ačkoli by s ohledem na skutkové okolnosti případu stěžovatelka první podmínku splnila, rozhodující byla v daném případě druhá podmínka, tj. existence zájmů spravedlnosti. Soud vzal v prvé řadě v úvahu, že v případě obvinění z neuposlechnutí výzvy úřední osoby stěžovatelce skutečně hrozil trest odnětí svobody v délce až 15 dnů. Z hlediska složitosti obou řízení Soud upozornil, že podstatou obvinění byla otázka zákonnosti výzvy policie, kdy důkladné posouzení vyžadovalo znalost dalších právních předpisů. Především se však případ dotýkal výkonu stěžovatelčiných základních práv, chráněných i Úmluvou – práva shromažďovacího a práva na svobodu projevu (Nemtsov proti Rusku, č. 1774/11, rozsudek ze dne 31. července 2014, § 76–77). S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka je důchodkyní bez jakéhokoli právního vzdělání, jakož i k tomu, že i samotné vyšetřování přestupku bylo fakticky vedeno smírčím soudcem, dospěl Soud k závěru, že navzdory nízké hrozící pokutě (v případě obvinění z účasti na nepovoleném shromáždění) za daných okolností zájmy spravedlnosti vyžadovaly dostupnou bezplatnou právní pomoc. Stěžovatelce nebyla přitom poskytnuta ani sebemenší forma asistence či konzultace. Soud tak v případě obou přestupkových řízení shledal porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy.
II.Oddělené stanovisko
Soudce Pinto de Albuquerque v souhlasném stanovisku, k němuž se připojil i soudce Dedov, souhlasil se závěry většiny týkajícími se porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy ve vztahu k oběma uvedeným přestupkovým řízením. Doplnil, že je třeba, aby žalovaný stát na poli právní úpravy či soudní praxe přijal vhodná opatření, která by na vnitrostátní úrovni zajistila jednotlivcům možnost získat v řízeních o správních deliktech bezplatnou právní pomoc, pakliže sami nemají prostředky na její zajištění a zároveň to vyžadují zájmy spravedlnosti. Za účelem nápravy porušení Úmluvy v individuální rovině by žalovaný stát měl současně zavést takový právní mechanismus, který v souladu s judikaturou Soudu (Sakhnovskiy proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010, § 112) umožní příslušná přestupková řízení znovu otevřít.
Full & Egal Universal Law Academy