© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 26. dubna 2018 ve věci č. 27496/15 – Mohamed Hasan proti Norsku
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že rozhodnutím o zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti a svolením k osvojení dětí pěstouny nedošlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka a otec dětí jsou státními příslušníky Iráku, v předmětné době trvale žili v Norsku. Od narození starší dcery v roce 2008 matka pobývala v krizových centrech z důvodu mimořádně krutého domácího násilí, které ji ohrožovalo na životě. Dcera byla opakovaně umístěna do pěstounské péče. Agresivita otce pokračovala i po narození mladší dcery v roce 2010. Otec nebyl odsouzen pro týrání rodinných příslušníků, jelikož matka odvolala souhlas s jeho trestním stíháním.
V listopadu 2010 komise rozhodla o okamžitém umístění dětí do různých pěstounských rodin na utajených adresách. Matce by děti byly vráceny do péče, pokud by přerušila kontakt s otcem a měla vlastní bydlení. V mezidobí však byly děti uneseny maskovanými muži během návštěvy matky, která byla paralyzována elektrošokovou zbraní a musela být hospitalizována. Děti byly nalezeny druhý den, za únosem stál otec. Po této události komise v červnu 2011 rozhodla z bezpečnostních důvodů o umístění dětí do jiných pěstounských rodin. Styk s matkou byl zakázán z obavy, že nedokáže děti před otcem ochránit. Rozhodnutí potvrdil v listopadu 2011 městský soud. Otec byl za únos dětí odsouzen, poté uprchl do Iráku a manželství bylo rozvedeno.
V roce 2014 byla stěžovatelka zbavena rodičovské odpovědnosti a byl vysloven souhlas s osvojením dětí pěstouny. V obecné rovině nebyly zpochybněny výchovné schopnosti stěžovatelky, avšak rizikem byla výchova dcer poznamenaných násilným chování otce a únosem. Existovalo nebezpečí, že otec děti unese do Iráku. Vzhledem k předchozím událostem by se matce nepodařilo utajit místa jejich pobytu. Byl rovněž zohledněn názor znalce, že oddělení od pěstounů, na které byly silně vázány, by bylo pro děti obzvláště zranitelné předchozími událostmi dalším traumatizujícím zážitkem. Mezi matkou a dcerami neexistovalo emoční pouto, jelikož byl kontakt po únosu v červnu 2011 zcela přerušen. Osvojení dávalo dětem pocit jistoty a bezpečí, umožnilo jim přijmout nová jména a významně snížilo nebezpečí odhalení jejich identity. Znalec pěstouny (z bezpečnostních důvodů nebyla jejich totožnost odhalena a nebyli v řízení přímo vyslechnuti) pečující o děti více než tři roky označil za vhodné pečovatele. Zákaz styku s matkou byl zásadním bezpečnostním opatřením, které mělo děti ochránit před vyzrazením místa jejich pobytu. Matka nakonec uznala, že děti si zvykly u pěstounů a smířila se s myšlenkou, že jí nebudou vráceny do péče, avšak napadla rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti a o souhlasu s osvojením. Nadto žádala o možnost kontaktu s dětmi, které neviděla od června 2011. Jejímu podání vrchní soud nevyhověl s tím, že městský soud dostatečně zvážil nejlepší zájem dětí.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že v souvislosti s rozhodnutím o zbavení rodičovské odpovědnosti a o souhlasu soudu s osvojením dětí jejich pěstounskými rodiči došlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
a)Obecné zásady
Soud v prvé řadě poznamenal, že rozhodnutí týkající se dětí jsou často nevratná, zejména v případech svolení k osvojení dětí je proto obzvláště důležitá ochrana před svévolnými zásahy (Y. C. proti Spojenému království, č. 4547/10, rozsudek ze dne 13. března 2012, § 136). Dle Soudu bylo třeba zohlednit skutečnost, že vnímání vhodnosti zásahu veřejné moci do péče o děti se liší stát od státu v závislosti na tradičním pojímání úlohy rodiny a státu a dostupnosti zdrojů pro opatření státu. Soud připomněl, že v současnosti existuje široká shoda (i v mezinárodním právu), že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být prvořadý jejich nejlepší zájem. Ve věcech týkajících se péče o děti a omezení styku musí zájem dítěte předcházet všem dalším úvahám (Jovanovic proti Švédsku, č. 10592/12, rozsudek ze dne 22. října 2015, § 77). Pokud od svěření dítěte do pěstounské péče uplynula značná doba, může zájem dítěte nad zamezením další změny rodinné situace převážit nad zájmem rodičů na sloučení rodiny (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozsudek ze dne 26. února 2002, § 67). Konečně Soud zopakoval, že k osvojení bez souhlasu rodičů může dojít jen za výjimečných okolností odůvodněných nejlepším zájmem dítěte.
b)Použití obecných zásad na projednávanou věc
Soud nejprve konstatoval, že je třeba se zabývat zejména řízením o zbavení rodičovské odpovědnosti a svolením k osvojení dětí a k předcházejícím řízením přihlédnout, je-li to nezbytné pro účely zkoumání řízení napadených stěžovatelkou.
K rozhodovacímu procesu Soud uvedl, že komise i městský soud jmenovaly znalce, jenž byl vyslechnut. Oba orgány rozhodovaly po dva dny ve složení soudce, resp. osoba rovnocenné kvalifikace, psycholog a laik. Stěžovatelka zastoupená právním zástupcem byla plně zapojena do řízení a měla k dispozici opravné prostředky.
Vnitrostátní orgány byly při přijetí všech opatření vedeny potřebou ochrany dětí a zajištění bezpečného prostředí pro jejich vývoj. Rozhodnutí byla založena na důvodech daných již v řízení o svěření dětí do péče pěstounů. Znalec uvedl, že děti jsou obzvláště zranitelné, byly dlouhodobě odloučeny od matky, na niž tak neměly citovou vazbu. Byl rovněž zohledněn věk dětí. Starší dcera byla svěřena do péče budoucích osvojitelů ve věku tří let a v době skončení řízení jí bylo sedm let. Mladší dcera byla svěřena do péče budoucích osvojitelů ve věku jednoho roku a v době skončení řízení jí bylo 4,5 roku.
Soud dále uvedl, že po uplynutí značné doby od svěření do pěstounské péče není v zájmu dětí opět měnit faktickou rodinnou situaci. V daném případě uvedené umocňuje obzvláště zranitelné postavení dětí, které byly svědky násilného jednání otce, zažily dramatický únos a tři roky nebyly v kontaktu s matkou.
Pokud jde o samotné řízení vedoucí k osvojení dětí, Soud poukázal na zjištění městského soudu založené na posudku znalce, že bylo zcela nepravděpodobné, že by rodiče v budoucnu děti vychovávali. Situace byla trvalá a bylo v nejlepším zájmu dětí, aby jejich pěstouni vykonávali rodičovskou odpovědnost. Děti byly vázané na pěstouny a odloučení by pro ně mělo škodlivé následky. Uvedené důvody byly dostačující pro zbavení matky rodičovské odpovědnosti, nicméně městský soud vzal rovněž v úvahu značné nebezpečí, které dětem hrozilo ze strany jejich otce. Toto nebezpečí způsobilo, že by se v žádném případě nemohl konat styk matky s dětmi, ať by byla přijata jakákoli bezpečnostní opatření. Soud si dále povšiml vysokého stupně jistoty, kterou přináší osvojení oproti trvalé pěstounské péči. Jistota byla v daném případě obzvláště důležitá, jelikož se pěstounské rodiny musely vyrovnat s přísným bezpečnostním dohledem odůvodněným rizikem únosu.
Pokud jde o judikaturou požadované výjimečné okolnosti při osvojení dětí bez souhlasu rodičů, Soud vzal v potaz četné domácí násilí, odloučení od matky a změnu pěstounských rodin. Uvedené okolnosti způsobily, že se děti staly v průběhu času obzvláště zranitelnými. Soud neměl pochyb o silném poutu dětí na pěstouny a o neschopnosti matky postarat se o dvě děti s tak závažnými traumaty. Osamostatnění stěžovatelky a přerušení kontaktu s otcem neznamenaly, že by stěžovatelka dokázala děti před otcem ochránit. Navíc bylo vysoce nepravděpodobné, že by výkon rodičovské odpovědnosti mohl vykonávat v budoucnu jeden z rodičů. Děti žily v utajení. Riziko únosu hrozilo i v době rozhodování městského soudu v roce 2014 a ani v případě trvalé pěstounské péče by matce nebylo umožněno děti vídat, jelikož kontakt mezi nimi by riziko únosu zvýšil. Výhody osvojení tak byly posíleny úvahami o bezpečnosti dětí založenými na konkrétních událostech. Nahrazení právních vazeb dětí k matce právními vazbami dětí k pěstounům sloužilo k upevnění jejich faktických rodinných vazeb. Soud přitom odkázal na svoji judikaturu, dle které mají omezené sociální vazby rodiče a dítěte vliv na stupeň ochrany rodinného života rodičů při posuzování nezbytnosti zásahu dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy (Aune proti Norsku, č. 52502/07, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 69).
S ohledem na výše uvedené a na spravedlivý rozhodovací proces Soud dospěl k závěru, že existovaly výjimečné okolnosti, které odůvodnily opatření přijatá v nejlepším zájmu dětí. Současně nebylo nepřiměřeně zasaženo do práva stěžovatelky na rodinný život. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy