Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. ledna 2025 ve věci č. 59180/15 – Minasyan a ostatní proti Arménii
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že vnitrostátní soudy nesprávně vyvážily protichůdné zájmy na ochranu soukromého života a svobody projevu, když zamítly občanskoprávní žalobu stěžovatelů na ochranu jejich osobnosti vůči autorovi nenávistných a homofobních článků v novinách směřujících proti stěžovatelům z důvodu jejich aktivismu a podpory práv LGBTQ osob, přičemž se nezabývaly ani diskriminační povahou napadených výroků. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy samostatně i ve spojení s článkem 14 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Věc se týká čtrnácti stěžovatelů, mezi něž patří lidskoprávní aktivisté, členové nevládních organizací, novináři a výzkumní pracovníci působící v oblasti práv LGBTQ osob a práv žen. V květnu 2014 zveřejnil deník Iravunk článek s názvem „Slouží zájmům mezinárodní homosexuální lobby: černá listina nepřátel národa a státu“. Článek obvinil stěžovatele z propagace homosexuality a označil je za „vnitřní nepřátele národa a státu“. Obsahoval hypertextové odkazy na jejich profily na Facebooku a vyzýval veřejnost, aby se vyhýbala se kontaktu s nimi, odmítala je zaměstnat, zabránila jejich působení ve vzdělávacích funkcích a neposkytovala jim prostor v médiích. Aktivisté za práva LGBTQ osob byli v článku označeni jako „zombie podporující homosexuální kampaň“ a článek prosazoval „nulovou toleranci“ vůči nim.
V reakci na to většina stěžovatelů požadovala stažení článku, avšak deník v červnu 2014 zveřejnil další článek, který jejich žádost zesměšňoval a stupňoval útoky na jejich aktivismus. Stěžovatelé následně podali občanskoprávní žalobu, v níž namítali, že některá tvrzení uvedená v květnovém článku poškodila jejich čest a důstojnost a obsahovala výroky podněcující nenávist a diskriminaci. Během soudního řízení uspořádal šéfredaktor deníku Iravunk událost na Facebooku, v níž vyzval příznivce „tradičních hodnot“, aby se postavili za deník. V den soudního jednání se před soudem shromáždila skupina demonstrantů s transparenty proti LGBTQ osobám, přičemž případ prezentovali jako obranu národních a morálních hodnot. Deník pokračoval v kampani a zveřejňoval další články zaměřené proti stěžovatelům. Vnitrostátní soudy žalobu stěžovatelů zamítly s odůvodněním, že články spadaly do rámce svobody projevu.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy
Stěžovatelé před Soudem namítali, že článek z května 2014, jakož i následující články představovaly vůči nim obtěžování a nenávistné projevy, které zasahovaly do jejich soukromého života, přičemž stát jim neposkytl potřebnou ochranu, a došlo tak k porušení článků 3 a 8 Úmluvy. Zároveň namítali, že dané články byly motivovány jejich aktivismem souvisejícím s právy LGBTQ osob a jejich domnělou sexuální orientací, kdy stát opomenul tyto diskriminační motivy uznat a ochránit je před nimi. Mělo tak dojít rovněž k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s články 3 a 8. Soud se rozhodl námitky stěžovatelů posoudit z hlediska možného porušení článků 8 a 14 Úmluvy.
a) K přijatelnosti
1. Slučitelnost ratione personae
Část stížnosti směřující proti samotnému zveřejnění článku prohlásil Soud za nepřípustnou ratione personae s ustanovením Úmluvy, neboť neshledal žádný důvod, proč by předmětný novinový článek mohl být přičitatelný přímo stěžovatelskému státu (mutatis mutandis Budinova a Chaprazov proti Bulharsku, č. 12567/13, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 41). Noviny byly vlastněné soukromým subjektem. Skutečnost, že předseda správní rady byl zároveň členem arménského parlamentu za vládnoucí stranu Soud nepovažoval za dostatečný důvod pro shledání, že v rámci dané pozice vystupoval jménem státu. Soud se proto dále zabýval výlučně námitkami stěžovatelů týkajícími se údajného selhání státu při plnění jeho pozitivních závazků podle článku 8 Úmluvy, konkrétně ochranou jejich soukromého života před údajnými zásahy ze strany třetích osob.
2. Použitelnost článků 8 a 14 Úmluvy
Soud konstatoval, že květnový článek byl zjevně motivován nenávistí vůči LGBTQ osobám a útočil na stěžovatele kvůli jejich aktivismu v oblasti podpory a ochrany práv těchto osob, jakož i skutečnosti, že se veřejně vyjadřovali proti homofobii. Článek výslovně podněcoval širokou veřejnost k zásahům do různých aspektů soukromého života stěžovatelů prostřednictvím škodlivých diskriminačních činů. Soud proto neměl pochyb o tom, že tyto projevy zasáhly psychickou pohodu, důstojnost a pověst stěžovatelů spadající do působnosti ochrany článku 8 Úmluvy (srov. např. Beizaras a Levickas proti Litvě, č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020, § 109 a 117). Soud zároveň uznal, že stěžovatelé měli přinejmenším hájitelné tvrzení, že jejich vnímaná sexuální orientace a úzké propojení s komunitou LGBTQ osob byly motivací pro zveřejnění vůči nim útočných článků, a požívaly proto ochrany i článku 14 Úmluvy (srov. Aghdgomelashvili a Japaridze proti Gruzii, č. 7224/11, rozsudek ze dne 8. října 2020, § 47). Poukázal přitom nejen na zjevně homofobní postoje autora a jeho nepochybnou snahu poškodit LGBTQ komunitu, ale i na obsah jednotlivých článků, dle kterých stěžovatele vnímal nejen jako aktivisty, ale i za členy této komunity. Soud za nejvhodnější proto považoval posoudit stížnost stěžovatelů prizmatem článku 8 samostatně, jakož i ve spojení s článkem 14 Úmluvy (mutatis mutandis Identoba a ostatní proti Gruzii, 73235/12, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 92).
b) K odůvodněnosti
1. Obecné zásady
Soud připomněl, že pozitivní povinnosti plynoucí z článku 8 Úmluvy zahrnují přijetí opatření zaměřených na zajištění respektování soukromého života i v oblasti vztahů mezi jednotlivci navzájem, což předpokládá existenci a účinné fungování právního systému určeného k ochraně těchto práv (Aksu proti Turecku, č. 4149/04 a 41029/04, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 59 a 68). Zároveň uvedl, že v případech, kdy je zásah do práv chráněných článkem 8 Úmluvy způsoben výkonem práva jiných osob na svobodu projevu podle článku 10, je nutné jednotlivé chráněné zájmy proti sobě vyvažovat, přičemž je třeba mít na paměti, že mezi oběma články neexistuje hierarchický vztah (tamtéž, § 63). Tam, kde se vnitrostátní soudy zabývaly nastolením spravedlivé rovnováhy mezi proti sobě stojícími právy v souladu se zásadami vyplývajícími z judikatury Soudu, bude třeba silných důvodů, aby Soud nahradil jejich názor svým vlastním, neboť v takovém případě jim náleží široky prostor pro uvážení (tamtéž, § 66–67). Pokud ale význam nebo rozsah jednoho z kolidujících práv nebyl řádně zohledněn, je prostor pro uvážení vnitrostátních soudů úzký. V případech, kde jsou napadená prohlášení prima facie diskriminačního charakteru, posouzení Soudu musí být rovněž ovlivněno povinnostmi vyplývajícími z článku 14 Úmluvy, a to zejména povinností bojovat proti diskriminaci (mutatis mutandis Budinova a Chaprazov proti Bulharsku, cit. výše, § 91) včetně diskriminace na základě sexuální orientace (Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku, č. 33290/96, rozsudek ze dne 21. prosince 1999, § 28).
2. Použití těchto zásad na projednávanou věc
(i) Účinný právní systém
V projednávané věci se dle Soudu jediným prostředkem nápravy dostupným stěžovatelům jevila být občanskoprávní žaloba na ochranu osobnosti. K tomu Soud připomněl, že volba prostředků k zajištění ochrany práva dle článku 8 Úmluvy spadá do prostoru uvážení státu. Ve vztahu k činům zasahujícím do psychické integrity jednotlivce, které nepředstavují závažné trestné činy či nejsou přímými slovními útoky a fyzickými výhružkami motivovanými diskriminačními postoji (Beizaras a Levickas proti Litvě, cit. výše, § 111), postačí, pokud právní rámec tvoří správní nebo občanskoprávní prostředky nápravy, které jsou způsobilé poskytnout dostatečnou ochranu (mutatis mutandis Söderman proti Švédsku, č. 5786/08, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2013, § 85 a 108). V tomto ohledu Soud označil občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti alespoň v teoretické rovině za dostatečnou, neboť se nezdá, že by vnitrostátním soudům cokoliv bránilo, aby se při jejím posuzování zabývaly jak vyvažováním protichůdných zájmů, tak možnou diskriminační a nenávistnou povahou napadených výroků, a aby v případě potřeby poskytly odpovídající a dostatečnou ochranu v podobě veřejné omluvy, zveřejnění následného soudního rozhodnutí a náhrady nemajetkové újmy. Soud měl však pochybnosti o účinnosti daných ustanovení občanského zákoníku v praxi, a to vzhledem k absenci relevantní vnitrostátní judikatury, jakož i ke způsobu posouzení konkrétního případu stěžovatelů.
(ii) Přezkum případu stěžovatelů ze strany vnitrostátních soudů
Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy nenastolily v případě stěžovatelů spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy v souladu se zásadami plynoucími z článků 8 a 10 Úmluvy vykládanými ve světle článku 17. Soud zejména poukázal na skutečnost, že vnitrostátní soudy přikládaly plnou váhu právu autora jakožto novináře informujícího o otázce veřejného zájmu na svobodu projevu, zatímco dopad jeho výroků na stěžovatele a jejich soukromý život hodnotily jen okrajově či vůbec. V této souvislosti Soud připomněl, že ochrana poskytovaná článkem 10 Úmluvy novinářům je podmíněna tím, že jednají v dobré víře s cílem poskytovat přesné a spolehlivé informace v souladu se zásadami odpovědné žurnalistiky (Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 50), a to i ve vztahu k informování o záležitostech veřejného zájmu. Výkon svobody projevu je neoddělitelně spojen s povinnostmi a odpovědnostmi, které mohou nabývat zásadního významu, pokud jako v projednávaném případě dochází k útokům na pověst soukromých osob a k narušování práv druhých (Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 65).
V projednávaném případě byl autor článku přesvědčen, že homosexualita je úchylnost, jež by se neměla stát v Arménii normou. Skrze články ventiloval svůj hněv vůči stěžovatelům z důvodu jejich aktivismu a podpory LGBTQ komunitě. Ve své podstatě podněcoval k intoleranci, nepřátelství a diskriminaci vůči LGBTQ osobám a vůči těm, kteří jako stěžovatelé, podporovali jejich práva, se zjevně zamýšleným cílem je zastrašit tak, aby upustili od veřejného vyjadřování podpory LGBTQ komunitě (srov. Identoba a ostatní proti Gruzii, cit. výše, § 70). Soud nemohl přijmout jako příklad odpovědné žurnalistiky článek, který šíří nenávist, nepřátelství a diskriminaci vůči menšině, v tomto případě vůči LGBTQ komunitě, jež se v rozhodné době jevila být jedním z hlavních terčů široce rozšířeného nepřátelství, nenávistných projevů a násilí motivovaného nenávistí v žalovaném státě (Oganezova proti Arménii, č. 71367/12 a 72961/12, rozsudek ze dne 17. května 2022, § 87–122) a vůči těm, kteří (jako stěžovatelé) byli aktivní v prosazování a obhajobě práv této menšiny. Vnitrostátní soudy nepřiznaly nepřátelský tón a úmysly autora a nepřihlédly ani k dopadu jeho výroků na práva stěžovatelů podle článku 8 Úmluvy. Naopak jeho projevy bagatelizovaly a vyhodnotily jako legitimní projev "kritiky" v rámci debaty o otázce veřejného zájmu. Tím, že takto postupovaly, vnitrostátní soudy neochránily stěžovatele před projevy prosazujícími intoleranci a škodlivé jednání v rozporu s článkem 8 Úmluvy. Zároveň nesplnily ani svou pozitivní povinnost dle článku 14 Úmluvy náležitě reagovat na tvrzenou diskriminaci stěžovatelů z důvodu jejich vnímané sexuální orientace a jejich vztahu k LGBTQ komunitě, neboť se jakkoliv nezabývaly diskriminační povahou napadených výroků (srov. Budinova a Chaprazov proti Bulharsku, cit. výše, § 95).
Soud proto uzavřel, že vnitrostátní soudy neprovedly nezbytné vážení protichůdných zájmů dle zásad plynoucích z jeho judikatury a způsobem, kterým aplikovaly vnitrostátní právo, neposkytly stěžovatelům potřebnou ochranu proti nenávistným projevům a diskriminaci. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy, a to samostatně i ve spojení s článkem 14. Současně s tím odmítl námitku vlády na opožděné podání stížnosti, neboť stěžovateli uplatněný vnitrostátní opravný prostředek nebyl a priori nezpůsobilý jim poskytnout ochranu. Nelze jim proto vyčítat, že se jeho prostřednictvím pokusili zjednat nápravu.