© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 3. července 2014 ve věci č. 71932/12 – Mohammadi proti Rakousku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v návaznosti na změny vnitrostátní právní úpravy a praxe došlo v Maďarsku k výrazné změně podmínek přijetí žadatelů o azyl a že dostupné informace nenaznačují, že by azylový systém a podmínky zajištění žadatelů vykazovaly systémové nedostatky. Předání stěžovatele podle nařízení Dublin II do Maďarska by jej proto nevystavilo skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, občan Afghánistánu, jako nezletilý přicestoval přes území Iránu, Turecka, Řecka, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie, Srbska a Maďarska v říjnu 2011 do Rakouska. Při tranzitu přes území Maďarska byl zadržen a požádal o azyl. Následně opustil azylové zařízení a odjel do Rakouska, kde rovněž požádal o azyl. Rakouský azylový úřad žádost o udělení azylu odmítl a nařídil předání stěžovatele do Maďarska jako státu příslušného k posouzení žádosti o azyl ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 343/2003 (dále jen „nařízení Dublin II“). Odvolání stěžovatele bylo rakouským azylovým soudem zamítnuto, následná ústavní stížnost byla ústavním soudem odmítnuta. Předání stěžovatele do Maďarska nařízené na 20. listopadu 2012 bylo na základě předběžného opatření oznámeného rakouské vládě Soudem odloženo.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že jeho předání do Maďarska by jej vystavilo zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stěžovatel v této souvislosti upozornil na vyjádření maďarské vlády, podle kterého v případě jeho předání z Rakouska nebude předchozí azylové řízení obnoveno, ale jeho žádost bude považována za opakovanou žádost, které nebude přiznán odkladný účinek, pokud stěžovatel neuvede v žádosti nové relevantní okolnosti. Stěžovatel též zdůraznil, že maďarská vláda ve svém vyjádření výslovně neuvedla, že Srbsko již nepovažuje za bezpečnou třetí zemi, a nepředá jej tudíž zpět do Srbska, ani se nezavázala, že jeho žádost meritorně posoudí. Podle stěžovatele též podmínky zajištění, zejména nezletilých žadatelů, neodpovídají evropským standardům, neboť případy špatného zacházení se objevují pravidelně a případný vzdor je překonáván podáváním utišujících prostředků.
Soud nejprve připomněl svou ustálenou judikaturu, podle které mají smluvní státy právo kontrolovat vstup, pobyt a rozhodovat o vyhoštění cizinců ze svého území (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, č. 9214/80 a další, rozsudek pléna ze dne 28. května 1985, § 67). Soud rovněž připomněl, že právo na politický azyl nepatří mezi práva zaručená Úmluvou (Vilvarajah a ostatní proti Spojenému království, č. 13163/87, rozsudek ze dne 30. října 1991, § 102). Soud dále poznamenal, že vyhoštění cizince (či jakákoliv jiná forma opatření, v jehož důsledku je cizinec nucen opustit území smluvního státu) v případě, že existují důvodné obavy, že cizinec bude v přijímacím státě vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, je nepřípustné (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 90–91).
Pro posouzení, zda v projednávané věci existuje skutečná hrozba špatného zacházení, Soud zhodnotil předvídatelné důsledky předání stěžovatele do Maďarska, a to s ohledem na obecnou situaci v této zemi a s přihlédnutím k individuálním okolnostem projednávané věci. Jelikož v době vydání rozhodnutí Soudu ještě nedošlo k vyhoštění stěžovatele, Soud hodnotil aktuální situaci v Maďarsku. Přestože stěžovatel byl v době, kdy rakouské vnitrostátní orgány rozhodly o jeho předání do Maďarska, nezletilý, Soud s ohledem na skutečnost, že stěžovatel v mezidobí zletilosti již nabyl, nepřihlížel k maďarské právní úpravě týkající se nezletilých žadatelů o azyl.
Soud dále odkázal na svůj rozsudek v obdobné věci (Mohammed proti Rakousku, č. 2283/12, rozsudek ze dne 6. června 2013), ve kterém dospěl k závěru, že navzdory některým alarmujícím zprávám z let 2011 a 2012 (zejména UNHCR) týkajícím se situace žadatelů o azyl v Maďarsku nebude s ohledem na nedávné legislativní změny v této oblasti předáním cizince do Maďarska podle nařízení Dublin II porušen článek. 3 Úmluvy. Soud se proto v projednávané věci zaměřil na posouzení otázky, zda se v období od vydání citovaného rozsudku situace výrazně nezměnila.
Soud považoval stěžovatelovy výhrady k zajišťování a podmínkám zajištění žadatelů o azyl přinejmenším za hájitelná tvrzení. Zprávy o situaci žadatelů o azyl uváděly, že žadatelé jsou mnohdy zajišťováni, včetně žadatelů předaných do Maďarska podle nařízení Dublin II, přičemž důvody pro zajištění jsou formulovány velmi neurčitě a proti zajištění neexistuje žádný právní prostředek nápravy. Ze zpráv však rovněž vyplynulo, že se nejedná o systematické zajišťování a zákon nově upravuje alternativy k zajištění. Byla též zakotvena maximální doba zajištění na dobu 6 měsíců. Přestože zprávy i nadále upozorňují na přetrvávající nedostatky při zajišťování, z celkového pohledu dle Soudu došlo ke zlepšení situace. Soud v této souvislosti rovněž upozornil, že UNHCR se na členské státy Evropské unie neobrátil s oficiální žádostí, aby žadatelé o azyl nebyli do Maďarska předáváni (jako to UNHCR učinil ve vztahu k Řecku a Bulharsku).
Pokud jde o meritorní posouzení stěžovatelovy žádosti o udělení azylu ze strany maďarských orgánů, Soud uvedl, že nejnovější zprávy UNHCR a Maďarského helsinského výboru shodně uvádějí, že žadatelé o azyl předaní do Maďarska podle nařízení Dublin II mají přístup k azylovému řízení. Stěžovatel tedy bude mít v případě svého předání do Maďarska možnost znovu podat žádost o udělení azylu a nechat meritorně posoudit relevanci jím uváděných azylových důvodů.
Ani námitku, že v případě předání do Maďarska by stěžovatel mohl být vystaven nebezpečí porušení zásady non-refoulement, Soud nepovažoval za důvodnou. Poukázal opět na zprávy UNHCR a Maďarského helsinského výboru, které potvrzují, že maďarské orgány opustily odkaz na institut bezpečné třetí země a žádosti dublinských žadatelů přezkoumávají meritorně, pokud o jejich žádostech nebylo předtím rozhodnuto. V návaznosti na změny právní úpravy účinné od ledna 2013 navíc nemůže být žadatelům o udělení azylu v průběhu azylového řízení uloženo správní vyhoštění.
Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že předání stěžovatele do Maďarska by jej nevystavilo skutečnému a osobnímu nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy